keynesiánské pojetí fisk. politiky:

*předpoklady – potřeba státních zásahů do ekonomiky, obzvláště aktivní stabilizační politika
– priorizace optimálního využití kapacit a zaměstnanosti – státní regulace je možná nejen teoreticky, ale i prakticky
– priorizace významu poptávkové strany – stát je schopen fisk. politiku efektivně využívat
*zákl. fisk. nástroje – vládní výdaje (možnost ovlivnit bezprostředně) a daně
*nutno odlišit veř. spotřebu a investice od transferů (zvyšují disp. důchod soukr. sektoru)
– z rozp. hlediska jsou Tr součástí veř. výdajů, z hlediska fiskálního jsou to záporné daně (tj. veř. příjmy)
*vliv daní a transferů na AD je modifikován mezním sklonem ke spotřebě soukr. sektoru
fisk. expanze – 2 cesty – přímo (zvýšení G) – méně účinné, neboť v EU dosahuje váha G průměrně jen 7%
– nepřímo (zvýšení C pomocí nižších daní) – účinné, neboť váha C v EU dosahuje 60%
– hypotéza Barro ricardovské ekvivalence – názor, že snížení Tx nemá vliv na C (rac. očekávání, že snížení Tx je nutno v budoucnu uhradit
– fisk. důsledek expanze – zvýšení AD, což podle Keynese znamená zvýšení produktu a zaměstnanosti
– rozp. důsledek expanze – schodek SR
– snaha o vyrovnaný rozpočet omezuje možnosti fisk. politiky, fisk. politika vede k deficitu, což je cena za fisk. stabilizaci