BANKOVNICTVÍ A FINANCE - STUDIUM

Prezentace jsou důležité. Jsou to možnosti, dané vám někým, kdo doufá, že vzděláte a vybavíte (a pobavíte!) lidí, kteří se přišli zapojit. Jako takové je vnímáme a zacházíme s nimi jako s důležitými příležitostmi a vyzýváme vás k tomu, abyste dělali totéž. Měli byste se najít v pozvánce prezentovat se někomu nebo ve vyprávění si s lidmi.

Chceme, abyste měli úspěch. Naší nadějí je, že něco z toho, o co s s vámi sdílíme, je užitečné, že to můžete přijmout, že se vám hodí něco z toho, o čem píšeme a že to budete ve vašem životě dělat. Nazýváme to "dávání křídel vašim nápadům".

Respektujte své posluchače

Zákazník není hloupý, je to vaše manželka. S každým, koho potkáte, zacházejte jako s důležitými lidmi a totéž provádějte se svým publikem.

Když toto říkáme, myslíme tím:

Vaši posluchači vědí víc, než si myslíte. Vždy.

Přišli se od Vás naučit něco, co by mohli použít pro sebe. Udělejte to tak, aby to bylo více o nich a méně o Vás nebo o tom, co prezentujete.

Oni obětovali svůj čas. Ceňte si každé jejich minuty jak nejlépe můžete. Ať je vaše prezentace krátká.

Vaše obecenstvo chce něco nového. Zůstaňte svěží. Možná vás viděli minulý měsíc nebo na webu.
Dejte jim něco, aby to dělali. Dejte jim další aktivní kroky, takové, že vaše prezentace v nich zanechá pocit spěchat a udělat to, co jste jim doporučili. Pokud můžete, udělejte to pro publikum tak specifické jak je to jen možné.

Nikdy nečtěte posluchačům slova z prezentačního monitoru.

Vy JSTE konferenciér

Pokud si jdete připravit pódium (nebo místnost nebo jakékoli uspořádání, které si vaše prezentace vyžaduje), přivlastněte si ho. Buďte natolik profesionální, precizní, výstižný, nápomocný, jak jen můžete být.

Zde je několik typů:

Myslete vizuálně. Prezentace nejsou jen dokumenty na počítači.
Ujistěte se, že vaše místnost a lidé v ní nejsou zajímavější než vy.
Mluvte hlasitěji a pomaleji než si myslíte, že byste měli.
Oblečte se tak, abyste zaujali. Pokud chcete získat jejich pozornost, buďte zvučný (ale vkusný).
Mluvte S a ne K posluchačům. Dostanete je na to.
Mluvte o tématu tak vášnivě, jak jen můžete. Pokud nebudete, proč by je to mělo zajímat?

Tento text poskytla společnost JOBING s.r.o.
JOBING - Týdenní posudek
JOBING - Sebemotivací k úspěchu
JOBING - Představte každého hovořícího
JOBING - Probuďte se a dosáhněte úspěchu každý den
JOBING - Princip úspěchu
JOBING - Organizování úspěšných setkání
JOBING - Neustálé vylepšování se
JOBING - Neuspět nebo uspět
JOBING - Mám toho hodně
JOBING - Jak získat charisma
JOBING - Jak vyniknout v místnosti plné lidí
JOBING - Jak se stát úspěšným
JOBING - Jak se mám stát úspěšným v ......
JOBING - Jak důležité je oblékání pro úspěch
JOBING - Jak dotáhnout věci dokonce - příručka pro začátečníky
JOBING - Jak být člověkem, na kterého se budou ostatní obracet
JOBING - Buďte úspěšný v tom, že donutíte jiné poslouchat
JOBING - Čtyři nápady jak dělat prezentace
JOBING - Špičkový osobní výkon
JOBING - inspirace pro pracovní život

12) Přednáška: ZAJIŠŤENÍ

2010-04-06T06:03:00.000-07:00

ZAJIŠŤENÍ

Protože úhrnná škoda může převýšit vybrané pojistné, respektive ohrozit solventnost pojišťovny, tak funguje pro všechny pojišťovny tzv. zajištění.
- Základem je vertikální rozložení rizika.

pojišťovna pojišťovna předpokládá ztrátu v průběhu roku => zajistí se!

klienti

- Zajištění je vlastně pokračování pojištění na stejném principu jako je pojištění => a zajišťovna de facto rozloží riziko a jednotlivé pojistitele (pojišťovny)

a) Fakultativní (příležitostné) zajištění = okamžik, kdy 1 smlouvou pojišťovny přenesou riziko, které je nad jejich únosnost na zajistitele

b) Obligatovní (povinné) zajištění = je uzavřena obligatovní zajistná smlouva a pojistitel všechna pojištění musí zajistit (přihlásit do zajistné smlouvy), odvést zajistné a také se na případném plnění podílí zajistitel (např. ČP má takto zajištěno „pojištění profesní odbornosti“)

Princip zajištění:
1) proporcionální zajištění => v přesně dohodnutém podílu se rozdělí mezi pojišťovnu a zajistitele jednak vybrané pojistné a v případě pojistné události i pojistné plnění

2) neproporcionální zajištění => předpokládá se účast zajistitele až od určité hranice:
a) zajištění škodního nadměrku = zajistitel se podílí na každé škodě, která překračuje pojistný podíl pojistitele (např. u rizika nebezpečných nákaz zvířat)
b) zajištění nadměrku škodovosti => např. pojišťovna si stanovila: že unese 110% škodního průběhu a vše co bude převyšovat - tak přebírá zajistitel

SOUPOJIŠTĚNÍ

Vedle této formy udržení ekonomické vyrovnanosti pojišťoven pomocí zajištění existuje ještě soupojištění.
- Základem je horizontální rozložení rizika mezi více pojistitelů (pojišťoven).

další pojistitel 3. pojistitel

U soupojištění rozeznáváme tzv.:
(1) soupojištění přímé
• funguje dohoda mezi pojistiteli + zároveň je pojištěný seznámen, že rizko bude kryto ze soupojištění (tj. více pojišťovnami)
• všichni účastníci podepisují pojistnou smlouvu a všichni pojistitelé vstupují do právního vztahu s pojitěným

(2) soupojištění nepřímé
• vyskytuje se častěji - kdy existuje tzv. „hlavní pojišťovna“, která podepisuje pojistnou smlouvu, která se řídí pojistnými podmínkami vydanými touto pojišťovnou
• klient uzavírá pojistnou smlouvu pouze s tímto pojistitelem a tento „hlavní pojistitel“ se rozhoduje sám o sjednání soupojištění s dalšími pojistiteli

POJISTNÝ TRH
= soustředění nabídky a poptávky po pojistných produktech na jednom místě a ve stejný čas

Sledovaný parametr => pojistné předepsané (přijaté):
• celosvětově je ve statistikách vždy přepočítané na USD
• v roce 1994 celkový objem přijatého pojistného činil 1.968 mld. USD, v roce 2000 již 2.500 mld. USD
• na tomto objemu se podílí 30% Japonsko, 30% USA, Německo 6,5%, Velká Británie 6%, Francie 5,5%
• v průměru je roční nárůst v rozmezí 3,5 až 6%, což je odvislé od vývoje a stability pojistného trhu v té které zemi

- Zatímco v ostatních vyspělých zemích je životní pojištění v převaze nad neživotním pojištěním => tak v ČR je stav 50% : 30% (ŽP:NP). Např. v roce 2002 činilo životní pojištění cca 32% a zbytek připadal na neživotní pojištění

Jaké trendy jsou v pojišťovnictví na obzoru:

- za posledních 20 let do pojišťovnictví začaly vstupovat výpočetní a informační technologické aplikace
- na mnoho pojistných trzích roste přímé sjednávání pojištění neživotního charakteru (vztah mezi pojišťovnami a zprostředkovateli, makléři, pojišťovacími agenty je dnes finančně náročný) => preferují se přímé obchody mezi pojistitelem (zástupcem) a klientem
- hlavním měřítkem je cena pojistného produktu, trh a pojišťovny se snaží buď cenu snížit nebo zatraktivnit produktu určitými doplňky
- vliv risk managementu => možnosti překrývání rizik
- v životním pojištěním je hlavním trendem postupné splývání hlavních životních pojistných produktů s ostatními spořícími produkty
- vytváření jednotného evropského pojistného trhu na nadnárodní úrovni
- pojistný trh roste rychleji než národní důchod => pojišťění je tak vnímáno jako prostředek dlouhodobého vytváření rezervy (spoření)
- prudký vědeckotechnický pokrok přinesl vyšší příjmy, vyšší standard, ale také delší věk obyvatel, dřívější odchod do důchodu a tato věková skladba zpětně ovlivňuje systém pojištění
- růst kriminality individuální i organizované => pojistné podvody

Faktory ovlivňující pojistný trh:

A) vnější faktory = působí na pojistný trh zvenčí => vývoj a objem HDP, inflace, vývoj nezaměstnanosti, počet obyvatel, věková struktura obyvatel, peněžní příjmy obyvatel, ceny výrobků a služeb, ceny pojistného a zejména ceny zajistného

B) vnitřní faktory = samotná pojišťovací činnost jednotlivých pojistitelů, zájem o pojištění ze strany případných klientů, státní dozor a případné regulace trhu, rozvoj zprostředkovatelské činnosti, Asociace pojišťoven a jejich působení na pojišťovny

(+) Katastrofické události v posledních letech + terorismus!
Kaptativní pojišťovny
- jsou založeny k nějakému konkrétním účelu v rámci velkých společností
- slouží k překrytí rizik této konkrétní firmy a jinak nepůsobí aktivně na pojistném trhu
- úkolem kaptativní pojišťovny je pojištění rizika mateřské společnosti
- zabývají se riziky s vysokou frekvencí, ale představující nízké škody
- nebo byly založeny k překrytí specifických rizik firmy, pro která na běžném pojistném trhu nenašly překrytí
- jsou vždy zajišťovány!!!

Český pojistný trh
• v roce 2002 bylo na našem pojistném trhu nabízeno 229 pojistných produktů
• každá průměrná domácnost má sjednány 3 pojistné smlouvy
• v roce 1998 vydala 1 domácnost na roční pojistné 8.500,- Kč + v roce 2000 již 10.000,- Kč
• dle čeho si klienti vybírají pojišťovnu => klient chce mít perfektní servis – rychlá reakce a likvidace pojistné události

Skladba pojistného trhu v ČR v roce 2001:
32% životní pojištění (v roce 2000 to bylo 27%) z vybraného pojistného
30% povinné ručení
15% havarijní pojištění
12% živelné pojištění majetku (soukromého i podnikatelského)
6,5% pojištění odpovědnosti za škody
4,5% úrazové pojištění
zbytek – jiné pojištění

11) Přednáška: RIZIKO POJIŠŤOVEN

2010-04-06T06:01:00.000-07:00

RIZIKO POJIŠŤOVEN

Po teroristickém útoku na New York nikoho v sektoru pojišťovnictví ani pojišťovny či zajišťovny nezajímá, jaký bude mít ta která pojišťovna podíl na pojistném trhu. => Teď je důležité, jaká bude návratnost této investice – jaký bude zisk bud vyplývat pro každou pojišťovnu či zajišťovnu – resp. jaké riziko jim bude hrozit!

Katastrofické události jsou v některých zemích přeneseny na „Garanční fond“ či „stát“. U nás v ČR stát přenesl plnou odpovědnost na komerční pojišťovny!

Výnosy pojišťoven v ČR se v roce 2001 oproti roku 1998 zvýšily o 30,9%! Za stejné období náklady pojišťoven se zvýšily o 30%! Průměrně zaplacené pojistné plnění na 1 domácnost činilo 8.500,- Kč/rok (1999) a v roce 2000 již stouplo na 10.000,- Kč!

Zajistné smlouvy se uzavírají zpravidla na kalendářní rok.

• pojišťovnictví se potýká s negativními výsledky
• došlo k poklesu výnosů
• začíná se projevovat tvrdý přístup k riziku a jeho ceně (dříve za socialismu např. živelní rizika zahrnovala 14 vyjmenovaných pevně zakotvených rizik ve smlouvě + pojištění odpovědnosti za škodu + povinné havarijní pojištění => toto bylo jako 1. státní pojištění + v pojistné smlouvě bylo zdarma kryto např. pojištění vodovodních staveb, doprava vnitrostátní + za nízké částky i krádeže)
• celosvětově nyní je obrovský tlak na zvyšování ceny pojistného

Pojišťovny patří mezi instituce, které celonárodně vyhlazují finanční výkyvy hospodářství – a to jak v národním trhu tak v soukromé sféře.

Pojišťovny řeší pouze náhodné nepředvídatelné události => hlavní roli hraje náhodnost => pojišťovnám se zatím dařilo být velice stabilní díky dalšímu celosvětovému zajištění (rozložení) rizika.

Zajištění je tedy tradičním diverzifikátorem (rozložitelem) náhodných výkyvů v rámci jedné ekonomiky i v mezinárodním rámci.

Před 30 lety se objevil „risk management“ => snaží se dopředu popsat, odhalit rizika a poté navrhuje jak tyto rizika vyrušit, ztlumit či vyloučit => až po tomto kroku => finanční vyloučení (zmírnění) rizika. Risk management působí a mění roli pojišťoven od pouhého přebírání rizika na předcházení riziku.

EKONOMIKA POJIŠŤOVNICTVÍ

- Zkoumá ekonomické vztahy mezi pojišťovnou a pojištěným.
- Každý pojistitel má však také svoji ekonomiku pojišťovnictví => zkoumá výsledky a ekonomický vývoj dané pojišťovny (firmy)

Pojišťovací instituce nesou rizika:

a) vyplývající z podnikatelské činnosti
• riziko strategické (nebezpečí špatné volby strategie – podnikové aktivity se nebudou zaměřovat na správné skupiny klientů)
• provozní riziko (selhání lidí, technické omyly, nesprávné kontrolní mechanismy)
• riziko právního prostředí (změny pojistného práva, souvislosti s ostatními právními normami – zejména u pojištění odpovědnosti za škodu, novelizace zákonů)
• riziko obchodních vztahů (riziko dlužníka, výběr klientů)
• riziko možnosti špatného vnímání pojišťovny společností (veřejností)

b) specifická rizika vyplývající z pojišťovací činnosti
• pojistně-technické riziko pojišťovny = toto riziko znamená možnost vzniku odchylky mezi skutečnou výši pojistných plnění a předpokládanou výší pojistného plnění - vypočtené pojistné předepsané pojišťovnou nebude v souladu se skutečností
• riziko odkladu pojistného plnění => zejména u pojištění odpovědnosti za škodu => můžou vzniknout dlouhodobé výplaty rent za poškození zdraví, za ušlý zisk
• riziko investičního rizika => riziko správného výběru při investování technických rezerv z hlediska bezpečnosti a výnosnosti
• riziko nesolventnosti = riziko likvidity => schopnost pojišťovny trvale dostávat svým závazkům vlastními zdroji vyplývajících z pojistných smluv - existuje k zákonu o pojišťovnictví Prováděcí vyhláška 75/2000 Sb. jak se vypočítávají vlastní zdroje (VZ) - solventnost se vypočítává složitým matematickým výpočtem 2 způsoby a tyto se mezi sebou porovnávají <= tyto ze zákona vypočítávají odpovědní pojistní matematici (mají certifikát a jsou zapsáni v Seznamu odpovědných pojistných matematiků na Úřadu pro kontrolu pojišťoven (státní dozor) • riziko konkurence => je u pojišťoven specifické  přizpůsobení se pojišťovacím podmínkám obvyklých v zahraničí, fluktuace pracovníků, loajalita

Pojišťovnictví je postaveno na právním a ekonomickém vztahu, přičemž oba musí být naplněni, jinak pojištění pozbývá smyslu.
- Pro obě strany platí to, co je písemně sjednáno ve formě písemné pojistné smlouvy.
- Jen v případě, kdy Občanský zákoník stanoví: „není-li uveden v pojistné smlouvě jinak“  tak lze nějakou skutečnost sjednat jinak jedině, když je to ve prospěch pojištěného

Co nejlépe rozprostřít riziko => na co největší počet klientů => pojišťovna musí určit co bude nabízet a komu to bude nabízet!

Nepřijatelná rizika pro komerční pojišťovny:
- rizika s vysokou škodovostí (katastrofické škody)
- rizika s vysokou frekvencí škod (pojištění odpovědnosti za škody Základních škol)
- rizika s malou škodovostí (drobné škody – nákladné šetřit drobnou škodu)

+ Rozložení rizik => stálé usměrňování => řízení pojistně-technického rizika pojišťovny

Budoucí obrysy v pojišťovnictví:
1) v oblasti konkurenčního boje => od lokální konkurence k mezinárodní
2) revoluce v pojišťovnictví => mění se předměty pojištění => mění se pojistné produkty, vznikají nová rizika a nové potřeby toto riziko snížit (překrýt) – např. pojištění zásilky, allriskvové pojištění v havarijním pojištění motorových vozidel, investiční životní pojištění, penzijní připojištění,….
V pojištění průmyslu a podnikatelů jsou některá rizika utlumována (drobné škody si překrývají vlastními prostředky) a objevila se nová rizika náhlých havárií – pojištění odpovědnosti za poškození životního prostředí.
3) mění se marketingová strategie => spolupráce mezi pojišťovnou a průmyslovými komplexy je stále pevnější, v pojištění občanů se od typizovaných pojištění přechází na pojištění, které se dá naskládat do balíčku dle potřeby klienta
4) cena pojištění je dána předpokladem výplaty pojistného plnění, ziskem, podílem a náklady => od cen určovaných náklady se jde k ceně přijatelné a teprve této ceně se přizpůsobují náklady

Zajištění a soupojištění = dvě pomůcky, aby ekonomika pojišťoven byla v pořádku => aby pojistně-technické riziko bylo minimální => aby byly ztlumeny výkyvy

10) Přednáška: POJISTNÁ MATEMATIKA

2010-04-06T05:57:00.000-07:00

POJISTNÁ MATEMATIKA

V dosavadních přednáškách jsme se zabývali pojištěním, které je nabízeno v rámci pojistného produktu – balíčku (např. pojištění domácnosti – zahrnuje pojištění proti více rizikům).

Pojistná matematika je vedle pojistné ekonomiky a pojistného práva další neoddělitelnou součástí pojišťovnictví.
Rozděluje se na:
a) pojistná matematika pro životní pojištění => u životního pojištění se spíše uvažuje statistické sledování a jeho vyhodnocování než matematické přesné metody – a to zejména u rizik s velkou nahodilostí

b) pojistná matematika pro neživotní pojištění => je založena na přesných propočtech, mnohdy tyto postupy výpočtů jsou dány přímo právními předpisy a vyhláškami

Částka, kterou pojišťovna vybrala od všech klientů na pojistném se musí minimálně rovnat (být tak velká), aby pokryla ty škody, které musí pojišťovna vyplatit na pojistném plnění za určité období (kalendářní rok).

V pojistné matematice jsme v historii byly na srovnatelné úrovni jako ostatní vyspělé země. Od roku 1904 byly první pojistní matematici, kteří pojistnou matematiku studovali na UK v Praze. Od roku 1926 se běžně začala pojistná matematika vyučovat jako předmět na vysokých školách.

Jelikož se neustále mění prostředí, ve kterém pojišťovna funguje => tak se dnes principy neživotního pojištění na bázi statistických přehledů porovnávají a pomocí simulace v počítačových programech se simulují určité situace.

Risk management se snaží předvídat možné nebezpečí a také jej ohodnocuje + stanovuje postupy jak jej vyřešit (tvorba rezerv, přenést riziko,….). Tento obor funguje vnitřně v pojišťovnictví jako podpora pojistné matematiky.

adB/ Pojistná matematika pro neživotní pojištění

Zahrnujeme sem zejména: pojištění majetku, odpovědnosti, úrazu, pro případ smrti + pojištění zvláštních rizik.

Pokud má pojistný matematik stanovit výši pojistného tak musí:
a. vytvořit tarifní skupiny => homogenní soubor rizik, která budou předmětem stanovení pojistného (např. u nemovitostí – rozdělit všechny do určitých kategorií dle rizika)

b. statisticky sledovat:

1) počet pojištění v daném roce (pojistných smluv uzavřených v roce u dané kategorie + i ty, které byly uzavřeny během roku – jejich poměrné části v daném roce)

2) počet pojistných událostí (škod) v daném roce u dané kategorie

3) celkové pojistné plnění (kolik pojišťovna musela v daném roce vyplatit na pojistné události pro tarifní skupiny)

4) celková pojistná částka v daném roce (horní limit plnění pojišťovny – ta která přísluší za dané období + poměrná část u smluv uzavřených během roku)

5) celkové pojistné v daném roce (zasloužené, patřící)
= pojistné předepsané, zasloužené, inkasované
- zasloužené pojistné = vybrané pojistné, které se vztahuje k danému roku (období)
- plus opět poměrná část pojistného v případě vzniku smlouvy v průběhu roku

+ předepsané pojistné ne vždy odpovídá zaslouženému pojištění => část bude pohledávkou pojišťovny (ČP uvažuje cca 8% nezaplaceného pojistného v roce – toto vymáhá)

6) průměrná pojistná částka

PPČ = celková pojistná částka v daném roce
počet pojištění v daném roce

= pojistná částka buď odpovídá pojistné hodnotě (u majetku) nebo se stanoví dle vlastní představy (u životního pojištění) => každý má stanovenu jinou pojistnou částku
- protože je předpoklad, že pojistná částka bude podkladem pro výpočet výše pojistného

7) průměrná škoda
- pojistná škoda, která připadá na 1 pojistnou událost

PŠ = celkové pojistné plnění v daném roce
počet pojistných událostí v daném roce

8) škodní frekvence (v %)
- jak často ke škodě dochází

ŠF = počet pojistných událostí v daném roce
počet pojištění v daném roce

9) pojistná sazba (v promile)

PS = celkové pojistné v daném roce
celková pojistná částka v daném roce

10) škodní sazba (v promile)
- vyjadřuje kolik pojistných plnění bylo vyplaceno na 1 pojistnou částku

ŠS = celkové pojistné plnění v daném roce
celková pojistná částka v daném roce

11) škodní kvóta (průběh) (v %)
- porovnává vyplacené pojistné plnění se zaplaceným pojistným

ŠK = celkové pojistné plnění v daném roce
celkové pojistné v daném roce

12) škodní stupeň (v %)

ŠSt = průměrná škoda PS
průměrná pojistná částka PPČ

Mezi předchozími ukazateli platí různé vztahy:

PPP = ŠF x PŠ = ŠS x PPČ
PPP – průměrné pojistné plnění => je to, co by mělo představovat základ pojistného => kolik se v průměru vyplatí na 1 pojistnou smlouvu

ŠS = ŠK x PS = ŠSt x ŠF

Ukazatel škodní frekvence ŠF => do nedávné doby byl vhodným ukazatelem krátkodobé předpovědi => jako stabilní v kratším úseku 5 let => Jak je to dnes?
- pokud vystane někdy v průběhu této doby velké a nečekané riziko => lidé se obvykle začnou více pojišťovat => ŠF se tak i v dlouhodobějším horizontu příliš nemění

Pojistná matematika může kalkulovat i tzv. morální riziko + i případ, když se platí vyšší pojistné => tak to lidi obvykle již nenutí do preventivních opatření a spoléhají se více jen na pojištění (plnění).

Průměrná škoda = se bude zvyšovat tím, že lidé budou „bohatší“ a podnikatelé budou více investovat do podnikání + vliv má také inflace => vyšší nárůst hodnoty např. budov i bez jejich modernizace => navýšení hodnoty => tím se ale navyšuje i pojistná částka (pojistné plnění).

Pojistná škoda na 1 pojistnou smlouvu = je základem stanovení pojistného + solidarita => všichni budeme přispívat na pojistném, ale jen někomu se stane škoda kdy mu bude pojišťovna vyplácet pojistné plnění!

Pojistná matematika rozlišuje:
(a) Subjektivní rizika => existuje zájem zachovat si zdraví, život, předmět ve funkčním stavu (např. automobil – budeme se snažit pečovat o toto auto) => nikdo se nechce chovat záměrně tak, aby vyvolal riziko škody

(b) Objektivní rizika => existuje u pojištění osob => věk, pohlaví, …. + i u úrazového pojištění, i u pojištění rizika smrti => se jinak chová toto riziko u různých kategorií osob + u majetku – rozhoduje např. prostředí (dům na kopci resp. u řeky), umístění (počítač doma resp. na veřejném místě)

adA/ Pojistná matematika pro životní pojištění

Existuje jiný princip, statistiky se využívají také, ale co se týče rozboru rizika – jeho oceňování zde není! Jsou dány přesně postupy propočtu pojistného => v současné době u nás musí pojistná matematika respektovat Prováděcí vyhlášku k zákonu o pojišťovnictví č. 75/2000 => zde je stanovena maximální výše technického úroku pro výpočet pojistného životního pojištění.

Základem rizika životního pojištění je pravděpodobnost, že se dožiji sjednané doby => základem výpočtu je život nebo umírání.

Životní pojištění je rezervotvorné pojištění => pro překrytí rizika dožití se či nedožití se určitého věku.

Čisté životní pojištění = dožiji se => dostanu peníze + nedožiji se => nedostanu žádné peníze.

Pojistná matematika se opírá o tzv. úmrtnostní tabulky => sledování kolik z vybraného souboru (sledovaného) obyvatel či souboru pojištěnců se v průměru dožije příštího roku, dalšího roku, …. atd.

l0 => 100 tis. jedinců, pojištěnců v roce narozených (mužů resp. žen)

l1 => za 1 rok může nastat vztah l0 l1 nebo l0 l1
l2 (druhý rok života) se dožije l0 l1 l2 ……………….l(omega)

ti co se z původního souboru 10 dožily 100 a více let

ve většině případů se při sledování uvažovaný kořen l0 posune do l15 (věku 15 let) => což je doba, kdy bývají životní pojištění sjednávány již na základě samostatných rozhodnutí mládeže
= soubor 100 tis. l15 mužů + soubor 100 tis. l15 žen

Příklad: Dvacetiletý muž se rozhodne uzavřít životní pojištění na částku 300 tis. Kč a doba jeho pojištění je do 50 let = tj. pojistná smlouva je uzavřena na 30 let. Kolik bude muset zaplatit na pojistném?

l0(15) = 100.000
l20 = 97.926 mužů (se dožilo věku 20)
l50 = 88.934 mužů

(+) pojišťovna by měla být připravena těmto 100 tisícům 20tiletých, kteří si sjednaly životní pojištění do věku 50 let vyplatit 88.934,- x 300.000,- = 26 mld. Kč

- tato částka se docílí tím, že ji budou všichni ze souboru pravidelně platit pojišťovně – pojišťovna bude od nich vybírat + v této částce je započítán technický úrok (riziko) + navíc se započítávají i úroky, které pojišťovna vydělala z umístění rezervy

- technický úrok max. 4% p.a. – tím je zhodnocováno po celou dobu pojistné => tak musí být fyzicky vypráno pouze 8,226 mld. Kč (tyto jsou pravidelně zhodnoceny ve výši 4%)

8.226 mld. Kč / 88.934 mužů = 84.000 Kč by měl za dobu 30 let zaplatit každý z 97.926 pojištěných mužů

84.000 Kč / 30 let = 2.800 Kč/ je roční pojistné

- toto je čisté pojistné očištěné od správních nákladů, rizika odlišného vývoje,……

english tags: auto insurance quotes

9) Přednáška: POJIŠTĚNÍ OSOB

2010-04-06T05:44:00.000-07:00

POJIŠTĚNÍ OSOB

Životní pojištění v EU v 90. letech:
- trvalý meziroční i když nerovnoměrný nárůst v letech 1990-91 + 2,1% v přijatém pojistném (resp. v předepsaném pojistném)
- v meziroční nárůst 1999-2000 + 17,1%

Životní pojištění v ČR v 90. letech:
- nárůst nebyl tak vysoký => výjimku tvořil rok 2000-2001 nárůst + 24,6%
=> obrovský nárůst => v roce 2001 bylo předepsáno za životní pojištění všemi pojišťovnami působícími na území ČR 28,4 mld. Kč

(+) existuje v rámci ČR dobrovolné sdružení pojišťoven + taktéž v rámci EU Výbor pojišťoven => ten každoročně vydává statistické údaje:
• všechny státy v průměru vykazují 0,8 životních pojistných smluv na 1 obyvatele
• nejvíce v Nizozemí – kde na 1 obyvatele připadá 2,5 životní pojistné smlouvy, Velká Británie – 1,8 a v ČR 0,6

Životní pojištění obecně významně ovlivňuje národní ekonomiku => pojišťovny vytváří technické rezervy => vytváří se velký objem finančních prostředků => finančních rezerv + funguje i protiinflačně => odkládáme spotřebu do budoucna!

+ V zemích EU v roce 2001 v součtu byla výše technických rezerv na úrovni 770% ročního předepsaného životního pojistného !

Proč pojištění osob vzniklo:
- pojištění osob napomáhá pojištěnému v určitých složitých životních situacích => zabezpečí sebe nebo rodinu či blízké

- u životního či úrazového pojištění => nedochází k přepojištění => můžeme být pojištěni u více pojišťoven či mít sjednáno více pojistných smluv životního pojištění

zásada: životní pojištění můžeme mít v pojistných smlouvách sjednáno libovolný počet a výši pojistného si sjednáváme dle potřeby

- pojištění pro případ smrti či úrazu => jsou kryty škody vzniklé jakoukoliv nahodilou událostí

(+) v případě, že za vzniklou škodu na zdraví bude odpovídat někdo jiný
„škůdce“ plní z titulu jeho odpovědnosti za škody
- zároveň „poškozený“ získá ze své pojistky také plnění – viz. §821 obchodního zákoníku

Soukromé životní pojištění => mělo by se stát sociálním nástrojem v sociální politice státu => tj. v okamžiku kdy se pojištěný dostane do složité životní situace => má jednak určité státní zabezpečení + dnes by se „zabezpečení dlouhodobě nečinných osob“ mělo mezi státem podělit mezi další subjekty – tj. mezi stát, zaměstnavatel a tuto soukromou osobu => životní pojištění mělo stát dalším jeho dalším dodatečným příjmem.

O roku 2001 začala fungovat státní podpora soukromého životního komerčního pojištění => do roku 2000 stát životní pojištění nijak nepodporoval.

- ukázky jak lze motivovat ke spoření pomocí státní podpory:

• STAVEBNÍ SPOŘENÍ
- stát podporuje až částkou 4500 Kč / ročně na sjednanou smlouvu o stavebním spoření
- do roku 2002 již bylo stavebním spořením kumulováno 85 mld. Kč od obyvatel ČR

• PENZIJNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ SE STÁTNÍM PŘÍSPĚVKEM
- funguje od roku 1994
- jde o připojištění, kde část pojistného platí stát
- v roce 2000 se účastnilo penzijního připojištění 2,5 mil. obyvatel ČR a vybralo se 11 mld. Kč (2002) na příspěvcích včetně státního příspěvku

• STÁTNÍ DAŇOVÁ ÚLEVA PENZIJNÍHO PŘIPOJIŠTĚNÍ
- o roku 2000 začíná fungovat státní daňová podpora těch, kteří si sjednali penzijní připojištění s placenou pojistnou částkou vyšší než 500,- Kč/měsíc => tito pojištění si mohou uplatnit daňový odpočet až ve výši 12.000,- Kč ročně
- na penzijním připojištění se může podílet částečnou platbou i zaměstnavatel => od roku 2002 se státní daňová úleva vztahuje i na tyto zaměstnavatele

* DAŇOVÁ ULEVA ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

Životní pojištění komerční
- do roku 2000 zde nebyla žádná státní podpora => jedinou „podporou“ bylo to, že výnosy z rezerv na životní pojištění se kterými pojišťovny mohly hospodařit a připisovaly se k vloženému pojištění => byly zdaňovány pouze při výplatě pojistné částky či v období, kdy bylo vyplaceno odbytné (normálně se jiné fondy daní každoročně)
- novela zákona o dani z příjmů z roku 2001 přiznává daňové zvýhodnění soukromému životnímu pojištění
- týká se pojištění, které v sobě obsahuje riziko dožití se sjednané doby, nebo riziko dožití se určitého věku nebo smrti nebo sjednané pro případ smrti či dožití se v případě invalidity
- státní podpora funguje jen u životního pojištění, která jsou sjednány na dobu dožití věku 60 let! => nevztahuje se na kratší pojistky
- toto pojištění musí trvat minimálně 5 let

(+) pojistné se platí ze mzdy, která je ze zdanění nebo u podnikající osoby z peněz, které zbydou po zdanění:
- možnost zpětně daňově zahladit => odečíst ze základu daně pojištění, které ročně sjednávám na životní pojištění – za podmínek:
- životní smluvní pojištění je sjednáno do věku 60 let
- pojištění trvá minimálně 5 let

Jednorázové sjednání životního pojištění:
- ihned na začátku pojištění vložíme pojistnou částku + pojišťovna provede rozpočet kolik by činilo roční pojistné a pak si můžeme každoročně odečíst z daňového základu určitou částku

Daňové výhody zaměstnavatele:
- na životní prostředí může opět přispívat zaměstnavatel + aby tak činil – tak pro něj platí daňové výhody zaměstnavatele => výše pojistného, které bude zaměstnanci platit zaměstnavatel – může být pro zaměstnavatel odpočitatelnou položkou (výdajem zaměstnavatele) => pouze však do částky 8000,- Kč ročně (za zdaňovací období)
- ze zaplaceného pojištění nehradí zaměstnavatel pojištění na sociální zabezpečení a státní zaměstnaneckou politiku a zároveň i všeobecné zdravotní pojištění!

vyměřovací základ daně – životní pojištění hrazené zaměstnavatele => toto bude upravený základ pro výpočet zdravotního a sociálního pojištění

- podobně to platí i pro zaměstnance – odečítá si od základu daně pojištění, které hradí

(+) novelou zákona o dani z příjmu => opět pojištění, které bude zaměstnavatel hradit svému zaměstnanci bude osvobozeno od daně z příjmu – maximální odečitatelná položka 12000,- Kč

Provádí se zdanění každého příjmu!
- u fyzické osoby lze za příjem považovat výnos z umístění životního pojištění => tento výnos je většinou již zdaněn pojišťovnou => dle zákona o dani z příjmů se používá zvláštní sazba daně z příjmu ve výši 15%
- jiná sazba je v okamžiku, že se rozhodneme, že ukončíme životní pojištění dříve než uběhla sjednaná doba => pojišťovna vyplatí tzv. odbytné + opět zhodnocené o výnosy z umístění technických rezerv životního pojištění => tyto výnosy jsou zdanitelným příjmem a na tyto platí zvláštní sazba daně 25%

Jaká rizika kryje životní pojištění:
- je tzv. rezervotvorné => kryje rizika dožití se určitého věku či doby, v době sjednané je pojištění odkládáno do rezervy životního pojištění a ta je na konci pojištění plně vyplacena - pojistná částka
- nicméně toto je základní forma => životní pojištění by nebylo příliš zajímavé => proto je kombinováno s dalšími rizikovými složkami jako jsou: smrt, atd. =>

(1) pojištění pro případ smrti

(2) pojištění pro případ dožití se sjednané doby
- (1)+(2) = čisté kapitálové pojištění
- pak po skončení pojištění je vyplacena rezerva – pojistná částka + nebo jsou vypláceny pravidelné částky ve formě výplaty důchodu

(3) investiční kapitálové pojištění
- funguje v EU – pojišťovna nabídne různé způsoby jak bude s vloženým pojistným nakládáno + jaké budou výnosy a klienti si sami rozhodnou o způsobu nakládání s vloženou rezervou

(4) životní pojištění s rizikem závažných onemocnění
- riziko závažných onemocnění se také kombinuje s klasickým životním pojištěním

Pojistné může být placeno (a) běžně (měsíc, čtvrtletí, rok) nebo (b) jednorázově, kdy pojišťovna propočte jaký má být jednorázový vklad na cílovou pojistnou částku na konci roku a nebo (c) tzv. předplácením pojištění – kdy část pojistného zaplatíme předem a další běžné částky se sníží.

Pojišťovna zvláštním způsobem nakládá z vybraným životním pojištěním:
- to je dáno prováděcí vyhláškou k zákonu o pojišťovnictví
- životní pojištění – vytváření rezerv => je pravidelně zvýhodňováno tzv. technickým úrokem, který je pravidelně vyhlašován a ten je propočtem do pojistného => garantovaný úrok sjednaný na celou dobu trvání pojištění => o tento úrok se „platí menší pojistné“
- navíc se připočítávají zhodnocené výnosy z umístění technické rezervy na finančním trhu => podíly na výnosech => různá výše dle různých okolností

Odbytné u životního pojištění ukončeného před sjednanou lhůtou

Až od doby, kdy jsou uspokojeny všechny náklady pojišťovny související s uzavřením pojistné smlouvy životního pojištění => teprve pak jsou další zaplacené pojistné odkládány do rezervy
- např. až od 2-ho roku trvání životního pojištění se začíná vytvářet rezerva
- až cca po ½ doby trvání životního pojištění bude teprve vytvořena rezerva v té samé výši jako činí vložená pojistná částka
= tomuto zvláštnímu hospodaření s vybraným pojištěním se říká „zillmerizace“

Zproštění od placení pojistného
- je to vlastně riziko, které pojišťovna přebírá na sebe = okamžik, kdy se v průběhu trvání životního pojištění dostaneme do určité složité situace => resp. do trvalé invalidity => kdy nám bude vyplácen trvalý invalidní důchod
- pak je třeba požádat pojišťovnu o zproštění od placení pojistného

V případě, že je sjednáno riziko smrti => ve smlouvě by měla být sjednána (uvedena) „oprávněná osoba“ – můžeme určit koho chceme – částka nepodléhá dědickému řízení. Teprve v případě, že oprávněná osoba určená není či je určena, ale zemřela dříve => tak nastupuje ustanovení Obchodního zákoníka => v prvé řadě manželé pojištěného, není-li jich tak se oprávněnou osobu stávají děti, není-li jich tak rodiče.

Pojištění závažného onemocnění:
- kdy v průběhu doby pojištění člověk onemocní některou z vyjmenovaných nemocí (Česká pojišťovna jich vyjmenovává 7)
- u tohoto pojištění funguje tzv. čekací doba = 6 měsíců od sjednání pojistné smlouvy => a pokud se nemoc projeví v této lhůtě, tak pojistná smlouva zaniká a klient nedostane žádné plnění
- když je diagnostikováno po této čekací době => dochází tím k vyčerpání nahodilé události (tím, že k ní došlo) => a tak pojištění zaniká – výplatou náhrady

8) Přednáška: POJIŠTĚNÍ SOUKROMÉHO MAJETKU

2010-04-06T05:40:00.000-07:00

POJIŠTĚNÍ SOUKROMÉHO MAJETKU – doplnění minulé přednášky

- pojištění staveb
- pojištění rekreační objektů
- pojištění souboru věcí tvořících domácnost

Pojištění staveb:
- jaká rizika lze připojistit:
a) vandalismus – poškození či zničení vandalismem (např. poškození plotu, zdi)
b) škody vzniklé na stavbě způsobené dopravním prostředkem (např. pokud se dům nachází v blízkosti silnice)
- problémem pro všechny pojišťovny je odcizení nějaké součásti stavby => např. odcizení hromosvodu + je třeba také uvažovat specifické riziko v době výstavby či rekonstrukce stavby => lze vyřešit stavebně-montážním pojištěním => tzv. všerizikové – včetně škody vzniklé krádeží již zabudovaného zařízení

Pojištění souboru věcí tvořících domácnost:
- jde o pojištění běžných věcí domácnosti => pojišťovny dnes nabízí tzv. „pojištění standardního vybavení domácnosti“ + ve výlukách jsou vyjmenovány ty věci, které je nutno připojistit dodatečně
- dle dohody lze dopojistit => pojištění nadstandardního vybavení (např. jízdní kola nad částku 5000 Kč, drahé audio/video/TV přístroje, počítač) => protože tyto nejsou považovány za běžnou standardní součást vybavení domácnosti + také se musí připojistit peníze, sbírky, cenné obrazy, apod.

Odpovědnost za škodu v běžném občanském životě
- v rámci domácnosti by bylo nelogické mít sjednané pojistné smlouvy za každého člena => proto je běžná odpovědnost pro všechny členy žijící ve společné domácnosti + v současnosti přibyla i skupina tzv. „pomocníci v domácnosti“ => pokud způsobí škodu v rámci práce v domácnosti, tak je tato škoda kryta z této všeobecné pojistné smlouvy
- v běžném rozsahu jsou pojištěny pouze standardní životní události => ostatní rizika mohou být připojištěny

Rizika stavební:
- při stavbě domu, na které se podílí sám majitel => mohou vzniknout situace, které nebudou standardní => lze dopojistit riziko stavebníka
- v rámci technických rizik => poškození či zničení jakékoliv věci pokud dále není vyloučena nejsou zahrnuty výlohy obchodů
- např. výlohy, vstupní skleněné dveře, markýzy jsou součástí obchodů (budov) => ale všeobecné živelné pojištění nestačí => existuje speciální pojištění (all risk) = pojištěn skel nebo markýz či neonových reklam

Pojištění dat (softwaru):
- pojištění elektroniky (počítačů) nezahrnuje data v nich uložená! => vzniká tak riziko ztráty dat => pojišťovny řeknou, že vše by mělo být zálohováno, ale co když tyto zálohy (CD, diskety) shoří nebo budou ukradeny?
- pojišťovna nabízí pojištění pro případ poškození dat na nosičích, ale data musí být zálohována ve 2 kopiích na 2 odlišných místech
- jak pojišťovna stanoví náhradu = škoda materiální + vyčíslené náklady na znovu pořízení dat

V rámci pojištění krádeže přepadením a vloupáním => existuje riziko přepravy peněz => vždy by se jednalo o loupežné přepadení => pojištění loupežného přepadení a odcizení peněz či jiných cenností při transportu

ZEMĚDĚLSKÉ POJIŠTĚNÍ

- výroba a pěstování plodin podléhá mnoha různým vlivům
- proto v roce 2003 zemědělské pojištění rizik plodin a hospodářských zvířat budou nabízet pouze 3 pojišťovny (na území ČR) => jde o vysoce rizikové a specifické riziko (nebezpečí)
(+) nebezpečí (rizika), které rostlinnou výrobu ohrožují:
- jarní mrazy (zejména jahody, vinnou révu), krupobití, vichřice, požáry, ale i nadměrné sucho, vyzimování (vztahuje se na ozimy zaseté na podzim => sem pojišťovny začleňují celý soubor možných nebezpečí, která přes zimu můžou rostliny poškodit – nadměrné mokro, holomrazy, jarní vymokření)
- vyzimování (zničení plodiny zimou) je omezeno dobou => od vysetí do 31.3.x

(+) hospodářská zvířata jsou ohrožována:
- nákazami, přenosnými chorobami
veterinární zákon rozlišuje:
• velmi nebezpečné nákazy (v jejich důsledku je např. třeba nutné utratit i celé stádo, a nejen tedy napadená zvířata)
• jiná onemocnění infekčního charakteru
- i škody, které vznikají z titulu přírodních katastrof => záplavy, živelné události, a samozřejmě požár
- další vlivy: působí např. na slepice či vykrmované brojlery => nebezpečí přehřátí (nutnost odvětrávání chovu nosnic – klimatizace – pokud dojde k výpadku elektrického proudu => musí uvést do chodu záložní zdroje => přesto každé léto dochází k hromadným úhynům)

(+) jednotlivé škody na hospodářských zvířatech
- např. u dostihových koní => úrazy, nemoci
- u chovných kusů => nebezpečí předčasného porodu a následných komplikací
- u plemenných kusů => individuální škody – nemoci či úrazy => jde o nejdražší kusy ve stádech

Významným specifikem v zemědělském pojištění je fakt, že u pojištěných plodin či zvířat pojišťujeme věci v různých růstových fázích resp. věkových kategoriích. Ke škodě může dojít po celou dobu životního cyklu.

- při vyzimování např. obilí: pojišťovny budou hradit náklady na zaorání + náklady na osivo + náklady na zasetí
- pokud řepku postihne krupobití např. v červnu: pojišťovny hradí i škodu očekávaného výnosu (protože již ten rok nelze nic jiného zasít)

Pojištění zvířat => např. u kuřat může dojít ke škodě v průběhu pojištění – tj. od vylíhnutí až do vyskladnění => klient musí udat, že maximální pojistná částka bude ta částka, kterou uvažuje na konci období životního cyklu zvířete.

Pojistná částka odpovídá hodnotě plně produktivního zvířete (hledisko věku a hmotnosti) a stejně tak je tomu u plodin => pojistná částka bude tzv. pojištěný výtěžek - podklady pro jeho stanovení jsou: na kolika hektarech bude plodina pěstována, očekávaný výnos v [t] na hektar, cena za kterou by se produkce realizovala.

Pokud dojde k pojistné události, tak pojišťovna posuzuje snížení očekávaného pojištěného výtěžku této pojistné události (např. dojde jen k částečnému zničení řepky v květnu krupobitím => pojišťovací odborníci pro plodiny => posoudí a dohodnou k jaké škodě ve skutečnosti došlo pojistnou událostí).

• Problém sucha => obecně je tento problém jak v ČR tak v zahraničí zatím nepojistitelný => příčin je několik:
- špatně lze stanovit období, kdy k suchu došlo
- pokud je sucho, tak postihne velké území (nemá lokální charakter) a s tím se většina trhů dokáže vyrovnat změnou ceny plodiny na trhu
- když je sucho => tak se přidávají ještě další vlivy => rozmnoží se škůdci, nemoci => je těžko rozlišitelné, jaká škoda se stala suchem a jaká jinými vlivy
- každá takováto událost = kalamitní stav => a tím vzniká problém rozprostření rizika mezi všechny pojištěné

(+) dříve fungovalo tzv. „zákonné zemědělské pojištění“ – dle vyhlášky platily všechny JZD zákonné pojistné => plodiny byly pojištěny pro případ vyjmenovaných nebezpečí

- v roce 1985 vznikl nový produkt: KPU – komplexní pojištění úrody => trval do roku 1990, kdy znovu vzniklo smluvní pojištění
- KPU bylo všerizikové pojištění, hradila se ztráta na očekávaném výnosu, v této době r. 1985-90 museli být neustále odborní pracovníci pojišťovny v terénu a kontrolovali, zda v JZD nebylo něco zanedbáno a případně snižovali očekávané škodní plnění

Zajištění zemědělských rizik = další stupeň pojištění => pojišťovny v okamžiku, kdy přebírají riziko a ví, že nebudou schopny nést veškeré náklady, tak se pojistí => historicky dlouhodobě a dobře fungující
- zajišťuje se zejména krupobití na zemědělských plodinách => pojišťovna uzavírá zajistnou smlouvu s jinou pojišťovnou na určitý limit a poté při vzniku škody porovnává pojistné plnění a přijaté pojistné na krupobití => případný vzniklý rozdíl převyšující přijaté pojistné => začíná fungovat zajištění (např. ČP plní v případě zemědělského pojištění ve výši 110% ze zaplaceného pojistného => v případě, že škoda tento limit přesáhne => v té chvíli vstupuje zajišťovna a hradí další škody)

Zajištěny jsou i hromadné škody na hospodářských zvířatech a i jiné škody z velmi nebezpečných nákaz..

(+) pojištění okrasných rostlin – pro pěstitele růží, tulipánů, …..

(+) pojištění lesních porostů resp. lesů – pro případ požáru + předmětem pojistného plnění je dřevní hmota a náklady na znovuzalesnění plochy zničené požárem

7) Přednáška: POJIŠTĚNÍ MAJETKU

2010-04-06T05:37:00.000-07:00

POJIŠTĚNÍ MAJETKU

- doplnění skript => jednotlivé druhy pojištění majetku

(A) Pojištění na vyjmenovaná rizika

1/ Živelné pojištění
- od 70. let Švýcarská pojišťovna každoročně vydává přehled: Katastrofické škody ve světě
- hranice pro zařazení byla v roce 1998 určena na 64,6 mil. USD a nebo počet postižených mrtvých osob 20
- v roce 2000 byla tato hranice posunuta již na 50 zraněných a 2000 bez přístřeší
- těchto nahodilých událostí bylo celosvětově 342 za rok + celkové škody byly za 63,5 mld. USD + 45000 lidí zahynulo nicméně pojištěných škod => pojišťovny uhradily pouze 17 mil. USD => ve srovnání s rokem 1997 nárůst škod o 250%
- byly sem zahrnuty například hurkány v USA, krupobití, povodně v Číně
- zároveň Švýcarská pojišťovna sleduje k jak velkým škodám dochází:
20% škod způsobeno lidskou nedokonalostí => 70% v silniční
34% požáry a výbuchy
33% letecké havárie
30% námořní havárie
- porovnání škod co do počtu a rozsahu škod – dnes a 60. léta:
5x více přírodních katastrof, výše škody vzrostla 8x, počet pojištěných škod vzrostla 15x

- požární úsek pojišťovnictví => 60. léta nově se začínají používat umělé hmoty + velké shromažďování materiálů => zvýšení požárních událostí v 70. letech spojených s velkými výplatami pojistných plnění + vlivem konkurence v pojišťovnictví byly sazby pojistného stlačovány dolů => až do 90. let pojišťovny pouze přežívaly => kdy zejména pojistné sazby byly udržovány uměle nízko a nepokrývaly rozsah škod

- rok 2000 v počtu sledovaných událostí byl na 1. místě => 850 velkých katastrofických událostí => většina z nich na málo osídlených místech planety => proto škody neměly tak katastrofický rozsah

- v roce 2001 – článek časopisu Pojistný obzor => mráz v Mongolsku a Rusku, vlna veder na Novém Zélandě a v USA, povodně v Asii
+ teroristický útok v New Yorku => škody byly vyčísleny na 40 mld. USD => z toho 11 mld. USD ztráty na výrobě, 10 mld. USD odpovědnostní škody, 6 mld. USD majetkové škody mimo dvou zničených výškových budov (3,5 mld. USD), 2,7 mld. USD životní pojištění, 2,0 mld. USD úrazové pojištění

- v roce 2002: povodně v ČR => zatím bylo zničeno 1000 domů, 225.000 lidí bylo evakuováno, škody byly vyčísleny na 90 mld. Kč

Požáry v ČR = je registrováno ročně kolem 20000 požárů => přímé škody činí kolem 1,5 mld. Kč a následné škody činí cca 1 mld. Kč ročně

+ příčiny požárů = nedbalost 7500 případů ročně, úmyslné zapálení či zapálení dětmi 4500 případů ročně, technické závady 4500 případů

+ zákon o požární ochraně ukládá právnickým i podnikajícím fyzickým osobám ustanovit ve své firmě způsobilou osobu, která má posoudit možnost vzniku požáru ve firmě + sestavit evakuační plán pro případ požáru + hasební řád pro ochranu majetku

- Na živelné přírodní či jiné katastrofy je možné využít několik způsobů ochrany, ale nicméně zůstává riziko velké škody => v pojistné smlouvě musí být přesně definováno pro jaké příčiny je sjednána (např. vichřice – jaká síla větru, krupobití, co představuje zemětřesení,……) – tj. jak přesně je pojistná událost definována => aby vznikla podmínka vzniku konkrétní pojistné události – škody.

2/ Pojištění krádeže vloupáním nebo loupežného přepadení
- obě dvě pojistné nebezpečí se ve většině případů kombinují – sdružují
- za první pololetí roku 1999 => bylo v ČR registrováno 7900 bytových krádeží => tj. průměrně 53 za den + v době dovolených se počet bytových krádeží zvyšuje až na 70 za den!!!
- jak se pojišťovny můžou chránit proti zvyšující se tendenci bytových krádeží? => buď musí zvyšovat pojistné nebo lepší cestou je prevence => do pojistných podmínek zahrnují speciální ujednání:
- hradí škody pouze za podmínky, že pachatel překonal speciálně vyjmenované a dopředu dohodnuté překážky => pak se teprve jedné o pojistnou událost
- loupežné přepadení => opět na přesně stanovené riziko – nebezpečí

3/ Úvěrové pojištění
- také jej zahrnujeme do pojištění majetku => rozumíme jím pojištění nebezpečí, že nám nebude zásilka (dodávka) zboží zejména do zahraničí zaplacena – a tím nám může vzniknout škoda
- jako první se tímto pojištěním začala zabývat pojišťovna EGAP – byla založena státem na podporu podnikatelů a zejména vývozu
• orientuje se také na pojištění politických rizik => tj. nejen že dodávka nebude zaplacena, ale vzniknou i škody vlivem politických problémů (stávka, převrat) => zboží bude ztraceno, zabaveno, …..
- komerční pojišťovnou je ČESKOB => začala působit později, vznikla založením Českou pojišťovnou a belgickou KOBAK, kdy ČP poskytla servis a belgická investovala dlouholeté zkušenosti
• orientuje se spíše na komerční rizika nezaplacení dodávky
- v okamžiku, kdy si klient sjednává toto pojištění úvěru => pojišťovna vytváří určitý dojem solidnosti pro vývozce
- EGAP => v roce 2001 týdně řeší cca 2-3 oznámení o pojistné události + pojistná plnění vyplácí cca v 1/3 pojistných případů a zbývající část = „vydobude dluh zpět“

4/ Pojištění jaderných rizik
- škody vzniklé i mírovým užíváním jaderných energií jsou zpravidla z běžných pojištění vyloučeny!
- tzn., že škody z jaderných rizik jsou vyloučeny např. z pojištění budov, života, …..
- zákon z roku 1997 o mírovém využívání jaderné energie uložil:
provozovatelům jaderných zařízení povinnost sjednat odpovědnost za škodu => v roce 1995 byl založený Český jaderný pool, který se zabývá pojištěním tohoto jaderného rizika => JE Temelín od zavezení prvního paliva platí sjednané pojištění dle pojistné smlouvy na pojištění jaderných rizik
- pojištění majetku (na něm se podílí dalších 20 zajistitelů)
- pojištění pro případ odpovědnostních škod (opět sjednáno u Českého jaderného poolu a dále rozloženo na 18 světových zajišťoven)
- Český jaderný pool tvoří 11 tuzemských pojišťoven

5/ Pojištění kosmických rizik
- zde působí pojišťovna GENERALI => je jednou z největších světových pojišťoven v oblasti škod vzniklých v kosmickém prostoru či provozem družic

Zákon o pojišťovnictví stanovil státní dozor na který se mohou obrace poškození => proto navíc vznikla:
Pojišťovna právní ochrany
- tímto pojištěním se zabývá specializovaná pojišťovna D.A.S. => její značka je na některých motorových vozidlech => pojištění pro případ právní ochrany
- tato pojišťovna později rozšířila právní ochranu i na ostatní právní vztahy – nejen tedy na havárie vozidel => zejména v oblasti soukromého práva
- účel: poškozený má většinou obavy vstoupit do soudního procesu, který je velmi nákladný => proto D.A.S. jako pojistné plnění buď klienta přímo zastupuje u soudu nebo mu poskytuje plnění ve výši soudních výloh – jako náhradu pojistného plnění

(B) Pojištění nevyjmenovaných škod – tzv. všerizikové pojištění
- jde o další soubor pojistných produktů, kdy pojistné nebezpečí není přesně ve smlouvě ujednáno (vyjmenováno) => kdy pojistnou událostí je poškození či zničení věcí jakoukoliv nahodilou událostí působící na danou věc zvnějšku!

1/ Pojištění technických rizik
a) KASKO
- pojištění motorového vozidla pro případ havárie
- k poškození nebo zničení dojde jakoukoliv nahodilou událostí – vlivy působící zvnějšku

b) Pojištění strojů a strojních zařízení
- u strojů nás ale zajímají i pojistné škody způsobené také zvnitřku => nahodilá škoda, která vznikla např. únavou materiálu, vadou dílu

c) Pojištění elektrických zařízení
- také elektronika sebou nese další nebezpečí => např. poškození elektrického zařízení indukcí blesku, přepětím v síti

d) Pojištění stavebně montážní
- je dalším všerizikovým pojištěním => je nabízeno zejména investorům stavebních či montážních děl a nebo přímo stavebním firmám => garantům staveb
- pojistná událost je poškození či zničení budované stavby či montáže jakoukoliv nahodilou událostí

e) KARGO
- je dalším širokospektrálním pojištěním => pojištění škody vzniklé při přepravě zásilky – až v tuzemsku či v zahraničí
- jde o pojištění zásilky po celou dobu, kdy byla poprvé uvedena do pohybu (naložením na vysokozdvižný vozík => naložena do automobilu => překládky => železniční vagóny => loď => letadlo) => bez ohledu na to, zda byla zásilka poškozena někde během přepravy či překládky
- jde o tzv. „pojištění z domu do domu“

+ pojištění, která bývají takto rozsáhlá => bývají připraveny kombinace ze kterých si klient může vybrat (např. vnitřní lom, vnitřní zkáza, vyprchání zásilky,……)
+ pojištění poškození zásilky vzniklé politickými vlivy
+ dopojistit lze škody vzniklé stávkou (při přepravě)

f) Zbytkové riziko
- pojištění tzv. „zbytkového rizika“ => byla učiněna všechna preventivní doporučené opatření a přesto došlo ke škodě

6) Přednáška: SOUKROMÉ POJISTNÉ PRÁVO

2010-04-06T05:35:00.000-07:00

SOUKROMÉ POJISTNÉ PRÁVO

= smyslem soukromého práva je právní úprava vztahu silnějšího pojistitele (pojišťovna), který určuje co bude předmětem vztahu – smluvní ujednání, pojistné podmínky – vůči slabšímu partnerovi (pojištění, pojistník)
- je zde státní dozor, protože zde neexistuje právní úprava na ochranu spotřebitele
- základní principy jsou dány Občanským zákoníkem (soukromé pojistné právo)

v roce 1811 – Všeobecný zákoník občanský pro německé země => obsahoval ustanovení o pojistných smlouvách => tzv. „smlouvy odvážné“

v roce 1934 – Zákon o pojistné smlouvě č. 145 => upravoval smluvní vztah až do roku 1950

v roce 1950 – II. Zákon o pojistné smlouvě č. 185 => který opět upravoval smluvní vztah

v roce 1964 – vydání Občanský zákon č. 40/1964 po určitých novelách, který zákon o pojistné smlouvě zrušil a soukromé pojistné právo je od roku 1964 řešeno v Hlavě 15 – Pojištění (OZ)

+ na doplnění tohoto předpisu (OZ) jednotlivé pojišťovny vydávají tzv. Všeobecné pojistné podmínky
+ některé konkrétní pojistné smlouvy obsahují speciální smluvní ujednání

Občanský zákoník – Hlava 15:
§ 778 řeší pojištění:
- definice pojištění
- pojistná smlouva je oddělena od všech ostatních smluv
- pojistitel se zavazuje plnit (vyplatit pojistné plnění) – tj. poskytnout náhradu nastane-li pojistná událost a pojištěný se zavazuje platit sjednané pojistné
- pojmy pojištění + řeší za jakých podmínek pojištění vzniká + zánik pojištění
- rozděluje pojištění na jednotlivé druhy => pojištění majetku, odpovědnosti, zdraví, života
- základní práva a povinnosti smluvních stran
- vymezuje základní možnosti stran, kdy povinnosti plněny nebudou => důsledky neplnění povinností (odstoupení od pojistné smlouvy, snížení pojistného plnění,….)

+ V současné době Hlava 15 Občanského zákoníku nevyhovuje skutečným podmínkám v pojišťovnictví, a proto se dlouho hovoří o samostatném zákonu o pojistné smlouvě.
- zatím existuje jen Vládní návrh dopracování a rozšíření Občanského zákoníků pod názvem:

Vládní návrh na změnu zákona č. 40/1964:
• potvrzuje, že pojištění je závazkové právo

• doplňuje, že pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách

• došlo k rozšíření pojistné smlouvy

• všeobecné pojistné podmínky jsou nedílnou součástí každé pojistné smlouvy

• pojistná smlouva v písemné podobě (pokud není krátkodobým pojištěním)

• pojistitel musí vydat pojistníkovi stejnopis pojistné smlouvy

• speciálně je upraveno tzv. „pojištění cizího pojistného rizika“ => věc v praxi běžná => např. u motorových vozidel na leasing => toto vozidlo je ve vlastnictví „někoho jiného“ => nájemce má povinnost pojistit předmět leasingu => pojišťuji cizí pronajatou věc

• pokud pojistník, který pojistil cizí předmět zemře => pojistná smlouva přechází na vlastníka věci (protože i právnická osoba má zájem pojistit cizí riziko => pojistníkem je právnická osoba => i tato může zaniknout => v té chvíli do pojištění vstupuje vlastník např. nemovitosti)

• upravuje pojištění ve prospěch třetí osoby => kdy pojištěný pojišťuje svoje riziko a právo na plnění hned na začátku postupuje někomu jinému (pojištění pro případ smrti => ve prospěch obmyšlené osoby)

• nově je upraveno tzv. „přerušení pojištění“ – musí být přerušení dopředu dohodnuto v pojistných podmínkách, všechny podmínky přerušení dopředu stanoveny – bude se především používat v době, když nebude zaplaceno pojistné => dosud následoval zánik pojištění => v budoucnu pokud nebude sjednané pojištění zaplaceno do 2 měsíců => pojištění se přeruší => tím dnem zaniknou práva a povinnosti na dobu přerušení

• zánik pojištění => může zaniknout 1 měsíc po doručení upomínky na zaplacení pojistného
+ jedna výjimka platí od roku 2000 => zvláštní zánik pro neplacení pojistného: poslání upomínky => u povinného ručení z provozu motorového vozidla dle zákona č 168/2000 => pojištění zaniká uplynutím 1 měsíce od doručení upomínky na zaplacení pojistného

• odstoupení od smlouvy => většinou od smlouvy odstupuje pojišťovna, a to v případě, že na písemné dotazy od pojišťovny bylo nepravdivě a neúplně odpovězeno a kdyby pojišťovna znala pravdu => tak by pojistnou smlouvu neuzavřela => pak má právo odstoupit od pojistné smlouvy => pojišťovna vrátí veškeré zaplacené pojistné a pokud bylo již vyplaceno určité pojistné plnění tak pojištěný jej musí vrátit!

• odmítnutí pojistného plnění => opět pokud klient nepravdivě a neúplně odpověděl a pokud došlo k pojistné události a pojišťovna zjistí, že příčinou pojistné události bylo něco co pojištěný zamlčel => tak smlouva zaniká dnem odmítnutí pojistného plnění => již zaplacené pojistné se nevrací !!!

+ došlo k zániku rizika (pojistná věc již neexistuje
+ došlo ke smrti osoby, která pojištění sjednala + zánik právnické osoby bez právního nástupce

• upravuje tzv. „množné pojištění“ => vztahují-li se dvě a více pojištění (pojistných smluv) na totéž riziko (stejný předmět – stejné nebezpečí) a navíc ve stejnou dobu => zahrnují se sem:

- soupojištění = pojišťovna se dohodne s jinou pojišťovnou a o riziko se podělí => klient uzavře s vedoucí pojišťovnou pojistnou smlouvu dle pojistných podmínek této pojišťovny a tato musí mít své riziko pojištěné u dalších
- pojišťovna sepíše písemnou dohodu s další pojišťovnou o určitém poměru na podílu na riziku

- souběžné pojištění = o něm se spíše rozhoduje klient => v případech, kdy pojistnou částku rizika klient rozdělí mezi 2 a více pojistných smluv (pojištění) a také pojistné plnění bude vypláceno v poměrech odpovídajících součtu pojistných částek

- vícenásobné pojištění = zneužívá se v případech pojistných podvodů, kdy je motorové vozidlo pojištěno u 5-ti pojišťoven a následně se pokusí majitel uplatnit škodu „ukradeného“ auta u všech pojišťoven => pojistný podvod (pojišťovna má za cíl navrátit původní stav nikoliv obohatit !)
= je písemně upraveno – pojistník je povinen oznámit každému pojistiteli, že má sjednáno pojištění ještě u jiných pojistitelů – názvy a výši pojistných částek v ostatních pojistných smlouvách
+ pojistitel při obdržení hlášení o pojistné události musí poskytnout plné pojistné plnění, ale zároveň okamžitě informovat ostatní pojistitele! + ti by neměli již plnit, aby nedošlo k pojistnému podvodu
+ zároveň zákon nařizuje, že pojistitelé jsou povinni se mezi sebou vypořádat
+ zároveň nastala-li pojistná událost – nemůže pojistitel v neprospěch ostatních pojistitelů změnit smluvní ujednání

• upraveny podmínky, kdy pojišťovna plní tzv. „zachraňovací náklady“ – ty se plní nad stanovenou pojistnou částku

Odpovědnost za škodu
- obecně u odpovědnosti za škodu jde o problémy, které se mohou týkat všech osob, jak laiků tak právníků

Charakteristiky občanskoprávní odpovědnosti:
1. určitý viník = fyzická či právnická osoba – který musí být solventní, musí mít možnost použít finanční prostředky na odškodnění nebo má k dispozici určitý nástroj finanční záruky
2. musí být určitelná (definovaná) poškozená strana – fyzická či právnická osoba – jejíž nárok na náhradu škody je legitimní a hlavně poškozená strana musí prokázat příčinu a rozsah škody
3. způsobená škoda musí být vyčíslitelná a odškodnitelná:
a) uvedením do původního stavu
b) penězi
náklady musí být finančně vyčíslitelné a přiměřené a nebo musí být odškodnitelné finančně i pokud se jedná o škodu nemateriální povahy (škoda na zdraví) => ocenitelná penězi
4. mezi konáním viníka a vznikem škody musí být příčinná souvislost (někdy je prokázání příčinné souvislosti obtížné => soudní rozhodnutí)
5. musí existovat odpovědnostní právní režim – právní norma a nebo pokud právní norma nedostačuje – musí rozhodnout soud

- základní principy odpovědnosti = viz. skripta

subjektivní odpovědnost = svým nekonáním jsem porušil obecně závaznou právní normu => jednoznačné zavinění
objektivní odpovědnost = mám za to, že jsem nic nezavinil, ale škoda vznikla (věci převzaté za účelem opravy, prodeje,….) a přesto OZ ji upravuje jako objektivní odpovědnost za škodu
+ vlastník vozidla nich nezaviní, ale když dojde provozem auta ke škodě tak odpovídá za vzniklou škodu

- typy odpovědnosti dle Občanského zákoníka, Zákoníka práce, Obchodního zákoníka, Silničního zákona atd. + zvláštní předpisy upravující odpovědnost za škodu (např. ekologická škoda na životním prostředí)
(viz. skripta)

Rozhodná doba: doba, která je důležitá pro uplatnění práva na pojistné plnění

1) pro vznik práva na pojistné plnění => obecný princip rozhodné doby (lost occurance) = bude rozhodné, jak je poškozený pojištěn v době, kdy vznikla škoda (výrobce – odpovědnost za vadu výrobku)
2) další rozhodná doba (claim smade) => uplatnění nároku => v této chvíli je rozhodné, že pojistník je pojištěn v době rozhodnutí soudu o výši náhrady

5) Přednáška: FORMY POJIŠŤOVNICTVÍ

2010-04-06T05:30:00.000-07:00

FORMY POJIŠŤOVNICTVÍ

1. forma vzniku
a) smluvní
- „dobrovolné pojištění“ – pojistná smlouva jako dobrovolné rozhodnutí obou stran
- úrazové pojištění, havarijní pojištění, pojištění domácnosti, pojištění odpovědnosti

b) povinná
- „povinné smluvní pojištění“ – povinnost vyplývá ze zákonných vyhlášek
- např. povinné havarijní pojištění motorových vozidel, pojištění daňových poradců, pojištění odpovědnosti – u myslivců dle mysliveckého zákona – musí mít sjednáno pojištění činnosti výkonu mysliveckého práva (střelná zbraň, lovecké psy) => protože touto činností může být způsobena tak velká škoda, kterou by viník nemohl unést (urovnat závazky)

c) zákonná
- vzniká na základě určité právně dané skutečnosti a jakmile tato skutečnost nastane => tak začne platit automaticky zákonné pojištění
- je vydána určitá právní norma, která určuje příslušnou pojišťovnu a zároveň vymezuje právní skutečnost, která zakládá povinnost zákonného pojištění (např. provoz motorových vozidel)
- zákonem č. 168/1999 Sb. se přešlo na „povinné smluvní pojištění“
- jediný zákon v oblasti zákonného pojištění zůstal Zákon o pojištění zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance nebo nemoc z povolání

2. délka trvání
a) krátkodobé
- doba kratší než 1 rok – tj. doba účinnosti pojištění např. smluvního pojištění je kratší než 12 měsíců
- jak se počítá doba trvání: dle Občanského zákoníku musí být shodný název dne ukončení pojistné smlouvy se dnem začátku pojištění (29.10. > 3 měsíce > 30.1.2003)
• začátek pojištění = účinnost pojistné smlouvy je vymezena přesně počátkem: datum, popřípadě hodina/minuta
• u zákonného pojištění => jakmile nastane právní skutečnost => začíná být funkční zákonné pojištění
• uzavření prvního pracovního poměru => začátek pojištění
• konec pojištění = buď je stanoven datum nebo není konec stanoven a je pouze dohodnuto, jakým způsobem pojištění končí (za jakých podmínek)
• u zákonného pojištění skončí pojištění skončením právní skutečnosti (skončení pracovního poměru, ukončení provozování motorového vozidla, apod.)

b) dlouhodobé
- lhůta je delší než 1 rok
- když je pojistné sjednáno na dobu přesně 1 roku a žádný z účastníků neohlásí odstoupení od smlouvy => pak ji lze „prolongovat“ – existují tak tzv. „smlouvy s automatickou prolongací“ a tyto se také zahrnují mezi smlouvy dlouhodobé

3. územní platnost
a) místně platná
- vymezené adresou (zásoby v provozovně, zásoby ve skladě => pojištění na adrese)
- pokud jsou např. zásoby přemístěny => pak se na ně ovšem pojištění nevztahuje

b) vymezená územím (ČR, Evropa, celý svět)
- území ČR (zásoby kdekoliv umístěné na území ČR), havarijní pojištění se běžně sjednává na území Evropy

4. způsob placení pojistného
a) jednorázové
- dohoda ve smlouvě, že klient zaplatí na počátku pojištění jednorázově částku za celou dobu na kterou bylo pojištění sjednáno => pouze ke smlouvám, kde je přesně znám počátek a konec
- Obchodní zákoník: na jednorázové pojištění má pojišťovna právo i když není zcela vyčerpaná sjednaná pojistná doba (u havarijního pojištění => když dojde ke změně vlastnictví auta, tzn. pojištění zaniklo => pojišťovna nevrátí žádnou poměrnou částku)

b) běžné
- může se aplikovat tam, kde není přesně stanoveno období, pojišťovna stanoví tzv. „pojistná období“ = úsek, rok, pololetí => tento je dohodnutý ve smlouvě a k němu se váže pojistné => placeno v pravidelných pojistných období
- platí zde,že pojišťovna má právo na pojistné pouze do skončení (zániku) doby pojištění

5. potřeba zabezpečení budoucích závazků
- toto členění si vytvořily pojišťovny samy dle toho, jak se musí připravit na plnění budoucích závazků vyplývajících z pojistných smluv

a) sumová (rezervotvorné nebo obnosové) pojištění
- po dobu trvání pojištění => pojišťovna vytváří rezervu na budoucí závazek – ve smlouvě je dohodnutá přesná pojistná částka a na tuto částku se právě vytváří rezerva – na konci pojištění tuto rezervu pojišťovna vyplatí
- jde zejména o pojištění související s relativní skutečností => dožití se či nedožití sjednané doby => pojištění osob

b) škodová (rizikové) pojištění
- u rizikového pojištění ví pojišťovna, že pojistné bude vyplácet jen tehdy, když nastane pojistná událost a výše pojistného plnění bude různé dle toho, jak vysoká bude škoda a jen někdy bude muset vyplatit plnou částku
- rizikové pojištění => pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu, zákonné havarijní pojištění – zde existuje tzv. „limitní hranice / plnění“

6. způsob určení výše pojistného plnění
a) ryzí zájmové pojištění
- teoretický pojem = není stanoven žádný limit pro pojišťovnu a kdyby nastala škoda 5 mld. Kč, tak by ji musela hradit!

b) pojištění na první riziko
- tzn., že pojistná částka je v pojistné smlouvě dohodnuta s klientem => jde o případ, kdy pojistnou částku si pojištění vybere (stanovuje) dle toho, jaké čeká riziko – tj. dle pojistné potřeby (například u odpovědnosti za škodu)

c) pojištění na hodnotu
- lze tam, kde máme k dispozici přesně změřitelnou hodnotu
- pojištění vlastního majetku => dům => hodnota = náklady na znovupořízení
- zásoby - hodnota znovupořízení zásob při jejich zničení, ztrátě,….
- cena = nová nebo časová + obecná cen
- pojistná částka by měla odpovídat této stanovené hodnotě
„podpojištění“ = pojistná částka byla stanovena nižší než je pojistná hodnota!
„přepojištění“ = pojištění na vyšší hodnotu než odpovídá skutečnosti (pojišťovna ale vyplatí jen skutečné náklady)

7. účast pojištěného
a) bez spoluúčasti
- jakoukoliv škodu získá pojištěný v plné výši (např. základní školy mají pojištěny i ztrátu bačkor žáků)

b) se spoluúčastí na pojistném plnění
- můžeme ji také nazvat „franšízou“ = může být buď procentická (%) z pojistného plnění nebo se pojištěný bude podílet na pojistném plnění určitou pevně stanovenou částku (Kč)
- „franšíza integrální“ = dohodnutá částka např. 10000 Kč => pokud je škoda 10000 Kč tak pojišťovna nevyplatí nic a když škoda přesáhne a je např. 11000 Kč tak vyplatí vše (plnou částku) => toto má za cíl odbourání hlášení drobných škod (omezení administrativy)

c) se spoluúčastí na škodním průběhu
- toto není spoluúčast pojištěného ale pojistníka na škodním průběhu
- „bonus“ = v okamžiku, kdy máme příznivý škodní průběh => sleva na pojistném – to platí pojistník
- „malus“ = dlouhodobě špatný škodní průběh => přirážka na pojistném

8. způsob určení nepřímého předmětu pojištění
a) jedna věc -např. automobil Fiat Brava – SPZ xxxxx

b) soubor věcí - které tvoří domácnost, věci které mají podobný charakter,
- slouží k podobné hospodářské činnosti

9. počet pojištěných rizik - nebezpečí
a) jedno riziko - např. pojištění krupobití – na ostatní škody se nevztahuje!

b) více rizik - pojištění pro případ krádeže vloupáním a loupežné přepadení určitého objektu
(obchodu) => jedná se o dvě nebezpečí

c) sdružená rizika
- FLEXA – Fire, Flash, Explosion, Airplane = kombinace => poškození či zničení věci požárem, úderem blesku, explozí a pádem letadla

d) všerizikové pojištění
- tzv. „all risk“ pro všechna nebezpečí => havarijní pojištění motorových vozidel – auta jsou pojištěna pro případ např. pádu stromu na kapotu, požáru, vandalismu, střet, výbuch
- do „výluky“ v pojistné smlouvě dávají pojišťovny co pojistit nechtějí!

10. způsob sjednání pojistné smlouvy
a) pojištění typizovaná
- formulář přesně daný pojišťovnou – např. pojistná smlouva

b) pojištění individuální
- pojištění podnikatelských rizik – text smlouvy je třeba navolit přesně dle požadavků a situace podnikatele

PRÁVNÍ ÚPRAVA KOMERČNÍHO POJIŠŤOVNICTVÍ - POJISTNÉ PRÁVO

Subjekt pojistného práva = právnické a fyzické osoby
Objekt pojistného práva = závazek pojistníka, že bude platit pojištění a závazek pojistitele, že bude vyplácet odškodnění
Veřejné pojistné právo = zabezpečuje a vyjadřuje zájmy státu – upravuje podmínky podnikání v pojišťovnictví
Soukromé pojistné právo = upravuje smluvní vztahy jednotlivých stran

Důležité zákony upravující pojišťovnictví:
Zákon č. 185/1991 Sb. o pojišťovnictví
Zákon č. 363/1999 Sb. o pojišťovnictví
• od roku 1948 byl zákon č. 185/1991 první novelou pojišťovnictví – umožnil podnikání v pojišťovnictví a také vstup zahraničních pojišťoven na území ČR

Část I. a II. - provozování pojišťovnictví, zajišťovací činnosti
- provozování zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví

- úloha státního dozoru v pojišťovnictví
- uvádí, že zákon se nevztahuje na všeobecné zdravotní pojištění, nemocenské pojištění, důchodové a sociální pojištění

Část III. - technické rezervy, solventnost, odpovědný pojistný matematik
- audit

Část IV. - kontrolní činnost ministerstva

- dohled nad tarifní politikou pojišťoven (tarifní sazbování)
- dozor – garance zájmů spotřebitelů
- přijímá opatření na převody pojistného kmenu
- schvaluje sloučení, splynutí pojišťoven
- povinnost zachovávat mlčenlivost
- zákon řeší možný střet zájmů – pracovníci dozorčí rady nesmí být členem NKÚ, poslancem,…

Část V. a VI. – společná ustanovení a přímá novela navazujících zákonů

Technické rezervy v neživotním pojištění
• rezerva na nezasloužené pojistné
• rezerva na pojistná plnění (pojišťovna si musí vytvářet rezervu na odškodnění)
• rezerva na pojistná plnění v příštích účetních obdobích (pro další roky)
• rezerva na prémie a slevy
• vyrovnávací rezerva (na výkyvy škodního průběhu)
• rezerva pojistného neživotního pojištění
• jiné rezervy

Technické rezervy v životním pojištění
• rezervy na nezasloužené pojistné
• rezervy na pojistná plnění
• rezervy pojistného životního plnění
• rezervy na prémie a slevy
• rezervy životních pojištění, je-li nositelem investičního rizika pojistník
• jiné rezervy

4) Přednáška: ZÁKLADNÍ POJISTNÉ TERMÍNY

2010-04-06T05:29:00.000-07:00

ZÁKLADNÍ POJISTNÉ TERMÍNY

1/ Pojistný trh - místní a časové soustředění nabídky (N) a poptávky (P) po pojištění

2/ Pojistný kmen - soubor všech uzavřených pojistných smluv konkrétní pojišťovny, ale vždy musí být doplněn o příslušenství pojistného kmene => finanční prostředky ve výši technických rezerv k pojistným smlouvám a práva a povinnosti vyplývající z těchto pojistných smluv

3/ Pojistné riziko - možnost vzniku nahodilé události se kterou je spojena pojišťovny uhradit vzniklou škodu a nebo vyplatit sjednanou pojistnou částku

4/ Pojistné podmínky - ke každé smlouvě pojišťovna vydává své vlastní podmínky včetně všeobecných pojistných podmínek, ve kterých je upraven vztah mezi pojišťovnou a klientem

5/ Pojistná smlouva - písemný dokument – dohoda dvou smluvních stran – řešící pojistné, pojistitele a pojistníka

6/ Pojistka - doklad => pojistná smlouva uzavřená jako potvrzení pojištění o převzetí pojištění a obě dvě strany mají zato, že pojištění je funkční

7/ Pojistník - fyzická i právnická osoba, tj. osoba, která s pojišťovnou uzavřela pojistnou smlouvu a ve většině případů bývá zároveň i pojištěným a základem je povinnost platit pojistné

8/ Pojistitel - v ČR jde vždy a pouze jen o právnickou osobu, která vykonává pojišťovací činnost (pojišťovna) dle zákona o pojišťovnictví – uzavírá pojistné smlouvy, spravuje vybrané pojistné a vyplácí vyměřené pojistné částky dle občanského zákoníka
- součástí pojišťovacích činností je nakládání s aktivy a jejich finanční umisťování, uzavírání zajistných smluv a také pojišťovna může být účinná na poli prevence škod, zábrany škod jak po stránce informační tak peněžní

9/ Pojištění - osoba (fyzická či právnická osoba) na jejíž majetek, život, zdraví nebo odpovědnost se pojištění vztahuje

10/ Pojišťovací agent - zprostředkovatel pojištění, pro pojišťovnu vyhledává klienty a za pojišťovnu sjednává pojistné smlouvy – jedná na základě plné moci pojišťovny

11/ Pojišťovací makléř - zprostředkovatel pojištění, ale stojí na straně klienta, má plnou moc za klienta, že smí jeho jménem jednat s pojišťovnou

12/ Pojistné plnění - náhrada pojistitele v případě pojistné události – dle současné právní úpravy má právo na pojistné plnění „vlastník věci“ v případě pojištění majetku – v návrhu novely se objevuje termín „oprávněná osoba“
- v pojištění osob má právo na plnění ten na jehož zdraví či život bylo pojištění uzavřeno, v případě smrti je to určená oprávněná nebo obmyšlená osoba
- v pojištění odpovědnosti za škodu má právo na plnění poškozený

13/ Pojistné - cena za poskytovanou pojistnou ochranu a navíc je pojistné rozdělené na:
a) zasloužené pojistné
b) nezasloužené pojistné (vyplývá z časového rozlišení pojistného roku)

14/ Pojistná částka - ve smlouvě dohodnutá nejvyšší hranice pojistného plnění + u pojištění majetku by měla odpovídat pojistné hodnotě

15/ Pojistná doba - časové vymezení vztahu mezi pojistitelem a pojistníkem – může být přesně stanovena v pojistné smlouvě nebo některé pojistné smlouvy nemají stanovený konkrétní datum (konec) a je stanoven pouze začátek a doba je vymezena tzv. pojistnými obdobími (úseky, za které bude placeno pojistné)

16/ Solventnost pojišťovny - schopnost trvale zabezpečit vlastními zdroji úhradu všech závazků vyplývajících z pojistných smluv

17/ Správa pojištění - soubor činností k udržení a k aktualizaci pojistných smluv

18/ Likvidace pojistné události - soubor činností, které končí výplatou pojistného plnění (události) – přijmutí pojistného hlášení, šetření škody, dokladování škody,…..

19/ Životní pojištění - sem se řadí pojištění pro případ dožití, smrti, důchodové pojištění, svatební pojištění a dále k němu řadíme úrazové pojištění v případě je-li doplňkem smlouvy životního pojištění

20/ Neživotní pojištění - úrazové pojištění, pojištění pro případ nemoci, pojištění majetku, pojištění odpovědnosti za škodu, pojištění úvěru, pojištění právní ochrany, pojištění pomoci osobám v nouzi (tzv. cestovní pojištění)

21/ Vinkulace pojistného plnění - je postoupení práva na pojistné plnění někomu jinému (u úvěru)

3) Přednáška: KLASIFIKACE (ČLENĚNÍ) POJIŠŤOVNICTVÍ A TERMÍNY V POJIŠŤOVNICTVÍ

2010-04-06T05:24:00.000-07:00

KLASIFIKACE (ČLENĚNÍ) POJIŠŤOVNICTVÍ A TERMÍNY V POJIŠŤOVNICTVÍ

Na pojišťovnictví se můžeme dívat z různých pohledů.

Pojišťovnictví členíme:
• dle způsobu financování (tj. jakým způsobem probíhá tok peněz – obousměrně příjem/výdej)
• dle zákona o pojišťovnictví
• dle občanského zákoníku

Členění pojišťovnictví z hlediska:

(1) Dle způsobu financování
I. Individuální pojištění (komerční)
- částka pojistného je stanovena podle rizikovosti pojistné ochrany (rizika) nikoliv paušálně
- na budoucí závazky pojišťovna vytváří technické rezervy

II. Zdravotní pojištění (všeobecné)
- částka pojistného je stanovena všem plátcům podle stejného % z nějakého vyměřovacího základu
- vybrané pojistné je ihned přerozdělováno zdravotnickým zařízením a dalším subjektům a žádný občan tak nemá vytvořený osobní rezervní účet u žádné z pojišťoven pro budoucí potřeby

III. Sociální pojištění
a) pojištění nemocenské
b) pojištění důchodové
- částka pojistného je stanovena shodným % pro všechny plátce
- pojistné je odváděno okamžitě do státního rozpočtu a přerozdělováno, tj. žádný občan nemá ze svého pojistného vytvořen žádný rezervní fond na důchod či nemocenské dávky

IV. Penzijní připojištění se státním příspěvkem a daňovou podporou
- částku pojistného si stanoví sami plátci (100, 200, 300, 1000 Kč/měsíčně)
- penzijní fondy mají povinnost odčlenit prostředky vybrané na pojistném od svých vlastních finančních prostředků

V. Vládní návrh penzijního zaměstnaneckého pojištění

(2) Zákon o pojišťovnictví
- člení pojišťovnictví na pojistná odvětví:
a) odvětví životního pojištění
b) odvětví neživotního pojištění

(3) Občanský zákoník upravuje konkrétní smluvní vztah mezi pojišťovnou a klientem
a) pojištění majetku
b) pojištění odpovědnosti za škodu
c) pojištění osob

Sociální pojištění
viz.: Zákon č. 582/1991 Sb. ve znění č. 137/1997 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení

- právo na sociální zabezpečení se zaručuje všem občanům České republiky
- zákon hovoří o organizaci provádění sociálního zabezpečení
- hovoří o důchodovém pojištění a nemocenském pojištění
- sociální pojištění by mělo pomoci překlenout období pracovní neschopnosti:
a) krátkodobá pracovní neschopnost => nemocenské pojištění
b) dlouhodobá pracovní neschopnost => starobní či invalidní, vdovský, sirotčí důchod

- je vybíráno stejným modelem pro všechny občany:
+ výše pojistného určuje vyhláška
+ plátcem pojistného je:
a) každý zaměstnanec nemocenské pojištění 1,1%
důchodové pojištění 6,5%
pojištění v nezaměstnanosti 0,4%

b) zaměstnavatel nemocenské pojištění 3,3%
důchodové pojištění 19,5%
pojištění v nezaměstnanosti 3,2%

c) OSVČ platí dohromady 8% + 26%

OSVČ není povinna platit tu část, která směřuje na nemocenské pojištění, a tím pak tudíž nemá nárok na pobírání dávek nemocenského pojištění

Zdravotní pojištění
viz.: Zákon č. 550/1991 Sb ve znění následných novel o veřejném zdravotním pojištění

- vymezuje zdravotní péči, která je hrazena z tohoto všeobecného zdravotního pojištění
- další přidružené zákony => upravují činnost všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) a dalších zdravotních pojišťoven
- určují pravidla hospodaření s vybraným zdravotním pojištěním => to je odváděno na zvláštní účet, který je rozdělován zdravotnickým zařízením

pozn.: Zákon o státním rozpočtu předpokládá, že v případě výkyvu a nedostatku finančních prostředků poskytne dotaci na pokrytí případných finančních nesnází.

- kdo je pojištěn: osoby s trvalým pobytem v ČR a osoby – zaměstnanci (zahraniční) firem se sídlem v ČR (i cizí státní příslušníci)
- všeobecné zdravotní pojištění: trvá po celou dobu života (od narození až do smrti občana) nebo končí ukončením pobytu v ČR
- plátci pojistného:
a) zaměstnanci 4,5% z vyměřovacího základu
b) zaměstnavatelé 9%
c) OSVČ 13,5%
d) osoby, kteří nejsou nikde zaměstnáni – studenti, důchodci platí stát 13,5%

- co je hrazeno = pohotovostní lékařská péče, preventivní lékařská péče, léčebné přípravky, ambulantní léčba, pitva

- každý občan má právo žádat plnění při cestách do zahraničí pouze však do výše kolik by zdravotnické ošetření stálo v tuzemsku !!!
- je vhodné připojištění
- je lepší dopojistit případný rozdíl mezi tím co stojí ošetření v zahraničí a v tuzemsku

Dvě možnosti financování zdravotního pojištění:
- daňové financování zdravotnictví – např. ve Velké Británii, Švédsku, Řecku,….
- výběrem pojistného – např. v ČR, Belgii, ….
+ Ve všech vyspělých státech stoupá potřebnost a podpora zdravotního připojištění.

Penzijním připojištění se státním příspěvkem
viz.: zákon č. 42/1992 Sb. ve znění 170/1997 Sb. o penzijním pojištění se státním příspěvkem

- vymezuje penzijní připojištění se státním příspěvkem
- vyloženě naše svobodná volba
- povinností správců je shromažďování finančních příspěvků od pojištěných a od státu a vyplácet poté vybrané příspěvky
- dobrovolné smluvní pojištění fyzických osob omezené dolní věkovou hranicí 18 let
- penzijní fond může založit pouze právnická osoba s licencí k provozování penzijního fondu – tu uděluje Ministerstvo financí po dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí
- vyplácí se: starobní penze, invalidní penze, výsluhová penzy, penze pro pozůstalé
- toto připojištění je v současnosti podporováno státem => proto státní podpora, kterou stát každému plátci přispívá do jeho penzijního fondu
- do roku 2000 je pojistné navíc daňově zvýhodňováno pro plátce při splnění určitých podmínek
- také zaměstnavatelé mohou svým zaměstnancům určitou částkou přispívat na platbu připojištění a poté i pro ně platí daňová úleva

Přehled pojmů individuálního pojištění vychází:

• ze Zákona o pojišťovnictví jako základní právní norma, která řeší podnikání v pojišťovnictví, upravuje činnost pojišťoven.
• z konkrétních právních vztahů jež upravuje Hlava 15 Občanského zákoníka
+ dodnes není vytvořen Zákon o pojistné smlouvě

2) Přednáška: HISTORIE POJIŠŤOVNICTVÍ

2010-04-06T05:21:00.000-07:00

HISTORIE POJIŠŤOVNICTVÍ

• prvotně-pospolná společnost – lidé si pouze stavěli hráze
• otrokářství – společenský řád – hospodářství – společnost si vyrábí vše co potřebuje v rámci určitých oborových sdružení
• ve Starém Egyptě – kameníci uzavírali vzájemné dohody o vzájemném krytí pohřbu, krytí nákladů karavan, ale i uhynutí zvířat
• římské pohřební spolky – zajišťovaly vybavení pohřbu nebo náhrobku pro svoje členy
• v Řecku – sociální pojištění pro případ zranění ve válce
• Námořní půjčka = smlouva o půjčce, kdy dlužník a majitel lodi si půjčil určitou částku, v době, kdy dostal materiál, majitel měl zaplatit – vysoký úrok (vyšší o pojistné). Když loď nedoplula celou půjčku si majitel ponechal – žádný úrok
• feudální společenský řád – ti, kdo byli sdruženi ve spolku si pomáhali – požární – nejen nahradit škodu, ale i represivní institut

1379 – 1. pojistná smlouva – pro případ námořního rizika
18. st. – kavárna Eduarda Lloyda – scházeli se zde burzovní makléři zabývající se pojištěním nákladu na lodi (námořní dopravou)
1308 pojistná smlouva – životní pojištění v Paříži
v 18. st. - Lorento Jonti – Francouz – vymyslel zvláštní důchodové pojištění – tontiny – vkladatelé vkládali určité tonty, byly rozděleni do věkových skupin, vyplácela se těm, kteří žili – bylo provozováno bez matematicko-statistických podkladů (často schodek)

Kapitalismus - úkolem pojištění zabezpečit tomu, kdo provozoval pojištění zisk
- pojištění majetku podnikatelů – náhrada škody – nejen že ji zaplatí, ale může pokračovat v činnosti
- dochází k rozvoji techniky => pojištění strojních rizik
- pojištění krádeže vloupáním
- rozvíjí se pojištění krupobití a pojištění hospodářských zvířat

na konci 19. st.
- hovoříme o tzv. zajištění (pojištění rizika pojišťovny)

1846 – 1. zajišťovna – Kolín nad Rýnem – pojišťovna pojišťoven – vytváří pojistnou ochranu pojišťovnám

Habsburská monarchie
- rozvoj požárního pojištění v Českých zemích
- poškození ohněm dostali „žebravé licence“ nebo se prováděli sbírky v kostelích pro ty, jejichž majetek byl zničen požárem
- povinné pojištění hasičů - Bořek – v každém městě fond => přispívá každý občan z města (když má byt) => a v případě požáru se z něj čerpalo

období Marie Terezie
- vydávala různé patenty, které podněcovaly k zakládání pojišťoven nebo spolků (Fond na úhradu škod vzniklých požárem, povodní a nepřízní počasí)

1748-1771 - 1. pojištění života (penzijní předpis, který upravoval vyplácení penzí vdovám a sirotků)

1811 - „odvážné pojistné smlouvy“ – pojistné smlouvy

27.10.1827 - 1. Česká vzájemná pojišťovna v Praze ve Spálené ulici – přetrvala až do roku 1845 kdy závazky přešli na Státní českou pojišťovnu
- pojištění staveb pro případ požáru – 1. produkt

1830 - Moravskoslezská vzájemná pojišťovna

1848 - rozvoj dalších vzájemných spolků – určitá osobnost z tehdejší doby stála v čele

období 1. republiky – viz. skripta

- v téhle chvíli pojišťovny stavěly nebo pronajímaly občanům byty

- pojistná smlouva – v případě pojistné události hrazeno pojistné
- Zákon č. 33/145 Sb. O pojistné smlouvě
- Zákon č. 147 z roku 1934 o zabezpečení nároků pojistníků
- Pojišťovna Fenix – jedna z největších v Československu – skončila ve schodku 700 mil. Kč !
- úpadek této banky způsobil na našem trhu značné škody => část nesl stát, ostatní bylo rozprostřeno na ostatní pojišťovny

po 2. sv. válce

24.10.1945 - Košický národní program – došlo ke znárodnění smluvního pojištění zestátněním

1.1.1947 - sestaveno 5 pojišťoven – Pojišťovna Slavie, Česká Pojišťovna, Pražská městská pojišťovna, Slovan, Nemocenská pojišťovna => neměly dlouhého trvání

1.1.1948 - byly pojišťovny sloučeny do jednoho národního podniku Československá pojišťovna, n.p.

1948 – 1990 - Československá pojišťovna působila pod různými názvy – tato pojišťovna musela uspokojit smlouvy občanů o pojištění soukromého majetku, budov a domácností, havarijního pojištění
- tato pojišťovna byla i zároveň zajišťovna

1) Přednáška: ÚVOD DO POJIŠŤOVNICTVÍ

2010-04-06T05:02:00.000-07:00

POJIŠŤOVNICTVÍ

Literatura:
Pojišťovnictví – skripta 1997 - historie, pojistné produkty
Základy pojišťovnictví – Omasta, Fousek, Cudoman
Pojistná matematika – teorie a praxe – Cipro
Pojištění - principy a praxe
Sociální a zdravotní pojištění – Vostatek
Marketing v pojišťovnictví – Zuzaňák
Pojištění pro podnikatele – Čejková a kol.
Česká asociace pojišťoven – www.cap.cz

Definice pojištění -
Naučný slovník = pojištění označuje jako formu vytváření a používání peněžních rezervních fondů z příspěvků osob na základě dobrovolnosti nebo povinnosti na úhradu škod na majetku, zdraví nebo životě, a to v důsledku živelných událostí nebo jiných nahodilých pojistných událostí

ÚVOD DO POJIŠŤOVNICTVÍ

Lidská společnost je od pradávna ovlivňována nahodilými silami (povodně), které způsobují škody a ztráty na majetku i životě. Proto se lidstvo těmto jevům pokusilo zabránit. Některé škody způsobené přírodními vlivy nelze odvrátit, ale některé vznikají z pouhé nedokonalosti lidské společnosti.

Zábranné činnosti:
• prevence škod – určitý typ zabránění vzniku, resp. předcházení škodám (např. hromosvody, hráze, přehrady, regulace vodních toků)
• represe škod – tak aby škoda byla co nejmenší (vytváření hasičských záchranných sborů)
• vytváření rezervních fondů – v případě, že nahodilá událost nastane pak máme buď materiální nebo ve většině případů peněžní rezervní fondy na pokrytí škod

RIZIKO
= je možnost vzniku události s výsledkem odchylným od určitého cíle

O riziku mluvíme ale pouze v případě, že odchylka má určitou objektivní pravděpodobnost vzniku.
= je to nejistota, která se dá změřit matematickým či statistickým počtem pravděpodobnosti

Vžilo se z italského slova risio, které znamená nebezpečí nezdaru.
Pro pojišťovnictví rozlišujeme:

a) riziko čisté = nebezpečí vzniku škod (např. požárem), nebezpečí vzniku variability možných výsledků (dožití resp. nedožití důchodového věku), nebezpečí záporné odchylky od vytyčeného cíle (podnikatel si zlomí nohu a nemůže dále podnikat a vzniká mu tak újma), nebezpečí chybného rozhodnutí (odpovědnost za škody)

b) riziko spekulativní = vzniká v okamžiku, kdy mluvíme o riziku hráče nějaké hazardní hry, či v případě sázení, kdy je výsledkem buď pouze zisk nebo ztráta

Běžné a mimořádné potřeby
Domácnost má během roku běžné příjmy a běžné výdaje se kterými zpravidla počítá. Proto běžné potřeby nejsou rizikem – jsme na ně připraveni.
Odlišné jsou ale mimořádné potřeby – tyto navíc rozdělujeme na:
• předvídané mimořádné potřeby – např. pořízení nové pračky
• nahodilé mimořádné potřeby – nelze předpovědět, že nastanou a jedná se o situace, kdy na ně nejsme připraveni a nejsme tak schopni je nějak překlenout tak aby nezpůsobily velkou škodu újmu

- právě tyto nahodilé mimořádné události jsou zájmem pojišťovnictví

V jakém okamžiku se bude nahodilá událost realizovat:
1) v situaci spojené s určitým okamžikem (právě teď – např. uhodil blesk do domu)
2) nebo určitá situace trvá po určitou dobu (nemoc)

Výskyt nahodilých událostí rozlišujeme:
a) s absolutní nahodilostí (požár)
b) s relativní nahodilostí (u životního pojištění kalkulují pojišťovny relativní odhad dožití)

Rozsah události rozlišujeme:
- totální maximální škoda
- částečné poškození, kdy lze opravou navrátit původní stav věci či vyléčit zdraví člověka

Jak zmenšíme riziko:
• vyhýbání se riziku - ne vždy však lze 100% možnost rizika odstranit
• preventivní (zábranné) činnosti - například různá technologická opatření (hlásiče, mříže, alarmy)
• dělení rizika - podnikatel například může rozdělit riziko na dvě nezávislé podnikatelské činnosti (výroby) nebo zemědělec nesoustředí veškeré sklizené seno do jednoho seníku, ale do více
• přenesení rizika - právě pojištěním je riziko přeneseno na jinou instituci - pojišťovnu

Pojištěním se nebezpečí, že vznikne finanční potřeba převádí na pojišťovnu!

Pojištění = je rozkládání nových náhodných ztrát (škod) pomocí přenosu (transferu) rizika pojištěných na pojistitele (pojišťovny) a tito pojistitelé odškodňují tyto ztráty formou pojistných dávek

„nových“ – znamená, že pojištění nelze sjednat pro již poškozenou věc (zpětně pojistit)
„náhodné“ – znamená, že se musí jednat o nahodilé jevy a nikoliv situace, jež můžeme dopředu uvažovat
„rozkládání“ – znamená, že např. pojišťovna pojistí 100 domů, ale vyplácí pojistnou dávku jen 2 domům, tj. rozděluje vybrané pojistné jako průměrnou škodu, se kterou musela počítat

* Naturální pojištění v ČR není obvyklé. Ve většině případů pojištění má peněžní formu, tj. výplata pojistného plnění probíhá v penězích.

Jak vysoké by mělo být pojistné plnění:
Základním principem pojištění je navrátit pojištěného do situace před vznikem pojistné události.

Příklad:
Správně a plně pojištěný dům pořízený před 30-ti lety za 500 tis. Kč musíme v současné době mít pojištěný na 3 mil. Kč => tak aby to odpovídalo současné hodnotě všech nákladů pro případ, že jej budeme chtít znovu obnovit.

Srovnání pojištění a úvěru
Pojištění a bankovní úvěr nelze srovnávat, neboť se odlišují v následujícím:
• pojištění je podmínečně návratný peněžní vztah - u pojištění může ale nemusí nastat pojistná podmínka (událost)
• jde o neekvivalentní peněžní vztah – částky vložené a vyplacené se mohou velmi lišit

Pojistitelnost rizika je dána v případě existence dostatečného množství pojištěných jednotek. Pokud pojišťovna nenajde dostatečný počet pojištěných mezi které rozloží možnou škodu, tak nemůže fungovat.

Podmínky pro existenci pojišťovnictví:
• dostatečné množství pojištěných
• nahodilost
• kvatifikovatelnost
• přijatelné pojištění pro všechny pojištěné (přiměřená výše pojistného)
• odhad pravděpodobnosti pojistné škody
• do pojišťovnictví zásadně nepatří katastrofické jevy (ztráty) v plné 100% výši

Co lze pojistit:
- škody vzniklé na majetku (věcech) nemovitých i movitých
- škodu ušlého zisku v souvislosti se škodou na věci
- osobu – život nebo smrt člověka, úraz člověka, nemoc člověka (vybrané typy nemocí)
- odpovědnost za škodu – povinné ručení, odpovědnost za škodu na zdraví (způsobení úrazu, nemoci z povolání) + odpovědnost za škodu finanční (daňový poradce)
- škody vzniklé přerušením provozu

3. Bankovní soustava a měnová politika

2010-03-31T06:06:00.000-07:00

Bankovní soustava a měnová politika

S měnovou politikou velice těsně souvisí bankovní soustava, která prostřednictvím úvěrových operací ovlivňuje měnový vývoj a zajišťuje bankovní služby pro jednotlivé ekonomické subjekty.

Bankovní soustava představuje souhrn všech bankovních institucí v daném státě a uspořádání vztahů mezi nimi.

V jednotlivých státech se mohou bankovní soustavy lišit svojí strukturou, organizací i činností. Přes určitá specifika však existují základní složky bankovních soustav:
• centrální emisní banka,
• soustava obchodních (komerčních) bank a ostatních peněžních ústavů.

a) Centrální (emisní) banka

Vyvinuly se z obchodních bank nebo byly jako emisní banky založeny a v současné době jsou ve většině zemích státní institucí.

V současné době jsou vrcholným subjektem měnové politiky. Významnou úlohu hraje i vztah centrální banky k ostatním peněžním ústavů a ke státu. Účinnost měnové politiky je závislá i na míře její samostatnosti.

Cíle měnové politiky prosazuje centrální banka přes kontrolu nabídky peněz, kdy využívá celou řadu nástrojů: diskontní politiku, operace na volném trhu, politiku povinných minimálních rezerv, reeskontní kontingenty apod.

Emisní banka je centrální bankou státu a plní v bankovním systému některé nezastupitelné funkce:

• emituje bankovky a tím ovlivňuje měnový vývoj,
• jako banka bank vede účty ostatních bank, na kterých udržují své likvidní rezervy, poskytuje jim úvěry a vykonává nad nimi bankovní dohled,
• jako banka státu vede a spravuje účty státních orgánů a v případě potřeb poskytuje státu úvěr, disponuje obvykle měnovými rezervami státu a řídí úvěrové operace se zahraničím.

Kromě toho plní celou řadu dalších úkolů, které vyplývají ze specifických potřeb jednotlivých národních ekonomik.

Naší centrální emisní bankou je Česká národní banka, jejíž působnost upravuje zákon České národní rady č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který nabyl účinnosti 1.1.1993 a který byl již novelizován.

Česká národní banka (ČNB) je ústřední bankou České republiky a jejím hlavním úkolem je zabezpečovat stabilitu naší měny. Při zabezpečování tohoto cíle je ČNB nezávislá na pokynech vlády. Má výhradní právo vydávat bankovky a mince. Vede účty státního rozpočtu, státních fondů a státních finančních aktiv a pasiv, pokud ministerstvo financí ČR tímto úkolem nepověří jinou banku. Na základě rozhodnutí bankovní rady může ČNB poskytnout státu krátkodobý úvěr. ČNB vede účty bank a poboček zahraničních bank a přijímá jejich vklady a může jim poskytovat krátkodobý úvěr. Vykonává nad nimi bankovní dohled.

ČNB předkládá vládě ČR návrhy zákonných úprav v oblasti měny, peněžního oběhu, platebního styku a zákonných úprav, týkajících se působnosti a postavení ústřední banky. Ve spolupráci s ministerstvem financí pak i zákonné úpravy devizového hospodářství a oblasti bankovnictví.

Jako reprezentant ČR zastupuje stát v Mezinárodním měnovém fondu a Světové bance.

Nejvyšším orgánem ČNB je sedmičlenná bankovní rada v jejímž čele stojí guvernér, která určuje měnovou politiku, nástroje jejího uskutečňování a rozhoduje o zásadních měnově-politických opatřeních ČNB.

b) Obchodní banky

Tvoří hlavní článek bankovního systému, protože provádějí veškeré bankovní operace mimo emise peněz. Základem jejich činnosti je poskytovat služby podnikatelské sféře a obyvatelstvu za účelem zisku.

Lze je členit podle různých hledisek, např. podle vlastnické formy, podle zaměření jejich činnosti apod.

Obchodní banky obecně provádějí bankovní obchody a poskytují peněžní služby. Mohou však obchodovat jen s penězi, které mají reálně k dispozici. Získávají je jako vklady od občanů, podniků, jiných obchodních bank a dalších subjektů nebo úvěrem od centrální banky. Jak vlastní, tak svěřené peněžní prostředky musí používat tak, aby byly schopné splnit vždy své závazky.

Postavení obchodních bank v České republice upravuje zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, který byl již několikrát novelizován.

MONETÁRNÍ POLITIKA

Cenová stabilita a zaměstnanost jsou konečné cíle stabilizační monetární politiky státu. Monetární politika je nesleduje bezprostředně. Státní orgány regulují přímo nástroji monetární politiky množství peněz v ekonomice a vývoj úrokových sazeb. Působením na tyto veličiny se snaží dosáhnout konečných cílů stabilizační politiky.

Monetární čili peněžní a úvěrová politika je činností státu, která je zaměřena na kontrolu množství peněz v ekonomice, na regulaci úrokových měr a podmínek úvěru.

Monetární politika je určena k regulaci tržní ekonomiky. Když bude hospodářství řízeno na základě příkazů, ztrácí samozřejmě monetární politika svůj smysl. Nemůže být využívána vůbec nebo jen formálně.

Aby mohla být monetární politika použita, musí proto být rozvinut tržní mechanismus a v rámci něj zejména:
• peněžní trh a trh peněz,
• úvěrový systém a trh kapitálu.

Tyto dva předpoklady však nestačí. Státní orgány musí mít možnost vstupovat na trh peněz i kapitálu. Vystupují na těchto trzích jako jeden z jejich účastníků. Proto třetím předpokladem monetární politiky je institucionální – centrální banka se musí nalézat ve státním vlastnictví. Funkce centrální banky jsou následující: provádí finanční operace vlády, emituje bankovky, poskytuje úvěry obchodním bankám, spravuje měnové rezervy a zejména reguluje činnosti obchodních bank.

K předpokladům monetární politiky tudíž patří rozvinutý trh peněz a kapitálu a převedení emise peněz do výlučné pravomoci státní centrální banky.

Nástroje monetární politiky

Pokud ekonomika splňuje uvedené podmínky a zároveň předpokládáme, že rychlost obratu peněz je konstantní, mají státní orgány možnost využívat řadu nástrojů monetární politiky. Nástroje lze rozdělit na přímé (administrativní) a nepřímé (tržně orientované).

Přímé (administrativní) nástroje

1) Regulace investičního úvěru – v případě, že se nějaký zájemce obrátí na banku se žádostí o investiční úvěr, pak jestliže rozsah požadovaného úvěru překračuje státem určenou mez, musí žadatel předložit bance souhlas státních orgánů. Nemá-li povolení státních orgánů, banka mu nesmí investiční úvěr poskytnout.

2) Regulace spotřebního úvěru – je další formou přímých monetárních nástrojů. Při prodeji na splátky mohou státní orgány stanovit např. maximální dobu splatnosti úvěru. Je ovšem na bance, aby rozhodla, zda vůbec poskytne žadateli spotřební úvěr a za jakých podmínek.

3) Další přímé nástroje – např. státní orgány mohou požadovat od bank měsíční zprávy o úvěrech poskytnutý nad stanovený limit, mohou určit bankám úvěrové stropy, stanovit maximálně přípustné rozpětí mezi diskontní sazbou a úroky, které obchodní banky požadují od svých klientů, apod.

Nepřímé (tržně orientované) nástroje

1) Politika povinných minimální rezerv
Státní orgány stanoví v případě použití tohoto nástroje bankám povinnost, aby část svých aktiv uložily na bezúročném běžném účtu u centrální banky. Aktiva mohou být uložena v hotovosti, ale i v jiných formách. Výše uložených rezerv není určena absolutní částkou, ale v podobě míry rezerv – jako procento z depozit. Míra bývá stanovena selektivně – čím jsou depozita likvidnější, tím vyšší částku aktiv vyžaduje centrální banka blokovat v rezervách. Zvýšení míry rezerv sníží nabídku úvěrů ze strany obchodních bank, protože povinná míra rezerv má nepřímo úvěrný vliv na objem nabídky peněz.

2) Operace na volném trhu
V tomto případě centrální banka nakupuje nebo prodává státní cenné papíry. Nabízí-li centrální banka na trhu státní cenné papíry, vstupuje do konkurence s ostatními zájemci o volné peněžní zdroje. Při daném množství peněz lze očekávat, že se zostří konkurence na straně poptávky po penězích. Výsledkem bude ovšem růst jejich ceny, tj. úrokových sazeb.

3) Diskontní politika
Diskontní politika má úzkou souvislost s emisní funkcí centrální banky. Obchodní banky mohou u centrální banky získat dodatečné peněžní prostředky v podobě úvěrů. Tuto poptávku obchodních bank reguluje centrální banka výší požadovaných úroků. Diskontní sazba je tudíž úroková sazba, za níž poskytuje úvěry bankám obchodním.

2. Měna a měnové soustavy

2010-03-31T06:03:00.000-07:00

Měna a měnové soustavy

Měnovou neboli peněžní soustavou rozumíme způsob vydávání a oběhu peněz, platný v určité zemi, který je upravený zákonem.

Jednotlivé peněžní soustavy se od sebe v řadě rysů liší, ale v jejich uspořádání, fungování i v historickém vývoji jsou určité zákonitosti.

Historicky je možné rozlišit tři nejdůležitější druhy měnových soustav:
1) metalické (kovové) měnové soustavy,
2) úvěrové měnové soustavy,
3) papírové měnové soustavy.

1) Metalická měnová soustava

Metalická měnová soustava je taková měnová soustava, kde v zemi obíhá jako zákonné platidlo jen kov ve formě kovových peněz, obyčejně z drahých kovů.

V každé metalické měnové soustavě se musí určit:
- měnový kov,
- peněžní jednotka,
- způsob ražení mincí.

Měnovým kovem nazýváme ten drahý kov, který je v příslušné zemi základem pro ražení mincí. Jako měnový kov vystupovalo v historickém vývoji nejčastěji zlato a stříbro.

Měnové zákonodárství muselo určit, zda slouží jako základ ražení jen jeden kov nebo více druhů kovů a jaký bude jejich vzájemný poměr, jak mají obíhat mince z více kovů.

Peněžní jednotkou se rozumí množství zlata nebo stříbra, které tvoří obsah měnové jednotky příslušné země.

Způsob ražení mincí upravuje systém, kterým se mince vydávají do oběhu.

Podle vztahu vnitřní (substanciální) hodnoty mince k hodnotě, která je na ní vyznačena, rozlišujeme:
• plnohodnotné mince,
• neplnohodnotné mince.

Plnohodnotné nazýváme takové mince, kde hodnota drahého kovu, ze kterého jsou vyrobené, odpovídá hodnotě na ní vyražené. Hodnota plnohodnotné mince nevyplývá je ze zákonodárných ustanovení státu, ale přímo ze substance, ze které jsou vyrobené.

Neplnohodnotné mince jsou takové, jejichž reálná (substanciální) hodnota je nižší než hodnota na nich vyznačená.

Neplnohodnotnými se mince stávají tím, že se při delším používání opotřebovávají, ztrácejí na váze nebo tím, že stát vědomě vydává do oběhu neplnohodnotné mince z laciných kovů, jejichž substanciální hodnota neodpovídá hodnotě na nich vyznačené. Je to zejména u mincí nižší hodnoty, kde by ražení z drahých kovů bylo obtížné.

Na rozdíl od plnohodnotných mincí musely mít neplnohodnotné mince zákonně upravený oběh.

V historickém vývoji se vyskytly tyto metalické měnové soustavy:
a) monometalismus,
• zlatý,
• stříbrný,
b) bimetalismus.

a) Monometalismus je taková měnová soustava, při které v určitém státu hraje úlohu všeobecného ekvivalentu jeden kov –zlato nebo stříbro – v oběhu se nacházejí jen mince z příslušného drahého kovu nebo náhražky, které jsou směnitelné za drahý kov. Podle toho, který drahý kov plní funkci všeobecného ekvivalentu, rozlišujeme zlatý a stříbrný monometalismus.

Největší význam v dějinách měl zlatý monometalismus, který vznikl v Anglii koncem 18. století a koncem 19. století se stal převládajícím typem měny.

Zlatý monometalismus se vyskytoval v těchto formách:
1) standard zlaté mince,
2) standard zlatého slitku,
3) standard zlaté devizy,
4) standard bretton-woodského typu.

Principům zlatého monometalismu nejlépe odpovídá standard zlaté mince, který spočíval na těchto nejdůležitějších zásadách:
- existuje volné ražení mincí při pevně určeném a neměnném obsahu peněžní jednotky,
- obíhající náhražky peněz jsou volně směnitelné za zlato podle hodnoty, která je na nich vyznačena,
- existuje neomezený pohyb zlata (vývoz a dovoz) mezi jednotlivými státy.

Zachování těchto zásad zabezpečuje relativně stabilní oběh peněz. Při jejich důsledném dodržování nemůže dojít ke znehodnocení obíhajících peněz a množství skutečně obíhajících peněz se pružně přizpůsobuje potřebám peněžního oběhu.

Standard zlaté mince byl měnovým systémem vyspělých zemí v době před 1. sv. válkou. Světová válka způsobila ekonomický rozvrat, což znemožnilo uplatnění tohoto systému v poválečném období, které bylo zejména v západoevropských zemích poznamenáno silnou inflací. Ani po odstranění následků poválečné inflace se nepodařilo obnovit standard zlaté mince předválečného typu.

Začaly se používat nové typy měnových soustav, při kterých se původní principy zlatého monometalismu uplatňují jen v omezené míře a to:

- standard zlatého slitku, kdy předložené bankovky byly směnitelné jen za zlato v prutech,

- standard zlaté devizy, kdy bankovky nebyly přímo směnitelné za zlato, ale pouze za valuty jiných států, které byly za zlato směnitelné.

V průběhu velké hospodářské krize v 30. letech zrušily všechny vyspělé země směnitelnost bankovek za zlato. Tím končí zlatý monometalismus ve své původní formě.

Po 2. světové válce vzniká tzv. bretton-woodská měnová soustava vycházející z koncepce tzv. vedoucí měny, která měla být i nadále přímo svázána se zlatem. Ostatní měny byly spojeny se zlatem jen prostřednictvím této měny.

Za vedoucí měnu byl určen americký dolar. USA se zavázaly směňovat zahraničním emisním bankám libovolné množství předložených USD za zlato při pevném kurzu 35 USD za 1 trojskou unci zlata. V roce 1971 USA jednostranně zastavily směnu USD za zlato a tím bylo zrušeno ustanovení bretton-woodské měnové soustavy, definitivně končí zlatý monometalismus.

Další monometalickou měnovou soustavou byl stříbrný monometalismus, což je měnová soustava, ve které funkci měnového kovu plní stříbro.

b) Bimetalismus je taková měnová soustava, ve které jako všeobecný ekvivalent vystupují dva kovy – zlato a stříbro – které mají v peněžním vyjádření rovnocenné postavení.

Podle toho, jakým způsobem je upravený vzájemný vztah zlata a stříbra, rozlišujeme:
- paralelní měnu, při které není stanoven zákonný směnný poměr mezi zlatem a stříbrem,
- dvojitou měnu, kde je tento poměr stanoven zákonem.

2) Úvěrová měnová soustava

Úvěrová měnová soustava je založena na výlučném nebo převážném oběhu úvěrových peněz – bankovek.

Bankovky jsou vlastně směnky centrálních bank, které slouží jako úvěrové peníze a jsou volně směnitelné za zlato nebo stříbro. Bankovky mají charakter úvěrových peněz.

Oběh bankovek se historicky vyvinul z metalických měnových soustav a sehrál významnou úlohu především v tom, že osvobodil peněžní oběh od vázanosti na růst těžby drahých kovů.

Přechod na oběh bankovek umožnil přizpůsobovat množství peněz skutečným potřebám peněžního oběhu bez ohledu na množství měnového kovu, který byl k dispozici.

Ze směnitelnosti obíhajících bankovek za drahé kovy vyplývá, že oběh bankovek není vlastně samostatnou měnovou soustavou, ale že je odvozený od metalických měnových soustav.

Bankovky se dostávaly do oběhu tím, že emisní banka reeskontovala obchodní směnky, které jí postoupily komerční banky.

S procesem koncentrace úvěrových operací u bank souvisí i využití úvěrových peněz při rozšíření procesu bezhotovostního zúčtování vzájemných úvěrových pohledávek a závazků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. To umožňuje postupně přecházet k bezhotovostnímu placení.

Úvěrové peníze přinesly do mechanismu fungování peněžních soustav nové prvky. Šlo zejména o to, že:
- velikost jejich emise nebyla vázána na možnosti těžby nebo dovozu měnového kovu, ale na velikosti úvěru, tvorbu úvěrových zdrojů, vytvářených úměrně tvorbě společenského zbožního a peněžního kapitálu,

- velikost hodnoty, kterou úvěrové peníze představovaly, nebyla skutečně odvozována od množství měnového kovu, ale od hodnoty zboží, na které byl úvěr poskytnut.
Postupné vytlačování měnového kovu z jeho peněžních funkcí úvěrovými penězi a postupné rušení jejich směnitelnosti i vazby objemu jejich emise na množství zlata nacházejícího se v zemi nebo v emitujících bankách vedlo zároveň k likvidaci živelně působících regulátorů množství peněz v oběhu.

Mechanismus úvěrové emise peněz ale není tak dokonalý, aby množství vydaných úvěrových peněz vydaných do oběhu bylo automaticky v souladu s potřebami zákona peněžního oběhu. Rozpory úvěrové emise peněz vedou k tomu, že je do oběhu vydáváno spíše jejich nadměrné množství.

Pokud existovala směnitelnost úvěrových peněz – bankovek – za měnový kov, jejich případné přebytky byly automaticky stahovány z oběhu tím, že je jejich majitelé vyměňovali za měnový kov. To nutilo banky k tomu, aby úvěrovou emisi regulovaly podle množství měnového kovu, kterým disponovaly.

Zrušením směnitelnosti úvěrových peněz za měnový kov mizí živelný regulátor množství úvěrových peněz a je nutné přikročit ke státní regulaci množství peněz v oběhu.

Vytlačením zlata z oběhu a zrušením směnitelnosti nabyly úvěrové peníze postupně charakter papírových peněz.

3) Papírová měnová soustava

U této soustavy jsou základem peněžního oběhu papírové peníze volně nesměnitelné za měnový kov.

Možnost vzniku papírových peněz je dána tím, že při zprostředkování směny nemusí vystupovat peníze s vnitřní hodnotou. Do popředí vystupuje jejich funkční poslání.

Po právní stránce mohou mít papírové peníze formu:
• státovek, představující zvláštní druh úvěrových peněz vydávaných státem,
• nesměnitelných bankovek,
• neplnohodnotných mincí, které mají podobný ekonomický charakter jako papírové peníze.

V této peněžní soustavě mají papírové peníze ve většině případů formu nesměnitelných bankovek, které vydává centrální emisní banka.

Současné měnové systémy představují řízené papírové měnové soustavy úvěrového charakteru. Pro ně je typické, že peníze nejsou směnitelné za měnový kov, jsou vydávány do oběhu na základě úvěrových operací a fungování peněz je přímo řízeno státem nebo jím pověřenou centrální emisní bankou. Mají nucený oběh.

Mechanismus vydávání peněz do oběhu a stahování peněz z oběhu

V současných podmínkách se peníze dostávají do oběhu téměř výlučně úvěrováním obchodních bank nebo státu emisní bankou.

Klasickou cestou vydávání peněz do oběhu v podmínkách strukturované bankovní soustavy je reeskont směnek, předložených obchodními bankami centrální bance.

Reeskontem směnky emisní banka poskytuje obchodní bance protihodnotu směnky po odečtení tzv. diskontní sazby za období, které uplyne do její splatnosti.

Reeskontem směnky vytváří emisní banka nové peníze, které tímto aktem vydává do oběhu. Ekonomickou podstatou reeskontu je vydávání úvěrových peněz do oběhu, jejichž hmotným ekvivalentem je dodávka zboží nebo služeb na základě které byla směnka vystavena. Nově vytvořené peníze se z oběhu stahují tehdy, když emisní banka v den splatnosti směnku zinkasuje.

Měnová a úvěrová politika

Měnová politika představuje systém opatření v oblasti měny, kterými se mají prosadit záměry vydavatele peněz.

S měnovou politikou úzce souvisí úvěrová politika, tj. systém opatření, kterými se mají prosadit záměry poskytovatele úvěru.

Měnová a úvěrová politika byly od sebe oddělené v období oběhu plnohodnotných peněz.

Měnovou politiku uskutečňoval stát, který vydával peníze do oběhu, úvěrovou politiku uskutečňovaly banky. Základní změna nastala po vzniku bankovek jako úvěrových peněz, které vytlačily z oběhu plnohodnotné peníze. Úvěrová a měnová politika se začaly sbližovat.

Jedním ze základních problémů, které musí měnová politika řešit je otázka přiměřenosti množství peněz vydávaných do oběhu pro zabezpečení potřeb národního hospodářství. Vzhledem k úvěrovému charakteru současných peněz se tento problém mění v dnešních podmínkách na problém úvěrové politiky, na problém množství úvěrů, které je vzhledem k potřebám ekonomiky přiměřené.

1. Peníze a měna

2010-03-31T06:00:00.000-07:00

Peníze a měna

Peníze jsou hmotným nositelem finančních vztahů. Například finančním vztahem mezi státem a podnikem je daň. Aby se tento vztah uskutečnil, musí podnik zaplatit státu určitou sumu peněz a tím splnit svojí daňovou povinnost. Peníze neustále přijímají a vydávají všechny ekonomické subjekty – stát, obyvatelstvo, podniky i banky.

Peníze jsou specifickým zbožím s určitou hodnotou, ve které všeobecně ostatní zboží vyjadřují svoji hodnotu ve všech státech. Jsou univerzálním zbožím, které je směnitelné za všechny druhy ostatního zboží.

Peníze představují všeobecný ekvivalent a jako ekonomická kategorie jsou stejné ve všech státech a plní určité funkce.

V tržní ekonomice plní peníze tyto základní funkce:

• jsou mírou hodnoty, protože slouží jako univerzální prostředek k vyjadřování cen ostatního zboží,
• jsou oběživem a prostředkem směny při prodeji zboží,
• plní funkci míry úspor a prostředku akumulace,
• jsou platidlem a tím je možné vyrovnávat platební závazky bez hotových peněz,
• mají funkci světových peněz, pokud se uplatňují v mezinárodním platebním styku jednotlivých zemí.

Peníze neplnily své funkce ve své obecné podobě, ale potřeby peněžního oběhu si vynucovaly úpravu jejich podoby, vydávání, stahování a vlastního oběhu tak, aby byla zajištěna plynulost směny i ostatních plateb. Stát proto upravoval formu peněz a organizoval peněžní oběh.

Peníze začaly plnit své funkce jako historicky konkrétní, státem uspořádaná peněžní soustava – měna.

Na počátku byla platnost organizace peněžní soustavy omezena především na území státu a měny vystupovaly především jako národní forma peněz.

Měnu tak lze chápat jako národní formu peněz, jako konkrétní peníze určitého státu.

S rozvojem mezinárodního oběhu zboží a internacionalizace výroby začal být peněžní oběh upravován i na mezinárodní úrovni a vedle národních měn vznikají i měny mezinárodní, schopné plnit funkci světových peněz.

Měnou rozumíme právně upravované peníze, obíhající uvnitř určitého státního útvaru nebo seskupení států, tj. státem uznané, regulované a garantované peníze.

Měnovou jednotkou rozumíme konkrétní základní částku určité měny, která je označena názvem a je vnitřně členěná.

Peníze v rozvinuté společnosti vystupují jako konkrétní národní peníze, jako měna určená státem.

V jednotlivých peněžních operacích vystupují peníze vždy ve své státní podobě bez ohledu na to, zda jde o vnitrostátní nebo mezistátní peněžní transakce (USD, Kč).

V této souvislosti se rozeznává měna domácí a zahraniční měna.

Zahraniční (cizí) měna se člení na:

1. valuty - které představují oběživo, tzn. bankovky a mince cizích států. Jde o hotovostní zahraniční peníze.

2. devizy - které představují bezhotovostní peníze. Jde v podstatě o platební dokumenty, které jsou vyjádřeny v cizí měně a používají se v mezinárodním styku (šeky, směnky, akreditivy).

Pravidla oběhu domácí měny a její vztah k zahraničním měnám jsou upraveny zákonodárstvím příslušného státu.

Vymezení měny určitého státu obvykle stanoví měnový zákon, který zpravidla upravuje:

1. název peněžní jednotky a jejích zlomků (např. česká koruna a haléře, USD a centy).
2. vztah peněžní jednotky k drahým kovům, tzv. měnová parita. Jde o formální vztah, protože v současnosti již v žádném státě neexistuje směnitelnost za měnový kov.
3. určení hodnot, ve kterých se peněžní jednotka emituje (vydává) do oběhu, např. 10, 20, 50, 100, 200, 1000, 5000. Zároveň je nutné stanovit v jaké formě se oběživo emituje, zda ve formě papírových peněz nebo plnohodnotných či neplnohodnotných mincích.
4. Způsob vydávání peněz do oběhu a stahování z oběhu, způsob zajištění stability měny, měnové kompetence.
5. Vztah peněžní jednotky domácí měny k zahraničním měnám, neboli devizový kurz.

Měnový systém má v každé zemi své specifické rysy. Některé principy uplatňované v měnových systémech jednotlivých zemí jsou společné.

Soustava platidel v určitém státu tvoří z formálního hlediska měnovou soustavu.

10) Přednáška: Součásti úvěrových smluv

2010-03-31T05:51:00.000-07:00

Součásti úvěrových smluv (pokračování přednášky číslo 9)

Součástí úvěrových smluv jsou další údaje, o čem se oba účastníci domluví:
• jakou částku banka poskytne

• úrokové sazby

Zpravidla jsou uplatňovány proměnné úrokové sazby, kdy tato vychází ze základní úrokové sazby = referenční sazby, která se mění v návaznosti na situaci na peněžním trhu a pak dochází i ke korekci v návaznosti na úpravy sazeb, které předkládá centrální banka. Odchylka bývá stanovena jako pevná, na základě bonity klienta a typu úvěru se stanoví odchylka.

Součástí úvěru jsou i úrokové sazby pro případ, že by klient neplnil závazky ve stanovených termínech = sankční úvěrové sazby

• přesně specifikované splátky úvěru (zda jednorázově, čtvrtletně, měsíčně, apod.)

• součástí úvěrové smlouvy jsou i podmínky, které si banka klade, zejména z hlediska předkládaných informací o finanční situaci (např. účetní výkazy)

• k tomu se ještě přiřazuje otázka kontroly => zda úvěry byly použity na konkrétní účel, na který byly žádány

• dále se uvádí otázky spojené se zajištěním úvěru, tzn. požaduje se, aby úvěr byl splacen v určité výši do určité doby + podpisy = osobní úvěry

• zajištění zástavního práva (nemovitosti i movitý majetek)

POZN.: Banka by měla každý rok ověřit, zda nedošlo k vypovězení pojistné smlouvy na zástavní nemovitost či movitý majetek.

PASIVNÍ OBCHODY BANK

Banka využívá především cizí zdroje. Z těchto cizích zdrojů mají banky především zájem o tzv. primární zdroje.

Primární zdroje:
= zdroje, které banky získávají od fyzických osob nebo od podnikatelských subjektů, přičemž nejvýznamnější roli z těchto zdrojů hrají vklady fyzických osob

- z hlediska délky vkladů rozlišujeme: krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé

- v rámci získávání zdrojů banky nabízejí celou škálu produktů (vklady na vkladních knížkách, sporožiro, šekový systém)
- po roce 1990 se toto členění ukončilo a vklady od fyzických osob mohou přijímat všechny banky
- začalo se rozšiřovat zřizování běžných účtů (vkladní knížky – pouze spořitelna a IPB), nelze již otevřít vkladní knížku na doručitele, ale jen na jméno – aby se dalo ověřit vlastnictví (člověk) => tím se zabránilo praní „špinavých peněz“
- vedle vkladů existuje celá řada dalších možností – termínované vklady, revolvingové termínované vklady, emise vkladových listů nebo bankovních certifikátů
- obchody z hlediska struktury a časového horizontu
- nejlepší úročení je u stavebního spoření

9) Přednáška: STŘEDNÍ A DLOUHODOBÉ ÚVĚRY

2010-03-31T05:47:00.000-07:00

STŘEDNÍ A DLOUHODOBÉ ÚVĚRY

Střednědobé úvěry jsou úvěry, jejichž splatnost je v intervalu 1 až 4 roky a dlouhodobé úvěry mají splatnost delší než 4 roky.
Běžně tyto středně a dlouhodobé úvěry v obecné rovině by měly sloužit k financování dlouhodobých potřeb podnikatelského subjektu, tzn. měly by být vždy spojeny s budováním materiálně-technické základy. Jestliže totiž podnik vyžaduje dlouhodobý úvěr na běžný rozvoj a chod firmy, tak to značí určité problémy.
Nemusí být spojeny však pouze s výstavbou nemovitostí, ale jsou vždy spojeny se zástavou nemovitosti.

1) Emisní půjčka = rozumí se jí skutečnost, když příjemce úvěru (podnikatelský subjekt) potřebuje finanční prostředky (středně či dlouhodobé) k rozvoji své činnosti. K zajištění těchto prostředků emituje cenné papíry (středně či dlouhodobého charakteru), zpravidla emituje dluhopisy a peněžní ústav od něj tyto dluhopisy koupí. To znamená, že banka úvěrové zdroje poskytuje proti cenným papírům. Tyto cenné papíry si poskytovatel úvěru buď ponechá po celou dobu jejich splatnosti v držení nebo může s nimi obchodovat na kapitálovém trhu.

Prostřednictvím emisní půjčky získává peněžní prostředky i stát. Vydávání emisních obligací (CP) podléhá přísným pravidlům a ten kdo uděluje souhlas k emisi tak posuzuje záměr emitenta, čím získává určitou jistotu, že tyto dluhopisy budou zpětně odkoupeny a půjčka bude splacena (reálnost akce).

Emisní půjčka se u nás objevila na počátku 90. Let, ale byla to tzv. emise obligací a jejich prodej – začaly ji poskytovat všechny obchodní banky, které v té době byly silně podkapitalizovány, přidaly se také jako první Čokoládovny Praha a Tabák a také stát používal emise dluhopisů.

2) Úvěrový úpis = je alternativou emisní půjčky, do této skupiny lze zahrnout středně a dlouhodobé úvěry, které banka poskytuje klientům na základě úvěrové smlouvy. Klient uzavře s bankou smlouvu o poskytnutí úvěru a na základě písemné smlouvy, která se uzavírá na základě ujednání dvou stran (záležitosti upravuje obchodní zákoník).

Patří sem středně a dlouhodobé úvěry, které banka poskytne na základě úvěrové smlouvy. Je to tedy na základě určité listiny, kde se dlužník zavazuje splatit své závazky, ale úvěrová smlouva není obchodovatelná veřejně a nominále není rozděleno – zní na celou částku (objem) úvěru.

V určitých případech lze tuto smlouvu převést na dalšího klienta, ale to pouze v případě problémů ze strany dlužníka, konkrétně například skupiny úvěrů v dlouhodobém horizontu splácení byly postupně převáděny z Komerční banky, a.s. na její dceřinnou společnost Kompo, s.r.o. a následně do Konsolidační agentury.

3) Sanační úvěr = takový úvěr, kterým banka pomáhá financovat náklady spojené s obnovou likvidity a záchranou hospodářské situace podniku. U těchto sanačních úvěrů je třeba maximální obezřetnost a banky pokud je poskytnou, tak chtějí garance od třetích osob a zpravidla garance od státu.
U nás tyto úvěry získaly některé velké podniky, u kterých je značně problematické financování, a zpravidla se při případném krachu těchto gigantů uvažuje i například sociální dopad (psychický dopad) na zaměstnance, kteří by tak ztratily práci => stát garantuje splácení tohoto sanačního úvěru.

*** krátký revolvingový úvěr

problém nastává v případě, kdy si podnik na splácení minulého revolvingového úvěru vezme u banky nový krátkodobý revolvingový úvěr = stálé nahrazování novým revolvingovým úvěrem (ročním), až vzniká neschopnost jej celý splácet

1 rok 2 rok 3 rok 4 rok

4) Hypoteční úvěry = je takový úvěr, který je poskytnut na zástavu nemovitosti. U těchto dlouhodobých úvěrů se vycházelo z toho, že jištění je zcela reálné. Pokud se poskytne hypoteční úvěr, je vždy nutno se zástavou nemovitosti přistoupit k posuzování hodnoty nemovitosti na základě tzv. tržního odhadu „v nouzi“, což je cena, kdy se klient dostane do problémů se splácením úvěru a nemovitost přejde na poskytovatele úvěru a ten uvažuje, že pro něj nemá žádný smysl a musí tuto nemovitost prodat v co nejkratším čase = předpokládá, za kolik jej bude moci prodat v případě realizace této zástavy.

Hodnota při prodeji v nouzi je řádově až o 1/3 nižší oproti běžné tržní hodnotě (skutečné ceně). Banka neposkytuje proto hypoteční úvěr v plné 100% hodnotě nemovitosti (zástavy). Banka si tak vytváří v maximální míře předpoklad pro návratnost všech peněz, které byly obchodovány prostřednictvím hypotečních úvěrů.

POZN.: Ve své podstatě se u nás všechny typy úvěrů (krátkodobé, střednědobé i dlouhodobé) poskytují pouze na zástavu nemovitosti!!!

5) Osobní půjčky = představují úvěry na základě smlouvy o úvěru či půjčce, existuje celá řada těchto půjček fyzickým osobám. Banky v současnosti přistupují k této oblasti velice vstřícně => do určité částky 150-200 tis. Kč v případě 1 ručitele a dalších splněných podmínek, je předpoklad, že tyto půjčky budou splaceny.

Peněžní ústavy mají maximální zájem na získání fyzických osob tímto způsobem. Součástí těchto půjček jsou i hypotekární úvěry pro fyzické osoby určené na výstavbu, širší rozvoj těchto však brzdil zákon o hypotekárních a zástavních listech. Nastanou-li problémy se splácením ze strany fyzické osoby, pak předmět hypotéky přechází na poskytovatele hypotečního úvěru.

Úvěrový leasing

Jakákoliv peněžní i úvěrová činnost je rizikovou činností. Při poskytování úvěru hovoříme o úvěrových rizicích, kdy tato úvěrová rizika vznikají příslibem poskytnutí úvěru klientovi a končí splacením úvěru v plném rozsahu včetně úroků. Tato rizika se týkají všech úvěrových obchodů v plném rozsahu včetně všech dalších činností týkajících se aktivní strany bilance obchodní banky.

Proč podstupuje banka rizika? Podstatnější je však tyto rizika určitým způsobem minimalizovat. Banky postupují standardně v určitých krocích:

1) zkouška úvěrové způsobilosti

Když klient přijde do banky a žádá o poskytnutí úvěru, tak proběhne tzv. zkouška úvěrové způsobilosti.
a) právní postavení žadatele o úvěr – posuzuje se o jakou firmu resp. klienta jde = fyzická osoba, fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, obchodní společnost, akciová společnost, atd.,

b) banku zajímá výše základního kapitálu

c) je třeba zkoumat klienta i z hlediska ručení za své závazky u jednotlivých forem podnikání:
• fyzická osoba odpovídá za všechny své závazky svými budoucími příjmy a v podstatě je jim ponecháno pouze životní minimum
• u obchodních společností banky opět přihlíží k typu ručení dle jednotlivých typů společností

d) dále banky zkoumají i odpovědnost z hlediska právního postavení jednotlivých orgánů společností z hlediska řízení společnosti (statutární orgány)

e) zkoumá se osobní důvěryhodnost klienta – získávání referencí o žadateli o úvěr

POZN.: U nás se začal budovat přehled o velkých úvěrech a jak jsou spláceny + jak tyto firmy plní své závazky obecně.

2) hospodářská a finanční situace

Banka analyzuje situaci klienta (postavení na trhu – struktura, výše a vývoj odbytu), vývoj finanční situace, kdy by mělo být samozřejmé, že má firma u banky, kterou žádá o úvěr, vedeny dlouhodobé účty a tím může předložit minimálně 3-leté přehledy vývoje pohybu peněz na těchto účtech, pokud vykazuje úvěry, tak jak plní podmínky úvěrových smluv, a další….

3) podnikatelský záměr

V návaznosti na analýzu finanční analýzu banka sleduje a vyhodnocuje reálnost podnikatelského záměru a zejména jestli obsahuje příslušnou míru rizika a nejistoty ke kterým může při podnikání dojít. Pokud není podnik bance schopen doložit bilanci za poslední 3-roky, tak není spolehlivý a musí toto za něj garantovat zpravidla jiná osoba.

• Z hlediska úvěrové způsobilosti platí zásada, že každé posouzení (finanční situace, podnikatelského plánu) provádí minimálně dva pracovníci banky na sobě nezávislí a pokud se vyjádří kladně, tak je to splnění prvního kroku, a banka tak může začít s klientem jednat o poskytnutí úvěru.
• V návaznosti na provedenou zkoušku způsobilosti tedy banka přistupuje k tomu, že dá „příslib k poskytnutí úvěru“ a tím pro ni vzniká závazek, protože když v budoucnosti od této úmluvy odstoupí, tak má klient právo požadovat i náhradu škody (musí ji doložit).

• Limitace úvěrů – týká se především velkých úvěrů, kdy zákon obchodním bankám stanoví pravidla poskytování úvěrů v návaznosti na výši základního kapitálu, podílu osobám spřízněným (osob, které jsou s bankou spojeny), poskytování podílů akcionářům + toto mohou upravit i vnitřní pravidla banky.

8) CÍLE A NÁSTROJE CENTRÁLNÍ BANKY

2010-03-31T05:42:00.000-07:00

CÍLE A NÁSTROJE CENTRÁLNÍ BANKY

- prostřednictvím měnové politiky zajistit stabilitu měny
- odtržení peněz od zlata = demonetizace zlata = vstupuje do popředí činnosti centrálních bank

stabilita vnitřní = stabilita vnitřní cenové hladiny
stabilita inflace na minimální úrovni

vnější = stabilita devizového kurzu

+ i z hlediska legislativy
- dle Evropské unie je nutnou usměrnit = měnovou politiku a centrální banku
- hlavním cílem je cenová stabilita – nutno zmínit v ústavě = zúžení hlavního cíle centrální banky

- historické cíle = režimy měnové politiky

Měnové režimy – co se cíluje (sleduje), aby byla dosažena stabilizace:
1) cílování devizového kurzu
2) cílování peněžní zásoby
3) implicitní cílování = není přesně určeno
4) implicitní inflace

Hierarchie cílů – je různá
• ;měnová stabilita = hlavní cíl
• další růst peněžní zásoby
• operativní př. měnová báze = součet oběživa a volných zdrojů v clearingu
• operativní př. úroková báze

1) Cílování devizového kurzu
- zakotvená pevná veličina
- používá se u slabších zemí
- cílování na př. vazbu – dolar…..cizí měna = částečné vzdání se vlastní měnové politiky
- není znakem ekonomické zaostalosti
- tento režim byl u nás za Rakouska Uherska = cílování k kurzu
- dnes toto existuje u bývalých socialistických východoevropských zemích = většinou nemají volně směnitelnou měnu
- nerovnováha projevena do inflace
- cílování na stabilní zemi

2) Cílování peněžní zásoby
- oblíbená měnová politika
- většina zemí – hlavní reprezentant je německá Bundesbank
- kvantitativní funkce směny = stabilní měna
- toto bylo použito i v USA
- udržení rychlosti přírůstku peněz působí na měnovou stabilitu
- zvýšení množství peněz vede ke zvýšení inflace a následně k nestabilitě

3) Implicitní cílování
- není pevně stanoven cíl
- žádné přesné cíle
- příkladem je USA = federální rezervní systém = FED

4) Implicitní inflace
- strategický cíl = minimalizace inflace př.
- cíl = ukazatel maximálního růstu
- Kanada, Austrálie, Švédsko, Nový Zéland
- inflace – ukazatel hlavní = spotřebitelská cena – meziroční inflace spotřebitelských cen
- lze ovlivňovat jen některé ceny – ne všechny najednou
- málo přehledné pro veřejnost
- ukazatel čisté inflace = bez ukazatele matoucích komodit (to co centrální banka nemůže ovlivnit)
- někde do ukazatelů neřadí zboží ovlivňované mimo stát – př. potraviny
- vývoj cen = multiplikátor hrubého domácího produktu - celkově lepší ukazatel

MIX 1 – 4
- měnová politika stávající centrální evropské banky
- většina centrálních bank používala 3 způsoby a Bundesbanka 2 metody
- dva trendy:
dnes cíluje inflaci a peněžní zásoby v určitém rozpětí dle důležitosti

V České republice (od 90. let):
- měnová stabilita - jako priorita cenová stabilita byla neproveditelná
- existoval jiný daňový systém
- zavádění DPH
- jiná cenová politika = podniky platí více než lidi
- maloodběratel má ceny nižší
* nutná změna:
- přepočítaný objem spotřeby = zahraničí – maloodběratel dražší než velkoodběratel
- dnes se zavádí – zpracování deformace ze socialismu
- devizový kurz se stal v 90. letech „cenovou kotvou“
- fixní kurz k měnám – dříve k 5-ti měnám, dnes pouze k německé marce a dolaru
- kurzový podíl – 65% marka, 35% dolar = dle obratu realizovaného ve vzájemném obchodě
- každý den v 11:00 je zjištěn kurz ve Frakfurtu – propočítáváno – centrální banka měla pravomoc odchýlení o +/- 0,5% = devizová parita – odchylka – sbírání stavu pohledávek dle převýšení poptávky a nabídky + odchylka
- stav narušen: říjen 1995 – volná směnitelnost Kč
cenová deregulace a změny – nižší inflace ve světě než u nás = znehodnocování měny - byly vyšší úrokové měny = přitahovalo to cizince = zvyšuje-li se kurz měny nastává posílení této měny

útok na českou korunu ze zahraničí – spekulace – květen 1997 = následovala intervence centrální banky, neúspěšné intervence, proto následovalo:
- zrušení devizového fixingu = cenová devizová kotva
- zaveden devizový floating (27.května 1997)

- centrální banka nepropočítává vyhlášení kurz = obraz cen na trhu, banka monitoruje obchodování velkých obchodníků - bank a dle toho vyhlašuje pro další den kurz
- od příštího roku budou existovat dva kurzy
• pro účetnictví (vyhlašovaný kurz)
• pro obchodování se svými klienty

- v letech 1991 – 1997 uplatňovala centrální banka metody 1) a 2) zároveň = MIX = politika divizového fixingu a peněžní zásoba
- v roce 1997 zavedla devizový floating = realizace metody 2)
- prosinec 1997 připojila metodu 4) – dříve cílování čisté inflace – dnes cílování celkové inflace
- v roce 2005 by se inflace měla pohybovat v rozsahu 2-4%, EU banka 0-2%
- cenové deregulace jsou z větší části provedeny
- vstupem do EU dojde ke skoku cen ??? - rozpory v názorech: rozdíl cen u obchodovatelných a neobchodovatelných zboží a služeb => v obchodní sumě už teď je na úrovni EU, máme nižší úroveň mezd než v EU => mzdový náklad je tedy nižší => pokud stoupnou ceny pak stoupne i produktivita práce, v jednotkových cenách by to nemělo mít dopad, v neobchodvatelných cenách existují rozdíly mezi ČR a EU už dlouho dobu => očekává se že neobchodovatelné ceny zůstanou na nižší úrovni i po vstupu do EU, neznámá též je úroveň cen za potraviny = vše se bude odvíjet od zemědělských dotací v EU

NÁSTROJE CENTRÁLNÍ BANKY

přímé (administrativní) = zadávají se př. stanovování litmitně
př. minimální limit sazeb úroků z vkladů atd.
= ponechávají se pro oblasti krizového řízení
= působení na množství peněz v ekonomice

1) diskontní politika (úroková)
2) politika povinných minimálních rezerv
3) operace na volném trhu
4) pravidla obezřetného podnikání
5) ostatní
+ důležitá je komunikace účastníků trhu, hlavně osobní kontakt

1. Diskontní politika
- správněji úroková
- pomocí úrokové sazby ovlivňuje centrální banka peněžní tok = zde funguje svými nástroji – rámuje trh
- existují tři základní sazby:

nejnižší hranice repo-sazba nejvyšší hranice
diskontní sazba lombardní sazba

Diskontní sazba
- vyhlašuje
- sazba za kterou prováděla reeskont směnek, zkrachovalo v roce 1997 - dnes se používají repo-obchody
- byla vyhlašovaná, ale neměla za sebou reálnou změnu – signalizační funkci
- dnes za ní centrální banka provádí obchody s depozitní fasilitou = minimální hodnota – 15 minut před účetní závěrku lze investovat přebytek = uložení minimálně 300 mil. Kč

Lombardní sazba
- nejvyšší sazba
- za ní je poskytován lombardní úvěr – za něj jsou brány cenné papíry jako zástava
- maximální zajišťovací funkce
- dnes úvěr na jemné dolaďování
- krátkodobý úvěr
- zajišťovací úvěr
- do zástavy cenné papíry a jiné movité věci

14-ti denní repo-sazba
- operace charakteru úvěrového, ale i vkladového – s vkladem je spojen pohyb cenných papírů
- americký tendr = vyhlášeny sazby a střed
- dnes mají stahovací charakter
• v únoru 2001 jako základní sazba byla stanovena repo-sazba
• přijata zásada o této sazbě a při jejím pohybu se symetricky posunou i zbylé dvě sazby o +/- 1%

3,75 4,75 5,75

• centrální banka vyhlašuje:
- fixing úrokové sazby
- PRIBOR, PRIBIT – pražská mezibankovní sazba
- referenční sazby

- monitoruje na trhu sazby, hlavně market makers v 11 hodin a na další den je vyhlašuje jako referenční sazby na 1 den, týden, 14 dnů, měsíc, 6 měsíců, atd. při domluvě dlouhodobých vkladů př. 6-ti měsíční FRIBOS + 0,8 atd.

- dohoda o sazbě + přirážce
sazby kopírují trh – fixní kdy se vytváří stabilní prostředí pro obě strany
- zajištění proti úrokovým rizikům
- možnost srovnávání úrokových hladin => úrokový diferenciál = rozdíl úrokových hladin

- EURIBOR – nově vytvořená sazba

• otázka srovnatelnosti, porovnatelnosti pro stanovování tržních sazeb

2. Politika povinných minimálních rezerv
- povinné úložky obchodních bank u centrální banky
- povinné rezervy nebyly úročeny = nebylo to výnosné => generovaná ztráta => od 12.7.2001 úročení 12% repo sazbou

centrální banka obchodní banka
vklady

část uložit u centrální banka => pohledávka pro obchodní banku => závazek pro centrální banku

• omezení obchodních bank v úvěrové expanzi – likvidní rezerva

- regulace 14-ti denní = přepočítávání stavu závazků – 2% z objemu primárních vkladů musí obchodní banka uložit (dříve až 13%)

- peníze do ekonomiky proudí dvěma kanály – zde je brzděn úvěrový kanál = 1. měnový dopad
2. úvěrový dopad
kompenzace bankovnictví zvýšením úrokových sazeb z úvěrů svým klientům (přes cenu peněz), protože když roste cena peněz, tak klesá poptávka, a naopak, čím jsou peníze levnější, tím roste poptávka po úvěrech (stimulace vkladové činnosti)

POZN.:
Bilance centrální banky
- největší pasivum = oběživo
- pasiva a aktiva činí 646 mld. Kč
- pasiva: 209 mld. oběživo, největší položku tvoří závazky vůči bankám – repo-operace 344 mld. Kč
- aktiva = zlato 1 mld. Kč, pohledávky vůči zahraničí 541 mld. Kč, pohledávky vůči klientům 49 mld.

3. Operace na volném trhu
- zcela tržní nástroj
- centrální banka na stejné úrovni na krátkodobém trhu jako jiný obchodník
- buď cenné papíry prodáváme = peníze z ekonomiky jdou do centrální banky = projevem restrikce
- nákupem cenných papírů jdou peníze do ekonomiky = dodání likvidity
- lze sem zařadit i repooperace
repo-sazba = cena peněz
spíše stahování, ale může mít i opačný charakter
stahuje se až 300 mld. Kč
u minimálních rezerv centrální banka stahuje okolo 26 mld. – u tohoto způsobu mnohem více
tento způsob je velmi nákladný, až několik miliard Kč

4. Pravidla obezřetného podnikání
- spojena spíše s bankovním dohledem
- existují proto tři základní pravidla:

a) pravidla likvidity – banka musí být schopna dostát svých závazků

b) kapitálová přiměřenost – banky pracují s cizími zdroj => stanoví minimální vybavení vlastními zdroji (minimálně 8% vlastních zdrojů z aktiv – přepočtených rizikově vázaných procent)

c) úvěrová angažovanost – opatření proti zneužití akcionářů, aby nepodporovali kapitálově propojené skupiny, kapitálová síla banky je tak rozmělněna = více malých klientů, proti krachu => lepší než jeden velký klient je násobek malých pro rozmělnění rizika operací - kursové rezervy

7) Přednáška: ČINNOSTI OBCHODNÍCH BANK

2010-03-31T05:38:00.000-07:00

ČINNOSTI OBCHODNÍCH BANK

Tvorba (poskytování) úvěrů podnikatelským subjektům

Tato činnost je pro banky jedna z nejvýnosnějších na straně jedné, a na straně druhé je spojena s riziky klientů, ke kterým dochází při poskytování úvěrů. Tato rizika jsou jednak v tom,že příjemce úvěru nebude schopen splatit úroky z úvěru a v některých případech dokonce i jistinu úvěru.

Z hlediska časového horizontu na který se úvěry poskytují rozlišujeme tři základní skupiny:
1) úvěry krátkodobé - časový horizont od poskytnutí do splacení úvěru je do 1 roku
2) úvěry střednědobé - časový horizont je 1 až 4 roky
3) úvěry dlouhodobé - časový horizont je 4 a více let

Úvěry krátkodobé

Tyto krátkodobé úvěry rozlišujeme jednak z hlediska účelu a především z hlediska pojištění.

a) Úvěr kontokorentní

- Je poskytován klientům na běžném účtu, který má klient zřízen u banky, a v návaznosti na předpokládané finanční potřeby klienta v průběhu období trvání kontokorentního úvěru banka sjednává s klientem úvěrový rámec, tzn. umožní klientovi, aby jeho běžný účet přešel do debetu.
- Je v podstatě úvěrem, o který je mezi podnikateli největší zájem.
- Výše kontokorentu citlivě reaguje na nárazovou potřebu peněz.
- Sjednáváme s bankou, do jaké výše budeme moci čerpat peněžní prostředky a za jakou cenu.
- Typickým oborem činnosti, který se bez tohoto typu úvěru neobejde je zemědělství, kdy se po celý rok vynakládají peníze na obhospodaření polí (náklady) a k tržbám dochází pouze v krátkém časovém úseku - v době sklizní.
- Tím, že je to jeden z nejpoužívanějších krátkodobých úvěrů, tak jsou i podmínky získání kontokorentního úvěru tomu podřízeny:
• klient musí být k bance „vstřícnější“,
• měl by u banky mít alespoň 3 roky jiný typ účtu, o němž má banka veškeré záznamy, zejména vývoj finančních zdrojů (čerpání, vklady),
• poskytuje jej především bonitním klientům.

(+)
leden květen / t /
(-)

b) Úvěr směnečný

Název tohoto krátkodobého úvěru se odvíjí od jednoho zvláštního platebního instrumentu, a to směnky. U nás se směnky řídí Směnečným a šekovým zákonem, který jehož podstata vychází z 30. let 20. století, kdy dlužník vystavuje tuto směnku a věřitel mu na ni půjčí peníze.

• úvěr eskontní
• úvěr reeskontní

Určitý podnikatelský subjekt potřebuje finanční zdroje, proto se obrátí na banku a žádá po ní peníze, za které nabízí ručení v podobě směnky. Existují dva způsoby eskontu směnky:

a) směnka vlastní, kdy zákon přesně taxativně vymezuje náležitosti, které musí směnka obsahovat:
• datum a místo vystavení
• neodvolatelný příslib výstavce: „Zaplatím za tuto směnku…….“
• částka slovem i písmem
• kdy má být splaceno
• podpis výstavce
+ pokud není uvedeno, místo kde má být směnka splacena, nahrazuje to místo bydliště výstavce

Výhody:
• Výstavce ručí za závazek vyplývající ze směnky celým svým majetkem.
• Při vymáhání pohledávky ze směnky platí zkrácené řízení:
V případě, že směnka není v řádném termínu splacena, tak držitel směnky podá návrh na vydání směnečného platebního rozkazu a soud by ho měl potvrdit do 48 hodin tím, že vydá směnečný rozkaz, pak může dát věřitel návrh na exekuci veškerého majetku výstavce, tak aby byly uspokojeny jeho veškeré požadavky.

b) směnka cizí, kdy výstavcem směnky je banka a na rozdíl od směnky vlastní, výstavce přikazuje směnečníkovi: zaplaťte za tuto směnku, čímž se stává teprve směnečným dlužníkem. Na indosamentu musí být podepsáni oba účastníci. Banka za tuto směnku poskytuje přímo peněžní prostředky.

- Banky již dnes vydávají předtištěné formuláře, při jejichž vyplnění tyto splňují zákonné náležitosti.
- Směnečný úvěr je poskytován tedy oproti směnce.

Výhody:
• směnka je obchodovatelný cenný papír, dlužník může tento cenný papír prodat tím způsobem, že jej převádí na další osoby rubopisem „na řad“, a tak vzniká řada dalších nepůvodních majitelů směnky

Reeskontní směnečné úvěry
= banka koupí směnky, tj. jsou na ní převedeny, vždy je to směnka cizí a výstavcem nesmí být banka (zpravidla se jedná o směnky spojené s prodejem a tokem zboží), ve lhůtě splatnosti této směnky platí bance odběratel, pouze v případě, že ten není schopen dostát svým závazkům, tak se banka obrací na toho, kdo bance směnku poskytl (prodal)

= banka poskytuje úvěr snížený o úroky, tento rozdíl se nazývá úvěrový diskont, který vychází ze sazby, za kterou centrální banka poskytuje úvěry obchodním bankám, tyto jsou navíc kryty reeskontními směnkami (jeden ze způsobů refinancování obchodních bank), směneční účastníci -obchodní banky jestliže chtějí získat tyto reeskontní úvěry, tak musí centrální bance poskytnout informace o svém ekonomickém vývoji, což je velice důležité z pohledu centrální banky pro usměrnění budoucí hospodářské politiky

BANKA

Výrobce Odběratel

c) Úvěr lombardní

Jsou to krátkodobé úvěry, které jsou spojeny, resp. poskytovány proti zástavě cenných papírů případně jiných věcí movitých.
• Banka si vybírá, proti kterým cenným papírům bude úvěr poskytovat (likvidita akcií, stabilita vývoje kurzu akcií, …..).
• U movitých věcí se taktéž poskytovatel úvěru (banka) rozhoduje jak bude tyto předměty v případě jejich získání při nesplacení úvěru realizovat (tj. proměnit v peněžní prostředky)
• Předmětem zástavy nesmí být nikdy cenné papíry individuálního charakteru (šeky a směnky).

d) Úvěr avalský (ručitelský)

Sjednává se krátkodobý bankovní úvěr, který je poskytnut v případě realizace avalu (ručení). Příklady:
• banka může požadovat v případě směnečného úvěru ještě aby byl úvěr avalován
• v případě existence úvěrů ze zahraničí, za klienta musí zpravidla ručit (spolupodepsat) úvěrovou smlouvu některá z tuzemských bank, v případě, že klient nesplácí, tak musí za něj splácet ručitel – banka

Když existuje aval podnikatelského úvěru, tak se snižuje riziko poskytnutí. V případě, že příjemce není schopen úvěr ve sjednaných lhůtách splácet, je povinen toto činit ručitel, v tom okamžiku vzniká dlužníkovi vůči ručiteli úvěrový vztah.

e) Úvěry účelové

Tyto jsou poskytovány na určitý konkrétně daný účel a příjemce musí garantovat (dokladovat), že peníze budou na tento účel použity!
• úvěr na pohledávky
• úvěr na nákup zboží

f) Osobní půjčky

Jedná se o poskytování úvěrových zdrojů fyzickým osobám.

Pozor na chyták: ve smlouvách se může zaměnit: 6% p.a. - na 6% p.m. a pak se platí několika násobně vyšší úroky

english tags: refinance home

6) Přednáška: ROZVOJ BANKOVNICTVÍ

2010-03-31T05:33:00.000-07:00

ROZVOJ BANKOVNICTVÍ

- po válce pokračoval bankovní vývoj tím, že byly zrušeny banky, které byly německé
- v říjnu 1945 došlo ke znárodnění bank, které předtím byly jako akciové společnosti
- v roce 1948 proběhla centralizace bank: Čechy – Legiobanka, Živnostenská banka
Slovensko – Tatrabanka
- pak existovaly pouze dvě banky na celém území ČSR
- fungovala ještě Poštovní spořitelna a Investiční banka a 729 Lidových družstev
- v roce 1950 vznikla SBČS (Státní banka Československa), která se stala megabankou, protože v ní byly sloučeny činnosti centrální banky a normálních (komerčních) provozoven
- počátkem 50. let došlo ke sjednocení malých peněžních ústavů pod Státní spořitelnu
- v roce 1958 do SBČS spadala i Státní spořitelna
- v roce 1958 byla částečně obnovena činnost Živnostenské banky
- v roce 1965 byla založena Československá obchodní banka jako akciová společnost, která se zabývala správou deviz a obchodním zahraničním stykem
- v letech 1968 až 1969 byla snaha o reformu bankovnictví (neúspěšná)
- v 70. a 80. letech trvalo opět období centralismu bankovnictví
- 80. léta byla obdobím plánování reformy
- k 1.1.1990 došlo k delimitaci bankovnictví, zůstala centrální banka a ostatní části se rozdělily do ostatních bank (Investiční banka, Všeobecná úvěrová banka, ……)
- prvním soukromým subjektem byla Agrobanka, vznik bank byl spojen s privatizací = proces čištění bankovního sektoru, vzniklo 63 bank, z nichž dnes existuje asi 40, zbytek se stal součástí fůzí, likvidací, konkurzů atd.
- letos (2001) proběhla konsolidace bankovního sektoru – uskutečnil se prodej většiny bank zahraničním majitelům

ÚČTOVACÍ A PLATEBNÍ STYK

- je to charakteristický prvek ve spojitosti s bankami
- je to způsob provádění konkrétní úhrady finančních závazků
- tento platební styk rozlišujeme z několika hledisek na:
• hotovostní
• bezhotovostní

• tuzemský
• zahraniční

• z impulsu věřitele
• z impulsu dlužníka

- východiska v legislativě: obchodní zákoník uvádí, že úhrada je provedena tehdy, když jsou prostředky napsány na účet věřitele
+ toto platí pouze v obchodním styku, u daní a poplatků je to odepsáním částky z účtu dlužníka

časový rozdíl

datum předložení datum splatnosti úhrada finačního závazku
platebního dokladu platebního příkazu
(1 – 2 dny předem)

- mezi klienty dvou různých bank trvá zúčtování (převod peněz) maximálně 3 dny
- mezi klienty jedné banky je zúčtování okamžité
- placení ze zahraničí: záleží na cestě – přes jaké banky platba probíhá
(je třeba vědět, ze které země peníze půjdou)

Obchodní zákoník řeší úročení prostředků na účtech:
- úročení vzniká v den uložení,
- konec úročení je 1 den před odepsání z účtu,
- určení počtu dnů v roce na 360,
- v měsíci je to 30 dnů,
- úročení začíná v případě, že banka disponuje prostředky dříve, než jsou připsány (nárok na úročení okamžikem zažádání).

Došlo ke zrušení norem zúčtovacího a platebního styku – dnes je toto řešeno případ od případu - ČNB zpracovala dokument Všeobecné obchodní podmínky, které musí banky dodržovat a na jejich základě si každá banka vytvoří své vlastní podmínky. Je to obchodní zvyklost = i soudy na toto pohlíží jako na pramen práva.

Automatizace bankovních operací
Výpočetní centrum ČNB - zjednodušení způsobu operací: údaje se zadaly pouze jednou, když nastala delimitace, tak bylo zavedeno tzv. CLEARINGOVÉ CENTRUM (CC), což je výpočetní centrum, na které jsou napojena centra ostatních bank.

dávkový systém:
I. etapa = zpracování v jednotlivých bankách, úhrady mezi klienty jedné banky a jiných bank, průměrně zpracovává clearingové centrum 750.000 dat (transakcí) denně
II. etapa = operace mezibankovního systému, uzávěrka účetního dne, zpětně operace jednotlivých center, zpětné zúčtování = kontrola

1. den = zpracování vstupních dat
2. den = zpracováním v clearingovém centru
3. den = připsání na účet (prakticky toto probíhá zrychleně pouze 1 - 2 dny)

Mohou vznikat další clearingové centra, podobně je tomu i Evropské unii. Jsou ošetřena vyhláškou č. 51, která se prolíná se Všeobecnými obchodními podmínkami. Jedno clearingové centrum spravuje ČNB.

TARGET = na něj jsou napojena clearingová centra jednotlivých zemí

Příkazy k úhradě

- když dává impuls k platbě plátce = příkazy k úhradě
- když dává impuls k platbě věřitel = příkazy k inkasu

inkasní platby, jsou výjimečný, někdo cizí disponuje s mými prostředky na účtu = je nutný smluvní vztah (smlouva), pouze v případech soudních nebo státní správy (finanční úřad, OSSZ) není nutná dohoda, všeobecně je inkasní forma platby pomalejší

Příkazy k úhradě
a) jednorázové (realizují se jedním zúčtováním)
b) trvalé (pro platby, které se ve stejných termínech i částkách opakují)

a) jednotlivé
b) hromadné

Náležitosti platebních dokladů

Povinné: bankovní spojení na plátce i příjemce (jejich čísla účtů)
číslo bankovního účtu = může mít až 6-ti místné předčíslí, 10 míst matričního čísla, doplněný o 4-místný kód banky

měna když není uvedena uvažuje se CZK

částka

datum vystavení dokladu

konstantní symbol značí charakter platby, když má na konci 8 jedná se o bezhotovostní platbu

podpis dle podpisového vzoru

Ostatní: datum splatnosti pokud toto nevyplníme, postup vychází ze Všeobecných platebních podmínek

variabilní symbol až 10-ti místný – např. čísla faktur, objednávek, atd.

specifický symbol až 10-ti místný, pro rozlišení plateb

ŠEKY

- stále se používají např. ve Francii
- mohou být pro hotovostní výběr nebo bezhotovostní platbu

- pokladní šek = pouze pro hotovostní výběr
- šeky k zúčtování = pouze pro bezhotovostní platbu
- zaručený šek = do 6.500,- Kč (provádí se kontrola krytí šeků = tzv. autorizace)
- firemní + osobní šeky (šekové knížky)
- bankovní šeky = vystavuje je banka, můžu si tím ověřit důvěryhodnost banky
- cestovní šeky = poukázky na zahraniční měnu, počítá se výhodnější kurz (kurz deviza), jsou zabezpečeny proti ztrátě, kolonka kontrasignace = kontrola

- vyhláška č. 36 zakazuje napodobování naší měny, je nutné povolení ČNB
- vyhláška č. 37 řeší, jakým způsobem se přistupuje k poškozeným, neúplným bankovkám, velkým počtům mincí, banka musí přijímat bankovky:
• u mincí mohou banky odmítnout vyšší počet mincí nad částku 100 Kč v jednom nominále,
• pokud je nominále 20,- Kč nebo 50,- Kč, tak můžou odmítnout, když je jich víc než 500 kusů
• odmítnout můžou i platbu historickými stříbrnými nebo zlatými mincemi

100 ks = balíček
10 balíčků = 1000 kusů = svazek

pokud je zbytek (útržek) bankovky větší než 75% 100% náhrady
pokud je zbytek (útržek) bankovky větší než 50% 50% náhrady
pokud je zbytek (útržek) bankovky větší než 25% 25% náhrady
pokud je zbytek (útržek) bankovky menší než 25% žádná náhrada

5) Přednáška: CÍLE A ZÁSADY BANKOVNÍHO PODNIKÁNÍ

2010-03-31T05:29:00.000-07:00

CÍLE A ZÁSADY BANKOVNÍHO PODNIKÁNÍ

Existuje značná odchylnost obchodních bank od ostatních subjektů podnikajících na území ČR. Banky mají povinný minimální objem vlastního kapitálu, který by měl činit 8% na celkové bilanční sumě. Ostatní zdroje zpravidla jsou cizí.

Cíle bankovního podnikání:
1) Solventnost - schopnost banky hradit vlastní provozní závazky a předcházet úpadku
2) Likvidita - schopnost vyplácet na požádání vklady, které si u ní věřitelé složili
3) Rentabilita - zisk

Bilance obchodních bank sumárně za celou ČR (mil. Kč):

AKTIVA
- pokladní hotovost 36.907
- vklady a úvěry u ČNB 274.204
- povinné minimální rezervy 28.019
- vklady a úvěry u jiných bank 572.857
- pokladniční poukázky – státní 80.556
- pokladniční poukázky – ČNB 201.902
- poskytnuté úvěry 904.909
- cenné papíry k obchodování 75.715
- ostatní aktiva 357.000
celkem 2.533.778

PASIVA
- vklady od klientů 1.314.417
- vklady od ČNB 33.754
- vklady od jiných bank 492.029
- emise dluhopisů 98.485
- rezervy 45.351
- fondy 70.000
- ZK 84.934
- ostatní pasiva
celkem 2.533.778

Aktivní úvěrové obchody - takto se označují úvěry + poskytování úvěrů je značně rizikové

Pokladní hotovost - pro banky je nejméně lukrativní, nic za ní nezískávají a musí vynakládat značné prostředky na budování a udržování bankovních poboček

Vklady na viděnou - lze je vybrat okamžitě, tj. když přijdu do banky

Vklady termínované - jsou uskutečňovány na určitý časový horizont, vklady do 400.000 Kč jsou ze zákona pojištěny a v případě krachu banky stát 90% této částky vyplatí a to až do výše 800.000 Kč

Primární vklady vklady klientů - od občanů
- od podnikatelských subjektů

Sekundární vklady - vklady od ČNB
- vklady od jiných bank
Rezervy banky tvoří v návaznosti na rizikovost obchodů. Banky vytváří rezervy podle pravidel daných ČNB. V rizikových úvěrech se tvoří rezervy 0 – 100%.

Fondy vytváří banka ze zisku:
a) rezervní
b) kapitálové

úroky přijaté (z úvěrů) - úroky vydané (z vkladů)

- nákladem pro banky jsou úroky vydané (z úvěrů)
- výnosem pro banky jsou úroky přijaté (z úvěrů)

Banky jsou komisionářské subjekty – uložené zdroje u nich jsou cizí zdroje. Ten, kdo je tam uložil vystupuje jako věřitel.
- „Hookovo pravidlo“ = 8% zdrojů banky je vlastní, zbývající část je cizí
- komitentské účty = účty klientů banky

Banka musí:
1. přijímat vklady od veřejnosti
2. poskytovat úvěry
3. na svou činnost musí mít povolení ČNB = licencovaná činnost, kterou je depozitní činnost

Na straně pasiv jsou i přijaté úvěry:

A P
vklad depozit
úroky úvěr rezerva úroky
přijaté úvěry

úroková marže

ROZVOJ BANKOVNICTVÍ

- středověk = nemorální a „bezbožné“ úroky
- největší rozvoj začal v 18. století = vznik bankovních soustav
- rozdělení na dvě větve:
• jednostupňový systém
- centrální banka je spojeno s komerčním bankovnictvím
• dvoustupňový systém
- centrální bankovnictví
- komerční bankovnictví
- léta 1918 až 1926 je u nás období jednostupňového bankovního systému
- v roce 1950 vznikla NBČS – gigantických rozměrů, později se rozdělila na centrální banku a komerční banky
- centrální banky vznikly, protože jejich výhradním úkolem je vydávaní papírových peněz (centrální banka má funkci emisní banky)
- v roce 1668 vznikla první emisní banka Riksbank (Švédsko)
- v roce 1694 vznikla Bank of England jako druhá emisní banka na světě
- v USA byl systém několika centrálních bank, ale tento způsob ztroskotal, byl poté zaveden federální rezervní systém, který tvoří 12 poboček

Centrální banka je banka státu, je to tzv. banka bank. Má roli bankovního dohledu, kontroluje činnost bank, určuje, která banka vstoupí na finanční trh. Má pravomoc ústředního státního orgánu.
Mnoho centrálních bank vzniklo v 19. století. Po 2. světové válce byl trend znárodňování těchto centrálních bank. Centrální banky jsou zpravidla určeny zvláštním zákonem, u nás je centrální banky hybrid, protože není ani akciovou společností ani státní společností, je to ústavní orgán.

Bankovní soustava je založena na:
a) univerzálních bankách
b) specializovaných bankách

U nás existuje centrální banka (ČNB), a dále většina tzv. univerzálních bank, pouze některé banky jsou speciální (např. Stavební spoření). Taktéž u nás existují hypotekární banky. Jsou zde i samostatné banky (např. Česká exportní banka). Zvláštní bankovní činností jsou spořitelny, i když jsou bankami univerzálními.

Banky v ČR mohou být založeny pouze jako akciové společnosti (a.s.) nebo vznikají jinak, než podle zákona o bankách, to v případě, kdy se jedná například o spořitelnu nebo úvěrové družstvo, pro které platí zvláštní zákon.

Vztah mezi rentabilitou a likviditou:
čím je něco likvidnější, tím, míň to vynáší
Pokud chce firma i banka přežít na trhu, tak prioritou by měla být likvidita.

Počty bank v roce 1937 působící na území ČSR (subjekty, ne pobočky):
102 obchodních bank
352 spořitelen
147 hospodářských záložen
983 občanských a živnostenských záložen
432 kampeliček

4) Přednáška: BANKY – JEJICH VZNIK

2010-03-31T05:26:00.000-07:00

BANKY – JEJICH VZNIK

- banka = instituce
- fakticky fungovaly už v dobách Egyptské a Čínské říše
- zlatníci = obchodníci s různými měnami
- na trhu – obchodníci – proměňovali různé mince + zkoušeli jejich pravost na trzích – směnárníci
- v Evropě existovali již ve 12. století
- banka = název je odvozen od italského slova banco (lavice), což bylo základní místo, kde se obchodovalo
- již v té době se někteří zabývali přebíráním věcí do úschovy za úplatu (depozit)
- depozit byl jako rezerva, která nic nepřinášela
- začali to dělat stále ve větší míře, a trvale jim zůstávalo velké množství prostředků, které tak mohli uvolnit na „úvěr“, z kterého brali výnosové úroky, které představovaly jejich zisk

- dnes banka = podnikatelský subjekt
- přijímá vklady a poskytuje úvěry + provádí platební a zúčtovací styk
- dovede zhodnotit uložené vklady
- zprostředkovává zhodnocení nabídky a poptávky po penězích
- dle síly poptávky určuje výši úvěru resp. úroku
- j to instituce finančního zprostředkování
- hospodaří převážně s cizími zdroji (peněžními prostředky)
- úrok = odměna za určité vzdání se likvidity
= podíl na zisku z finančních operací (úroková marže)

Banky jsou součástí finanční trhu (FT), což je systém (soustava) institucí, instrumentů a vztahů, díky nimž dochází k znovurozdělování, zprostředkování a vydávání peněz mezi jednotlivými subjekty na základě volné nabídky a poptávky

Z hlediska produktů rozdělujeme finanční trh (FT) na:
• bankovní (úvěrový)
• cenných papírů
• devizový

Z hlediska časového rozdělujeme finanční trh (FT) na:
• krátkodobý (peněžní) se splatností do 1 roku
• střednědobý se splatnostní od 1 do 4 let
• dlouhodobý (kapitálový) se splatností nad 4 roky
• devizový (obchod se zlatem)

Z bankovního trhu do krátkodobých instrumentů patří:
vklady na viděnou, krátkodobé úvěry, hotovosti

Z cenných papírů do krátkodobých instrumentů patří:
pokladniční poukázky, směnky krátkodobé (se splatností do 1 roku)

Z bankovního trhu do dlouhodobých instrumentů patří:
úvěry dlouhodobé, vklady se splatností nad 1 rok

Z cenných papírů do dlouhodobých instrumentů patří:
vše, co má splatnost nad 1 rok

- V současnosti jde zejména o to, aby kapitálový trh byl aktivnější.
- Centrální banky fungují pouze na peněžních trzích.

3) Přednáška: OBCHODNÍ BANKY

2010-03-31T05:24:00.000-07:00

OBCHODNÍ BANKY

= podnikatelské subjekty, které podnikají se zbožím zvláštního charakteru – tj. s penězi

Bankovní systém (soustavy):
1) jednostupňový - bankovní systém, kdy není institucionálně oddělena centrální banka od obchodních bank, toto je typické pro rozvojové země, válečné hospodářství a direktivně plánované ekonomiky, u nás tento systém trval od roku 1950 do roku 1990

2) dvoustupňový - centrální banka je institucionálně oddělena od obchodních bank, tento sytém je typický pro tržní ekonomiky, je zde zájem, aby centrální banka nebyla závislá na exekutivě, má zabezpečit stabilitu měny a exekutivy

Obchodní banky – jejich rozdělení je závislé na konkrétním státu, existují banky:
a) specializované (stavební spořitelny) + pro poskytování všech služeb
b) působící na celém území + lokální banky (Německo)

Banky poskytují úvěry a přijímají vklady od široké veřejnosti.

U nás se dvoustupňový systém vytvářel s rozvojem kapitalismu.

Rozvoj bankovních systémů může probíhat následovně:
• vstup nadnárodního kapitálu
• fůze bank
• koncentrace příjemců služeb (propojení kapitálu z hlediska bank)

Existují dva hlavní názory:

Monetaristický = každé zvýšení peněz v ekonomice vede ke zvýšení cen

Keynesiánský = množství peněz v ekonomice působí jako stimul na vývoj ekonomiky

- do 80. let se stát chronicky zadlužuje
- množství peněz (M) v ekonomice sledují (kontrolují) centrální banky

2) Přednáška: HISTORIE VÝVOJE PLATIDEL

2010-03-31T05:20:00.000-07:00

HISTORIE VÝVOJE PLATIDEL

- první mince za Boleslava I. nebo II. (2. pol. 10. století), nazývala se denár - denárové období
- 1. mincovní reforma 1050 n.l. = zlepšení kvality mincí
- roku 1210: Přemysl Otakar I. uskutečnil 2. mincovní reformu, začínají se vydávat jednostranně ražené mince – tzv. brakteáty
- roku 1300: král Václav II. povolil ražení pražského groše - grošová měna – ta patřila mezi nejkvalitnější měny v Evropě, trvala až do roku 1574, stříbro se těžilo v Kutné Hoře, která v roce 1300 získala horní a mincovní právo
- za Jana Lucemburského se začaly razit zlaté mince – podle vzoru Florencie = florenty, později z nich vznikly dukáty
- roku 1527 se začaly razit stříbrné mince = tolary (od Thaler – jméno údolí), byly používány od roku 1527, kdy už u nás vládli Habsburkové
- roku 1561 u nás Habsburkové zavedli krecarovou měnu
- v roce 1623 nastal finanční krach a bylo obnoveno používání tolaru
- roku 1750 vzniká v Čechách nová mincovna, základní jednotkou je zlatník = zlatková měna
- za Marie Terezie se v roce 1762 tisknou první papírové bankovky = bankocetle – jsou tištěny nastojato, po jedné straně a mají vlastnoruční podpis ředitele státní banky
- v roce 1811 byla zrušena – proběhla další finanční krize
- v roce 1857 se zavádí vídeňská měna založená na zlatce, trvala do roku 1892 – pak byla zavedena v době Rakouska-Uherska korunová měna, ta byla samostatná až od roku 1900
- v roce 1919 naše vláda chtěla oddělit měnu pomocí kolkování (ministr financí: Alois Rašín), část vkladů musela být vázána
- název „koruna“ zůstal pouze u nás, ostatní si název měny změnili
- po válce existovala omezená směnitelnost za drahé kovy
- v roce 1923 byl ministr Alois Rašín zastřelen
- probíhala emise papírových bankovek
- roku 1926 vznikla Národní banka Československa, která měla vlastní tiskárnu
- za okupace říšská banka zabavila naší národní měnu a nasadila špatný kurz vůči německé marce
- po 2. světové válce se u nás pohybovalo více druhů měn – zmatek, proto 1.11.1945 byla zavedena jednotná měna
- po válce taktéž existoval přídělový systém
- k 1.6.1953 nastala měnová reforma, peníze se tiskly v Rusku, změna starých peněz za nové byla uskutečněna v poměru 1:50, byl zrušen přídělový systém, ale přesto ceny šly nahoru, stát anuloval veškeré své závazky a cenné papíry?
- v roce 1993 se musela rozdělit měna – nastala tzv. měnová odluka (8.2.1993)
- vyšla nová bankovka s nominální hodnotou 200,- Kč
- v roce 1999 musí mít všechny ceny již vyjádření také v EURO

Kvantitativní rovnice směny

M = Q x p / v ° M x v = Q x p

kde M - peněžní zásoba
v - rychlost obratu jedné peněžní jednotky
Q - množství vyrobeného zboží (zpravidla se uvažuje na úrovni HDP)
p - průměrná cenová hladina (míra inflace)

Na tuto rovnici se můžeme dívat jako na poměr nabídky (Q - p) a poptávky (M - v) po zboží, respektive jako na poměr nabídky peněz (M - v) a poptávky po penězích (Q - p).

1) Přednáška: PENÍZE

2010-03-31T05:14:00.000-07:00

PENÍZE

a) teoretická definice peněz (filozofická úvaha) = peníze je každé aktivum (zboží), které je všeobecně používáno pro placení za zboží, služby nebo k úhradě dluhů

b) pragmatická definice peněz (praktické hledisko) = peníze je součet veškerého oběživa neboli hotových peněz a peněz na primárních vkladech na bankovních účtech

M = oběživo (hotovost) + primární vklady na bankovních účtech (nebankovní peníze)
(šekové peníze – USA či účetní peníze)

oběživo = veškeré bankovky a mince vydané centrální bankou (ČNB), která je sleduje ve svém účetnictví (vede je na straně pasiv)  každodenně vyplývá ze statisticko-účetních údajů objem oběživa, které vydají a přijmou obchodní banky

peníze z výroby = nově vyrobené peníze v České tiskárně či Jablonecké bižutérii (mince)

zásoba českých peněz = uložená zásoba peněz ČNB, teprve po jejich vydání do oběhu se nazývají:

peníze v ekonomice (peněžní zásoba – peněžní masa) = po tomto uvedeném cyklu kolují tam a zpět

• vklady činí asi 90% a oběživo 10% množství peněz v ekonomice

šekové peníze = bezhotovostní peníze, hlavně v USA, kde se platí ve velké míře šekem
elektronické peníze = čipová karta – „přenosný účet“

Peněžní agregáty
(metodika stanovení peněžních agregátů)

M0 = oběživo (nejlikvidnější peníze)
M1 = M0 + netermínované vklady (vklady na viděnou)
M2 = M1 + termínované vklady + vklady v cizí měně
--------------------------------------------------------------------------- tyto jsou sledovány v České republice
v jiných zemích jsou sledovány ještě další např. M3 (úsporné vklady +termínované vklady), M4 ……..

+ připravuje se v rámci Evropské unie sjednocení metodiky na stejnou úroveň

L = M2 + cenné papíry CP (vybrané – tj. které jsou v držení nebankovních subjektů)
(např. státní pokladniční poukázky a cenné papíry v držení nebankovních subjektů)

Funkce peněz

1) peníze jsou prostředkem směny (pomocí nich nakupujeme zboží či služby)
2) peníze jsou účetní jednotkou (můžeme pomocí nich vyjádřit hodnotu aktiva v peněžním vyjádření)
3) peníze jsou uchovatelem hodnot (jsou funkcí pokladu)

- nebezpečí znehodnocování hotovostních peněz v důsledku růstu cen (inflace)

Měna = je definována jako národní forma peněz, která je stanovená zákonem (česká koruna)

+ ale v roce 1999 vznikla měna EURO, která má charakter nadnárodní měny definované směrnicemi Evropské unie
Jakou formou se peníze dostávají do oběhu?

Existují dva hlavní kanály (způsoby):
1) úvěrová činnost bank
2) aktivum platební bilance

A Měnový přehled P
tuzemská aktiva (TA) tuzemská pasiva (TP)
- úvěry - oběživo
- rezervy - vklady
zahraniční aktiva (ZA) zahraniční pasiva (ZP)
- vklady v zahraničí - vklady v cizí měně
- úvěry do zahraničí - úvěry přijaté ze zahraničí

Převod na rovnici: M = úvěry + zahraniční aktiva – zahraniční pasiva
M = úvěry +/- zahraniční platební bilance

Historicky známé modely emise peněz

1) Neúvěrový model (mincovní / metalický) – byl založen na ražbě plnohodnotných zlatých či stříbrných mincí
a) monometalický (v oběhu jsou mince pouze z jednoho drahého kovu)
b) bimetalický (v oběhu se vyskytují jak zlaté tak stříbrné mince)

2) Úvěrový model
a) bankovně -úvěrový klasický - bankovky
moderní - bankovky + bezhotovostní peníze

b) státně (rozpočtově) úvěrový - státovky

c) obchodně-úvěrový - směnka

• neúvěrový model je historicky prvním peněžním modelem – jako všeobecný ekvivalent vznikly mince z drahých kovů
- první mince se objevily v 7. st. př. n. l. v Asii, odtud je převzali Řekové (drachmy) a poté Římané (denáry)
- nominální hodnota vyražená na minci by měla být totožná se skutečnou hodnotou kovu
- mince měly dlouhodobou udržitelnou hodnotu
- nebyly banky, mincovní právo měl panovník a pověřené osoby („mincovní právo“)

nevýhody:
- inflace, tj. při nárůstu objemu těžby zlata se snižovala hodnota peněz (znásobení oběhu)
- časem tento model narazil na nedostatek kovu (počátky kapitalismu), a proto ekonomika hledá způsob řešení:

pět velkých inflačních období = 1. objevení Ameriky, 2. Napoleonské války, 3. I. světová válka, 4. po II. světové válce, 5. 70. léta 20. století

• klasický model vzniká v 17. století – papírové peníze (první vznikly ve Švédsku a dále je vydává Bank of England (1762) v Londýně)
- emisní banka + centrální banka
- bankovka měla charakter dluhopisu, tj. závazku, že na požádání při její předložení ji banka vymění za plnohodnotné peníze (zlaté mince)
- tento systém fungoval až do 1. světové války

- fiduciální emise = 100% krytí bankovek zlatem!

Ekonomika však šla dopředu a bylo nutné rozšířit emise peněz
- jak zajistit krytí toho co bylo vydáváno nad rámec krytí plnohodnotnými mincemi

• po 2. světové válce zůstává směnitelný pouze americký dolar a navíc jeho směnitelnost je omezena pouze na centrální banku USA
• v 50. letech se vrací ke omezené směnitelnosti za zlato i evropské země (1956-58)
• na konci 70. let se USA dostává do pasti – pasivní obchodní bilance – a proto na konci roku 1971 je ukončena směnitelnost dolaru na zlato – tím končí klasický model
- mezitím dochází k poklesu objemu obchodů mezi centrálními bankami a obchodními bankami (refinancování)
- v roce 1976 dochází k demonetizaci zlata – zlato je odpoutáno od měny, tj. měna se již nevyjadřuje zlatým obsahem
- mizí vazba na plnohodnotné peníze i regulativy
- vznikají bezhotovostní bankovky – ve „vzduchoprázdnu“ – nejsou kryté zlatem
- označení (pojem) peníze jako myšlenka funkce

• centrální banka reguluje množství peněz v ekonomice

• dnes existuje moderní bankovní úvěrový systém

Státní rozpočtově-úvěrový systém:

státovky = vzhledově shodné s bankovkami, ale liší se ve způsobu jejich emise – stát může tyto vytištěné peníze vnutit občanům, které musí být veřejností přijaty což je dáno ze zákona
- stát je špatný regulátor oběhu, má velkou potřebu  pokud peníze chybí, tak vydá další

Existují modely, kde vedle sebe existuje klasický i bankovní model. Od státně rozpočtového systému se ustupuje, přetrvává pouze v málo rozvinutých zemích.

- v roce 1918 – 1919 existovaly v Československu jako první peníze právě státovky, protože stát chtěl nezávislost od Rakousko-Uherské měny
- až v roce 1926 vznikla centrální banka, která vydala bankovky a stáhla státovky

12) Veřejná správa

2010-03-26T03:16:00.000-07:00

VEŘEJNÁ SLUŽBA:

- klasické pojetí úřednictva veřejné služby doznalo změn po druhé světové válce – nový přístup = důraz na postavení úředníků jako služebníků společnosti (uzavřená kasta lidí, vzájemná solidarita, neprůhledné vztahy, stereotyp…); pojetí veřejné služby jako služby veřejnosti placené z peněz daňových poplatníků (dnes např. v Anglii, v ČR – zákon o policii: každý má právo obrátit se na policii s žádostí o pomoc a ta mu musí vyhovět);

Důležité pro uzákonění systému správa = služba je uzákonění veřejné služby – vyvození konkrétní odpovědnosti vůči konkrétním osobám.

ŘÍZENÍ ZDROJŮ VEŘEJNÉ SLUŽBY

- v minulosti byl systém narušen – důraz se kladl na kolegiální kolektivní řízení, pronikaly různé vlivy (politické, zájmové apod.); pro veřejnou správu není vhodný takový způsob řízení, lepší je 1 osoba;
Specifika řízení: má směřovat k dosahování maximálních výkonů a spokojenosti lidí ztotožnit lidi s úkoly instituce, ve které pracují; systém má být pružný, adaptabilní;

3 hlavní modely systémů řízení:
1. liberální: nevhodný pro veřejnou správu; vedoucí činitel neřídí, ale ponechává lidi rozhodovat, nezasahuje do jejich práce a rozhodování

2. demokratický = kooperativní: vedoucí se radí s kolektivem a dává mu možnost participace na řízení; deleguje pravomoci a odpovědnosti; vhodný systém pro veřejnou správu; dává možnost uspokojit potřeby lidí při účasti na řízení

3. autokratický: osoba = vládce, všichni plní její příkazy; různé varianty (partiarchátní, různé ostrost apod.)
Záleží na typu organizace, jaký model řízení se zvolí; ve veřejné správě se vytváří kombinace kooperativního a autokratického modelu, v poslední době pronikají i návyky podnikového managementu

Ve veřejné správě v řízení lidských zdrojů je typická potence mezilidských konfliktů – horizontálních i vertikálních; vznikají na různých stupních – bezprostřední nadřízený a podřízený, nadřízený o několik stupňů výše než podřízený; horizontální = střety mezi odborníky (technici, právníci, ekonomové); generační konflikty, heterosexuální apod.
Na tyto konflikty musí reagovat řídící pracovníci = musí umět jednat s lidmi a znát zákonitosti fungování veřejné správy; veřejná správa jako systém fungující z peněz daňových poplatníků – zájem aby byla maximálně výkonná.

Výkonnost = není hledisko kvantitativní (počet stránek ve spisu), ale hodnotí se podle kvality; nelze přenášet kritéria z výrobní sféry;
V oblasti personálních zdrojů je nutné otázku výkonnosti sledovat již při přijímání lidí do veřejné správy = lidé kteří jsou schopni odvést práci, ale také přizpůsobit se kolektivu (= sociální inteligence); během výkonu správy je třeba udržovat lidi v tempu různými prostředky – odměny (hmotné – např. i lepší vybavení či větší kancelář X nehmotné – např. slovní ocenění, vzdělávací kursy v zahraničí); je nutné uplatňovat i důsledné postihy; celý systém veřejné služby je vytvářen po desetiletí, ba i staletí, je závislý na celkovém kulturním prostředí a úrovni země.

ÚČINNOST VEŘEJNÉ SPRÁVY

Účinnost = hodnocení veřejné služby (= složitý objekt složitý úkol): veřejná správa má množství funkcí v nejrůznějších sférách (= mocenské i sociální); je apolitická, ale politikou je ovlivňována;
Účinnost = stupeň kvality činnosti vykonané orgánem veřejné správy (= splnění stanoveného úkolu); účinnost není hodnocení kvantity, ale kvality = jak bylo něco vykonáno; s ohledem na zdroje, racionalitu, hospodárnost apod.; správa může vyprodukovat množství aktů a přesto může být absolutně neúčinná, protože akt nikam nesměřuje; ve správě se účinnost nehodnotí podle množství vložených prostředků, ale je důležité jejich využívání;
Na účinnost mají vliv také vnější, zejména politické vlivy: např. v ČR až 60% práce legislativních odbor ministerstev jde z tohoto důvodu „do koše“ (= brání v účinnosti správě);

Hodnocení = porovnání vložených prostředků a dosažených výsledků; v oblasti veřejné správy = hmotné, lidské a technické prostředky; výsledek = kvalita fungování veřejné správy; hodnocení provádíme podle určitých kritérií (efektivnost, hospodárnost, účinnost apod. - viz níže);

Účinnost sledujeme ze dvou pohledů:

1. vnitřní: jak správa funguje = jak uvnitř zajišťuje své úkoly; projevuje se různými rozhodovacími procesy – jak rychle se informace a impulsy dostávají z vyššího na nižší stupeň, jak je rychlá reakce správy na podněty z jiné organizační složky apod.; = sleduje se, jak fungují organizační vazby, struktury, jak se osvědčují interpersonální vazby atd.

2. vnější: jak správa funguje navenek = vůči adresátům; sleduje se vztah mezi subjekty = vykonavateli a adresáty; vydání aktu = jak rychle, jak dobře; nelze kvantifikovat!, důležité je, o jaké akty se jedná; základní kritérium hodnocení = bezproblémový chod správy + spokojenost adresátů.
Tyto dvě roviny nejsou od sebe oddělené, není možné je separovat, ale souvisí spolu; dobré X špatné fungování správy uvnitř se projeví i navenek a naopak; v oblasti správní vědy se věnuje pozornost zejména otázce vnitřní účinnosti.

Politické hodnocené účinnosti správy: stanoví se kritéria podle kterých se hodnocení provádí; v zásadě jsou kritéria formulována – stanovena z vnějšku (Parlament, tisk, veřejnost); naplněním kritérií hodnocení se zjišťuje, zda správa jako celek je úspěšná; všechna kritéria by měla být na stejné úrovni = stejný význam (kritéria hlavní, vedlejší, obecná); usiluje se o dosažení maximální validity při hodnocení; nebezpečí snížení validity hodnocení:
1. haló efekt = hodnocení podle prvního dojmu (sympatie, antipatie)

2. shovívavost X přísnost – přehlížení chyb X maximalizování i drobných nedostatků

3. průměrování – nahlížení na celek, když jednotlivé složky pracují odlišně dobře; nepostihuje se špatná složka; nebezpečí zaostávání;

JEDNOTLIVÁ KRITÉRIA HODNOCENÍ

1. odbornost: při rozhodování i při organizaci = momenty těsně související (špatně organizovaná správa nemůže dobře rozhodovat; vyplývá z vnitřní organizace i z vnějších kritérií (např. politických)

2. efektivnost: převzato z oborů technických, resp. ekonomických; poměr mezi vloženými prostředky a výstupem; v oblasti veřejné správy se takto efektivnost nedá omezovat = nejen kvantitativní hodnocení; rozlišuje se efektivnost:
a) vnitřní = jak je správa uspořádána, schopnost adaptování se na vnější podmínky a nové úkoly
b) vnější = schopnost působení na adresáty řízení = fyzické a právnické osoby; společenská efektivnost
Obě tyto roviny spolu opět souvisí; úkol správní vědy = včas upozornit na poruchy, např. na potřebu nového uspořádání struktur; výhoda = provedení bez nákladů;

3. pohotovost: je dána faktem, že každé rozhodnutí směřuje k cíli, musí být učiněno v určitém časovém limitu; splnění jednoho cíle často podmiňuje další např. dokončení dalších cílů, navazují na sebe; každé rozhodnutí je časově limitováno:
a) pozitivně = vykonavatelé správy vědí co, kdy a jak mají vykonat
b) negativně = rozhodnutí nemá být přijímáno v příliš krátké době; vždy je třeba včas vědět, že něco bude řešeno (existují i právní kritéria, např. ve Správním řádu je určena lhůta na vydání rozhodnutí 30 X 60 dní); na časovost mohou působit i negativní politické vlivy = Parlament přijme pozdě rozhodnutí, jímž ukládá něco správě v určitém časovém limitu vykonat málo času

4. hospodárnost: využití prostředků, zdrojů; důležitá otázka; = řádné nakládání s věcnými prostředky, lidským potenciálem, časem; zvyšování racionality, odbornosti, pohotovosti; správa nemá klást nároky na další prostředky; hospodárnost nemusí znamenat pouze snížení výdajů: zvýšení výdajů do správy může být velmi hospodárné (modernizace – zvýšení výkonu); měření hospodárnosti:
a) pevně stanovené prostředky, zdroje požadavek dosažení maximálního užitku
b) pevně stanovený cíl požadavek jeho dosažení s minimem nákladů
šetrnost („subkritérium“) = hodnotí se minimalizace nákladů (zjednodušení správních procesů, zjednodušení systému podání – elektronický podpis = snížení počtu papírů)
Při hodnocení hospodárnosti je třeba zjišťovat stav v konkrétních jednotlivých složkách = neprůměrovat!

5. cílevědomost: každý systém správy se snaží dosahovat určitého cíle – směruje tam jeho aktivita jako celku i jednotlivých komponentů; sleduje se rozpornost jednotlivých cílů: racionalita, pohotovost X nákladnost, hospodárnost

6. účelnost: souvisí s cílevědomostí, projevuje se v tom, zda dosažený výsledek je v souladu či se přibližuje vytýčenému cíli: činnost je stanovena určitými pravidly (=je organizovaná a jsou stanovené prostředky kterými je uskutečňovaná); účelné jednání není vždy hospodárné X naplňování určitého účelu do budoucna je účelné (např. oblast životního prostředí); co je účelné, nemusí být efektivní

7. přiměřenost: vztah mezi použitými prostředky a výsledky, slouží k posouzení, zda postup odpovídá účelu, zda splnění účelu bylo potřebné a přiměřené; určuje a zároveň limituje použité prostředky (= zda nebude dosaženo opačného efektu); sleduje se také, zda použité prostředky ještě slouží k dosažení cíle (typické u silových složek – policie = co je přiměřené k dosažení efektu; např. nasazení počtu policistů při akcích: 1 policista na 3 demonstranty)

Všechna tato kritéria ústí v hodnocení produktivnosti = v oblasti sprány není uvažována kvantitativně, ale hodnotí se, jak správa plní své poslání, jak zabezpečuje výkon veřejné moci a uspokojuje požadavky adresátů veřejné správy.

11) Veřejná správa

2010-03-26T03:08:00.000-07:00

STÁTNÍ SLUŽBA

Ve středoevropských (západoevropských) poměrech existoval status veřejných (= státních) služeb od 16. století; postupné dotváření, stabilizace v polovině 19. století; v ČR byl vydán první zákon o státní službě v roce 1914 = obecný zákon, v té existovala již různá místní úprava; tento obecný zákon platil po celé období první republiky (s urč. úpravami);

Radikální změna = po roce 1948 = v roce 1950 přijat zákon, který zrušil status veřejné služby a zavedl systém smluvní = pozice zaměstnanců jejichž poměr vzniká na základě smlouvy;
úředníci = vykonavatelé vůle společnosti, kterou reprezentují zastupitelské sbory = jsou jim podřízeni a nemají zvláštní status (vymykala se jen policie a armáda); systém měl právní a faktické provedení = např. jednotná pracovní doba;

Stav smluvního zaměstnance trvá až do dnešní doby, vymyká se pouze úzká skupina zaměstnanců (ozbrojené složky: policie, armáda, bezpečnostní zpravodajské služby, celníci, justiční a vězeňská stráž) = status státních zaměstnanců;

Po roce 1990 v zákoníku práce některá ustanovení o státních úřednících: rozhodují nestranně, povinnost mlčenlivosti o úředních skutečnostech, musí se vystříhat střetu zájmů, nesmí zneužívat úřední informace, nesmí podnikat ani účastnit se řízení podnikatelských subjektů; = nevyhovující stav dle standardů EU: požadavek zavedení systému veřejné státní služby (tento zákon je již vypracován a předložen Parlamentu, je však velmi úzký = má vytvořit standardní kariérní systém veřejné služby + přispět k profesionální úrovni veřejné správy; předpokládá se systém zkoušek a atestací za trvání poměru;

Obecná teoretická rovina:

Systém veřejné služby se dělí podle tradic zemí a politických a kulturních poměrů na:
1. kariérní = klasický systém veřejné služby, základem je úřednické povolání jako doživotní kariéra; princip definitivy = nezrušitelnost poměru, zaměstnanec státu = za každé situace se o něho stát musí postarat, najít mu nové místo v případě zrušení původního atd.; zaveden princip služebního postupu dle kvalifikace a počtu odsloužených let;
☺ vytvoření profesionálního úřednického aparátu = věrný státu
- menší dynamičnost, nebezpečí vytváření úřednické kasty

2. meritní = na principu služebních míst = úzká specializace jednotlivých míst – vytvoří se takové místo a na ně se potom hledá odborník nejen v aparátu správy, ale i mimo ni, není důležité, ze které sféry tento pracovník přijde
☺ zavedení a plynulý přechod metod a postupů mezi soukromou a státní sférou
- menší stabilita, úzká specializace (v kariérním systému člověk nastoupí a teprve potom se specializuje, má širší rozhled);
typické pro USA a Skandinávii – specializovaní lidé bez širšího rozhledu

3. kořistní = vychází z představy že veřejná správa = předmět politického zápasu, kdo vyhraje, má právo obsazovat místa; tento systém se dnes v otevřené formě nerealizuje (naposledy se používalo v USA na začátku 19. stol.); některá místa, např. náměstci ministra se obsazují politicky – pouze na určité vysoké úrovni (do úrovně)

Obsah veřejné služby = její právní úprava; obsah této právní úpravy = konstituování vzniku, průběhu, zániku služebního poměru; regulace je obsažena nejen v právních předpisech, ale hojně i v interních aktech; smyslem této právní úpravy a interních aktů = zajistit řádné kvalitní plnění služebních povinností a garantovat postaven osob, které je vykonávají;

Základní požadavky na zaměstnance státní služby:
a) odbornost = základní požadavek, pouze osoby odborně vzdělané vykonávají činnosti ve veřejné službě; zužuje se pouze na státní úředníky = pouze onimohou vykonávat tuto činnost uvnitř systému; někdy je kladen důraz na specializaci (= linioví zaměstnanci = profesionální znalosti) X všeobecné znalosti (= zaměstnanci na vyšších stupních: schopnost řídit, vycházet s lidmi); německá praxe rozlišuje mezi specialisty (zaměří se na určitou problematiku) X generalisty (obecnější znalosti, např. právníci), v současné době je tendence slučování těchto pozic, specialisté by měli mít i obecný širší rozhled.

b) nestrannost = zajištěna v různých podobách: vnější X vnitřní: zákaz diskriminace při přijímáních, pohovorech, povyšování, propouštění, postihu; legitimní je princip pozitivní diskriminace (= určitým skupinám je třeba vytvořit specielní podmínky, aby měly stejné šance s ostatními – například mladí zaměstnanci bez praxe); vyloučení podjatosti; úprava inkompatibility funkcí; zákaz podnikání; zákaz přijímání darů; zákaz kumulace funkcí; zákaz vykonávání zaměstnání v řídících vztazích rodinných příslušníků; politická nestrannost (dnes více požadavek neutrality – většinou je možné být členem politické strany, ale nutno je dodržovat politickou rezervovanost, např. ne ve vedoucích funkcích politických stran X připouští se např. u náměstků – dle politického klíče)

c) stabilita: veřejná správa = soustavný nepřetržitý odborný výkon státní správy, musí být pružná a musí podporovat výkonnost (je jedno, kdo činnost vykonává, důležité je, že výkon je kontinuální…)
d) kompenzace: vychází z toho, že zaměstnanci mají četné povinnosti (ad. b)- tyto nevýhody jsou kompenzovány – princip definitivy, mají zajištěn plat, právo na další dovolenou, tituly, vzdělávání, oděv apod.

Mimo tohoto existují specielní požadavky u veřejných zaměstnanců:
1. požadavek státního občanství = musí být občané státu = věrnost státu, povinnost mlčenlivosti atd.; dochází k určitým posunům – na činnosti státního aparátu se může podílet např. i zahraniční poradce (oblast EU – členství umožňuje získání určitého pracovního místa X některá místa stát rezervuje pro své občany; !nezaměňovat s národností!

2. požadavek bezúhonnosti = beztrestnost, někde je vyžadována absolutní beztrestnost (= vždy), jinde zúženo jen na určité delikty; také otázka morální úrovně, důvěryhodnost, charakter, někde jsou požadovány reference, klade se důraz i na chování v soukromí (člověk ve veřejné službě je zaměstnán 24 hodin, je stále pod dohledem = reprezentuje)

3. požadavek profesionality – dvě roviny:
- požadavky na vzdělání, případně praxi
- požadavky na schopnost jednat s lidmi (vnitř, navenek správy), společenské vystupování, schopnost se oblékat – u některých povolání přímo upravují normy v právních předpisech zajištění náležitým způsobem, např. příplatek na oblečení

4. požadavek nestrannosti, neutrality, nezúčastněnosti, nepodjatosti (viz výše); pokud k tomu dochází, věc je předána jiné osobě

5. zletilost = osoba nese případnou odpovědnost

Veřejná služba jako pracovní činnost se dělí podle 3 kritérií:

I. podle způsobů:
a) ustavování do funkce:
- na základě smlouvy (pracovní smlouva zakládá pracovní poměr – u nás převažuje)
- jmenování (u vyšších úředníků, vyšších funkcí)
- volba (omezeně, např. u některých samosprávných činností – starosta, rektor VŠ)
- na základě správního aktu (u nás platí omezeně, např. policisté, vojáci – na základě rozkazu)

b) změny zaměstnaneckého poměru:
- dobrovolně (osoba souhlasí)
- nedobrovolně – nuceně (ponížení ve funkci, přeložení za účelem výpomoci)

c) zániku poměru:
- penzionování (neutrální)
- propuštění (akt disciplinární)

II. podle trvání:
a) doba určitá = např. u přípravných služeb (po zkušebním období následuje přijetí na dobu neurčitou; volební období)

b) doba neurčitá = klasické u státní služby

III. podle způsobu výkonu práce:
a) činnost hlavní = převažuje ve státní správě

b) činnost vedlejší = například poradci (smluvní úředník)

c) činnost částečná = neplacená činnost, velmi omezeně

Dělení veřejné služby podle aktu, na jehož základě je poměr vykonáván:
a) smlouva = stejné postavení jako všichni „běžní“ zaměstnanci
b) správní akt = veřejnoprávní

Zaměstnanci ve veřejné službě se dělí podle formálních hledisek:
- kdo zaměstnává:
a) státní = zaměstnavatel = stát
b) jiní veřejní zaměstnanci = obce, vysoké školy, profesní komory

- úředníci X zřízenci (pomocný personál = dříve veřejní sluhové = pomocné práce v rámci aparátu)

- zaměstnanci s definitivou X přijati jen na zkušební dobu, výpomoc apod.

- zaměstnanci podle hodnosti, titulu (např. diplomatické hodnosti)

- specialisté X generalisté (viz výše) = čím se zaměstnanci zabývají

Kardinální otázka výběru zaměstnanců
- po roce 1948 došlo k výrazné devastaci, veřejná služba byla chápána pouze ve smyslu politickém;
- kádrové pořádky = určité místo mohlo být obsazeno jen se souhlasem stranického orgánu; prověrky, potvrzování loajálnosti;
- systém byl chápán jako odkladiště neschopných funkcionářů;
- úředníci = parazité se špatnými platy, kteří však měli pravomoci, rozhodovali  vysoká korupčnost, celý systém byl v rozvalu
- hledá se jiný systém výběru = objektivní výběr = obligatorní konkurs; jeho průběh není právně upraven (konkurs je povinně předepsán pouze pro přednosty okresních úřadů, provádí se ale i ve štábním aparátu, především při obsazování vyšších pozic); návrh zákona v současné době předpokládá obsazování všech míst státní služby konkursem;

1. příprava konkursu: vychází se z toho, že bylo vytvořeno nové místo X uvolnilo se; uchazeč zvažuje, zda místo chce, má na něj; vyhlašovatel definuje obsah a rozsah práce, stanovuje konkursní orgány

2. realizace konkursu:
- vyhlášení: může být stanoven způsob a místo, např. ve věstníku vlády – záleží na povaze místa, které se obsazuje; v oznámení se uvede o jaké místo se jedná, požadavky (jazykové, odborné), stanovení termínu k podání přihlášek atd.
- konkursní komise vyřadí přihlášky neúplné a opožděné
- vlastní konkurs: může být pouze písemný, nebo doplňován pohovory, testy apod.
- stanovení pořadí uchazečů – není rozhodné pro vyhlašovatele, pouze na něm záleží, kdo místo obsadí (nese odpovědnost, důsledky); stanovisko komise = doporučení; vyhlašovatel = obsazovatel místa

3. rekonkurs = specielní případ = atestace, zkouška, zda si člověk udržel resp. zvýšil kvalifikace (např. při povýšení)
- prolínání různých zájmových vlivů (podnikatelské, politické ad.)
- špičkový odborníci se odmítají zúčastnit na konkursech (opravdoví specialisté jsou např. pouze 2, nemají konkurenci)
- příliš časté konkursy – nestabilita
- formálnost konkursu = např. je málo odborníků
- konkurs je výhodnější pro mladé lidi (mají lepší krátkodobou paměť), ale nedává odpověď na kvality člověka (vyrovnanost, sociální inteligence)
- v některých případech je konkurs nahrazován jinými formami – na konkrétní místo je připravován nástupce, konkurs se vůbec nevyhlásí

Zaměstnání veřejné správy = stejná práva a povinnosti a také zvláštní práva a povinnosti vykonavatelů a to si povíme příště!

10) Veřejná správa

2010-03-26T03:03:00.000-07:00

INTERNÍ KONTROLA

2 dimenze:
a) užší pojetí, pouze vlastní organizační jednotky řízení
b) širší pojetí, kontrola celého systému veřejné správy (nebo některého subsystému)

Typické je, že vztahy se odehrávají ve vertikální (hierarchické) linii = nadřízenost a podřízenost; kdo řídí, ten také kontroluje; nadřízená složka sleduje činnost podřízené složky; řízení je bez kontroly nemožné; kontroluje se také chování pracovníka ke třetím stranám účastníků řízení.

Při interním dozoru se realizuje „služební dozor“ – při vertikálních vztazích – specielním případem je vrchní dozor (= nejvyšší dozor) = určitá instance sboru kontroluje veškerou činnost subjektů, které nejsou bezprostředně podřízené (= o několik stupňů níže); ministerstva, či jiné ústřední úřady; služební dozor se může vztahovat k osobám i k věcným problémům (uskutečňuje se ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti = osoby + jejich věcné záležitosti, výsledky činnosti); dochází k tomu, že nadřízený nemůže obsáhnout věcnou znalost všech záležitostí – vytváří různé štábní formace, které pak kontrolují celou oblast.

K výkonu interní kontroly je zpravidla třeba existence adresného zákonného zmocnění, ale pokud je dozor vykonáván jen vůči podřízeným organizačním jednotkám, stačí obecné zmocnění, pozice nadřízeného (ministr např. nepotřebuje konkrétní zákonnou oporu ve svém resortu).

Specifický druh kontroly = státní dozor = uskutečňuje se ve vztazích stát resp. státní správa X samospráva; samospráva nepodléhá státu, resp. státní správě, ale nemůže se úplně vymknout kontrole, nemůže fungovat zcela mimo, právní předpisy stanoví určitý rozsah, ve kterém kontrola může být prováděna = kontrola hospodaření a dodržování zákonnosti;
Dodržování zákonnosti - různé prostředky (např. právo okresních úřadů a ministerstev pozastavovat akty krajů, požadovat jejich soulad se zákonem apod.)
Oblast hospodaření – samosprávné korporace hospodaří s majetkem, kontrola je vykonávána za účelem ochrany před nehospodárným zacházením (např. okresní úřady mohou obcím provádět audit, totéž MF vůči krajům);
Kontrola se vždy provádí i v oblastech profesních komor, orgány si musí nechat schválit některé akty, některé činnosti se činí za účasti státu apod.

EXTERNÍ KONTROLA

má povahu:
1) dozor vůči veřejné správě (= objekt kontroly); kontrolu vykonávají zastupitelské sbory, případně jiné nezávislé orgány, dále kontrola soudní, tiskem, stížnosti občanů, ombudsman…

a) parlamentní kontrola: základním úkolem zákonodárných sborů je vydávat zákony, právo se postupně rozšiřuje na další práva a úkoly, např. výkon kontroly (a to přímo X nepřímo prostřednictvím vlády);
- např. schvalování rozpočtu, vláda předkládá Parlamentu návrh; Parlament také celou dobu sleduje, jak je rozpočet plněn; rozpočet není aktem, který zakládá právo někoho na konkrétním plnění, ale obecně někdo nakládá s rozpočtem = hospodaření se sleduje
- interpelace členů vlády
- zřízení vyšetřovacích komisí, výborů Parlamentu, obvykle ad hoc nějaké věci; obvykle nic nevyšetří, protože nemají čas, ani odborné znalosti; důležitá je zejména potencionální hrozba kontroly;
- nápravné prostředky v tomto systému = politická odpovědnost, nikoliv právní; ministr může být odvolán (eventuelně celá vláda)

b) kontrola nezávislým orgánem – v ČR je to NKÚ, kontroluje obecně nakládání s majetkem státu,plnění státního rozpočtu; kontroluje vše = zákonnost, hospodaření, věcnost ad. Slabina = oprávnění vyvozovat důsledky je velmi slabé, NKÚ nemůže autoritativně nařizovat; pokud zjistí odchylku, nemůže přimět k nápravě, ani k zaplacení pokuty, ale vše oznámí příslušným orgánům + publikuje výsledek ve věstníku; = tlak více morální;

c) soudní kontrola veřejné správy = soudní kontrola aktů veřejné správy; právo, možnost každého, kdo se cítí být poškozen, obrátit se na soud, aby přezkoumal akt; rozlišujeme 2 modely:
1. specializované správní soudnictví (SRN, Francie)
2. společné nespecializované soudnictví = soud, který také rozhoduje o správních aktech (v ČR); při správním soudnictví se přezkoumají správní akty = akty orgánů státní správy, samosprávy ale nikdy se nepřezkoumávají akty zákonodárné moci ani akty soudních orgánů; přezkoumává se jen činnost, ne nečinnost správních orgánů (nečinnost je možno kontrolovat jen někdy); přezkoumává se pouze zákonnost, soud nemůže přezkoumat účelnost, věcnost, hospodárnost; současný právní stav = soud může akt pouze zrušit, nebo jej potvrdit, nemůže provádět jinou další činnost, ani jej pozměnit; plná jurisdikce = standard EU, reforma soudnictví by měla směřovat k tomu, aby soudy mohly akty měnit, zatím soudní moc nesmí zasahovat do oblasti správní.

d) jiné kontrolní mechanismy které vykonávají také soudy:
- kontrola nad právními předpisy, kterou vykonávají soudy; soudy jsou zásadně vázány zákonem, ne podzákonnými předpisy; soud neruší vyhlášku (= nižší předpis), ale nemusí ji aplikovat, pokud se neslučuje se zákonem vyšším

e) komory = stavovské samosprávné korporace, zabezpečují také výkon správy; atributem je, že členství v nich = předpoklad k určitému zaměstnání (advokát, veterinář, auditor); nastoleny určité podmínky, možnost odmítnout zájemce = možnost znemožnit vykonávat zaměstnání; možnost ukončit členství; tyto prostředky – rozhodnutí komory - jsou soudní cestou přezkoumatelné;

f) externí kontrola = problematika dozoru nad osobní svobodou; osobní svoboda může být omezena jen výjimečně, rozhodnutím soudu, nebo v trestním řízení; například nucené vzetí za zařízení pro duševně choré osoby, karanténní opatření (nařizují hygienické složky = v tomto případě správní orgány), zadržení na protialkoholní stanici; oprávnění, opravné mechanismy; jiná omezení = disciplinární tresty (vojáci); ne vždy je tato oblast náležitě vyřešena

g) sféra politických stran, atribut demokracie; mechanismy k povolování a kontrolování dodržení předpisů při jejich založení; totéž při rozpuštění a pozastavení politické strany – rozhodne nejvyšší soud, lze se odvolat k ústavnímu soudu; dále je kontrolováno např. volební právo – výkon (zápisy do volících seznamů, osvědčení volby kandidáta atd.)

h) stížnosti = další z nástrojů kontroly; úprava stížnostního práva ve vyhlášce 150/1958 = vládní vyhláška = postup při vyřizování stížností a podmětů, vztahuje se pouze na státní orgány
stížnost = individuální X podnět = obecný
Příslušný orgán je povinen se zabývat stížností/podnětem ihned, existuj zvláštní složka, nebo věc vyřizuje nadřízený; při závažnosti je vyřizuje do 30 dnů; vyřízení = prošetření, učinění kroků k nápravě a vyrozumění podavatele stížnosti/podnětu.

i) petice = petiční právo, základní ústavní právo podávat petici v každé věci; jednotlivec X skupina; orgán ji vyřídí, nebo taky ne, nelze to žalovat, ale orgány se tím spíše zabývají – kontrola tiskem; právní možnost nápravy zde není.
j) Ombudsman = veřejný ochránce práv, dohlíží nad činnostmi ve všech možných sférách, správa do toho spadá jako celek; nemůže nařídit postup, ani pokutovat, ani přimět k činnosti, obrací se na nadřízeného, na tisk; působí svoji autoritou

2) dozor který provádí veřejná správa vůči subjektům stojících mimo veřejnou správu na základě zákonného zmocnění; rozlišujeme tři druhy dozoru:

a) běžný = nebývá zvláštní právní úprava, obvykle ji činí orgány které také vykonávají dozor, nejsou na něj specializované a dozor je upraven jen v obecných předpisech (např. celní kontrola, státní dozor v ochraně přírody, oblast protipožární ochrany); tento dozor vykonávají všechny orgány; nejhůře právně upravená záležitost

b) specializovaný = vykonávají orgány – inspekce; statut inspekce přímo ze zákona; obvykle jsou to vnitřní dekoncentráty = relativně samostatné složky v jiném orgánu; detailně zakotvena působnost, pravomoc, postupy (česká školní inspekce, česká inspekce životního prostředí)

c) pořádkový = zvláštní druh, typické je, že dozorčí činnost začíná anonymně = není specifická úprava k tomu, jak má být vykonávána, není třeba součinnosti (měření rychlosti radarem); v případě kdy existuje důvodné podezření z porušení zákona – specifické dozorčí prostředky, čistá forma bezprostředních zásahů, pokynů; specielní zákony, zejména oblast veřejných ozbrojených sborů, příp. jiných složek (policie, celní, veřejné stráže – lesní, rybářská…); dozorčí oprávnění těchto orgánů je např. právo požadovat vysvětlení, požadovat prokázání totožnosti atd.; orgány při pořádkovém dozoru mají určitá zvláštní oprávnění v konkrétních zákonech = odebrat zbraň, někoho zajistit, omezit v pohybu agresivní osobu atd.

VEŘEJNÉ SLUŽBY

Veřejná služba = pojem, který se používá ve 3 případech:
1) označení pro právní poměry zaměstnanců, kteří působí ve veřejné správě:
a) užší pojetí = pouze státní správa
b) širší pojetí = vztahováno na státní správu + samosprávu
2) okruh osob v této službě
3) činnost osob v této službě = vykonávají veřejnou službu

Nejrozšířenější je 1. pojetí = právní poměry; tyto osoby mají speciální postavení, protože:
1. jde o osoby, jejichž zaměstnavatelem je stát (mocenská korporace, za kterou činí, cosi vykonávají = personifikují stát a proto musí mít zvláštní postavení)

2. je třeba zajistit specielní dozor nad jejich činností, zvláštní kritéria výběru těchto osob, zajištění jejich postavení; obvykle je význam veřejné služby nasměrován pouze ke sféře úředních osob = rozhodovacích činitelů; někdy tam nejsou zahrnuty pomocné síly; díky specielnímu postavení vznikla potřeba tuto oblast zvláštním způsobem upravit = vyjmout tyto osoby z obecné úpravy smluvní – pracovněprávní a zařadit je do úpravy pouze pro ně; není postaveno na smlouvě, ale na principu správního aktu, veřejnoprávní charakter = rozhodnutí; v ČR úzký okruh (policista je přijímán do služebního poměru rozkazem, také vojáci, celníci) = správní veřejnoprávní akt, nikoliv smlouva. Veřejné služby – zvláštní práva a povinnosti zintenzivněné oproti běžným zaměstnancům (24 hod. podléhají určitým normám, intenzivnější ochrana a výhody: chráněni před proměnlivými poměry na trhu práce, nemůže jim být ukončena práce, ochrana před politickými vlivy = definitivy; dále sociální a materiální výhody, zajištění atd.)

9) Veřejná správa

2010-03-26T02:58:00.000-07:00

KONTROLA
= pozorování existujícího stavu, porovnávání se stavem žádoucím – předepsaným, zjištění případných odchylek a jejich hodnocení; další funkce kontroly je nápravná = odstranění odchylek; náprava není sankce – trest, ale sladění odchylky k žádoucímu stavu.
Terminologická otázka – různé formulace: kontrola = dozor = dohled apod. (někdy je slovo kontrola chápáno jako ideologický výraz 50. let).

Kontrola se vyskytuje ve všech oblastech lidské činnosti (ekonomické, vzdělávací, mocenské – vládu kontroluje parlament etc.).
Ve veřejné správě je také kontrola velmi důležitá, zde ji chápeme ve dvojím smyslu:
1) kontrola vůči veřejné správě = správa je objektem kontroly

2) kontrola kterou provozuje veřejná správa = správa sama kontroluje – sama sebe, nebo subjekt stojící mimo ni - externí X interní

Kontrolou se v oblasti veřejné správy sleduje hospodárnost, zákonnost, účelnost apod. Uvnitř veřejné správy se kontroluje vše, ve vnější kontrole se klade důraz na zákonnost; kontrola je důsledně přítomná při veškeré činnosti.

Kontrola je zpětná vazba při řízení (tím se zabýval v oblasti společenských věd americký politolog Izak „Doitch“ (čert ví,jak se to píše) kontrola je probíhající proces, o kterém – při kterém - získáváme informace a zjištěné úchylky od žádoucího stavu „vyvažujeme“).

Kontrola je potřebná všude, včetně veřejné správy (= primárně mocenský činitel zasahuje – zasahuje, rozhoduje, organizuje); je třeba kontrolovat, aby nedocházelo k degeneraci struktur a člověka, ale k jejich rozvoji (což neplatí pouze pro veřejnou správu); bez kontroly by mocenské složky preferovaly své zájmy; kontrola bez nápravných prostředků je také bezúčelná.
V demokratickém státě musí být správa pod kontrolou volených orgánů (tzn. že bude korigována činnosti i dle jiných kritérií, než jen zákonné předpisy) a vykonávána dle zákonných předpisů. Parlamentní kontrola (komise) se nesmí přeceňovat, protože není odborná; může pouze iniciovat, či poukazovat na nedostatky, odborné věci není však schopna posoudit.
Krom těchto formalizovaných struktur funguje v demokratické společnosti tisk, kontrola tisku, různé občanské iniciativy, ombudsman (= ochránce veřejných práv).

Předpoklady výkonu kontroly jsou dány časovostí (nesmí být příliš řídké – zjistí se až velký problém X nesmí být příliš časté – lidé by nemohli pracovat; nezbytné je, aby kontrola byla prováděna dle pravidel, vymezení pravomocí; každý, kdo kontroluje, musí být vybaven informací o tom, co kontroluje = znalost objektu, který je kontrolován; zajistit, aby byl kontrolující neúplatný a nepředpojatý; kontrola musí být objektivní kontrolující nemůže odpovídat za existující stav, pouze odpovídá za to, že kontrola je uskutečněna řádně a včas + podá informaci o existujícím stavu; ocenění (odměna) nemá být vázána na výsledky kontroly, ale na to, že je včas a řádně provedena.

Dělení kontroly

1) Z hlediska času (v jaké fázi se kontrola provádí):
1. předběžná = před tím, než ke stavu dojde, činí se výjimečně; může předem zabránit poruchám; kontrolovaný by často přebíral kritéria kontrolujícího; existuje např. v zákoně o ochraně osobních údajů.

2. průběžná – kontrolující kontroluje probíhající tok údajů, může při běhu situace korigovat situaci, ale má krátkou dobu na zásah.

3. následná sleduje, co už bylo provedeno, je dostatek času, ale kontroluje se jen nastalý stav, nemůže zabránit důsledkům; musí přihlédnout k situaci, za jaké se čin stal.

2) Z hlediska dosahu a detailnosti:
1. komplexní = kontroluje všechny sféry
2. částečná = kontroluje jen některé sféry = specializovaná inspekce
3. rámcová X
4. podrobná = technika kontroly podle míry podrobnosti
5. soustavná = prováděná neustále, např. kontrola prováděná finančními úřady
6. jednorázová = prováděná na základě plánu, udání apod.
7. namátková = provádí se nahodile (např. u okresních úřadů provádí MV)
Jednotlivé druhy kontroly se mohou prolínat či doplňovat; podněty vycházejí z iniciativy kontrolních orgánů X na základě denunciace = incidenční kontrola.

3) Z hlediska obsahu kontrolních měřítek:
1. služební – vztah nižší X vyšší, typické ve státní správě
2. odborná = odbornost, specializované inspekce
3. hospodářská – hospodářská kritéria kontroly
4. právní – právní kritéria kontroly
5. politická – politická kritéria kontroly

4) Z hlediska cílů – zaměření se na:
1. jednání osob
2. výsledky práce (předběžná, průběžná, následná kontrola)
3. sleduje se vyhodnocení – zlepšení činnosti

5) Dle použitých metod:
1. přímá = přímé sledování předmětu, přímo prováděné měření na místě (fyzicky)
2. nepřímá = z dokumentů (typické pro NKÚ)

Stupně kontroly
1. Zjištění existujícího stavu – konstatování situace; ke zjištění kontrolující musí mít určité vybavení (např. možnost vstupovat do objektů, nahlížet do dokumentů apod.); různá intenzita u různých kontrol.

2. Porovnání zjištěného stavu s modelem; model = ideální stav určený v právních předpisech

3. zjištění odchylky na základě „2“; pokud není odchylka, kontrola končí. Odchylka se ale obvykle zjistí, potom je třeba zabývat se tím, jaká chyba nastala: podstatná X zanedbatelná – zhodnocení, závěry, jak se má zasáhnout (forma pokynu apod.); nebezpečí velkorysosti X malichernosti v postupu hodnocení a pokynů.
Každá kontrola musí mít cíl identický s cílem kontrolovaného subjektu, nemá své vlastní zájmy, ale sleduje, aby předmět kontroly byl v souladu s předepsaným stavem, odstranit nedostatky. Nemůže stanovit jiné – nové cíle, to by bylo řízení.
Hodnocení je odlišné od opravných prostředků; sankce = trest X odměna; odměna – je-li stav v pořádku X v negativním smyslu = uložení trestu; systémem sankcí je vybavena každá kontrola.

Součástí kontroly je oprávnění osob, které ji provádějí; prostředky musí být stanoveny zákonem (u nás upravuje především zákon o státní kontrole, dále pak různé kontrolní řády a další úpravy jednotlivých kontrolních subjektů). Oprávnění směřují k tomu, aby kontrolující mohl zjistit skutečný stav: oprávnění vstupu (do objektů, na pozemek); oprávnění požadovat informace; požadovat vydání dokumentů; odebírat vzorky; stáhnutí údajů z počítače; zajištění důkazních prostředků – oprávnění zakázat pokračovat v činnosti. Kontrolovaný má povinnost poskytnout kontrolujícímu součinnost, jinak se dopouští pořádkového deliktu - pokuta.
Povinnosti kontrolních orgánů: zachovávat objektivnost (nesmí být podjatý, nesmí mít vztah ke kontrolovanému subjektu); povinnost při vstupu se prokázat průkazem; chránit získané podklady, informace, nevydávat je ani nezneužívat; o všech zjištěných skutečnostech zachovat mlčenlivost; o průběhu kontroly sepsat protokol, se kterým má kontrolovaný právo se seznámit, eventuálně podat námitky.

Výsledek kontroly – odchylky, ukládají se opatření k nápravě: nejčastěji pokyn odstranit vadu ve stanovené lhůtě; důraznější je pokyn + určení prostředků, jakými se má vada odstranit a určení termínu do kdy; uložení zákazu činnosti, odnětí oprávnění (to není sankce, např. v případě, kdy provoz zařízení při živnosti hrozí možností požáru, je třeba odstranit tuto vadu a na tu dobu je pozastavena činnost = opatření, sankce může být uložena současně).

V oblasti veřejné správy má kontrola specifika:
1) sama veřejná správa vykonává kontrolu, má k tomu účelu zřízené speciální instituce, které se zabývají pouze kontrolou nepodřízených subjektů

2) veřejná správa je objektem kontroly, tato kontrola se odehrává uvnitř = nadřízenost – podřízenost, správa sama sebe kontroluje, zahrnuje pak všechny formy kontrolní činnosti, zahrnuje činnost podřízených složek, uskutečňuje se jako hierarchická kontrola a jako tzv. státní dozor nad samosprávnými institucemi (stát x obce, stát x VŠ) = UVNITŘ X veřejná správa je jako taková kontrolována z vnějšku (tiskem, Parlamentem…) = interní X externí.
Při interní kontrole se může postavení subjektů měnit – vyšší kontroluje nižšího X i tento vyšší orgán má svého nadřízeného = vyššího, který jej kontroluje. Výkon kontroly může být prováděn jako jedna z forem činnosti (= také) X jako jediná – dominantní činnost (orgány správy daní a poplatků = dozor a také provádí jiné činnosti); Vztahy v externí kontrole jsou komplikované – speciální orgány které kontrolují bez ohledu na hierarchické vztahy = odborný dozor, inspekce; klade důraz na odbornost, obvykle podle územních kritérií, někdy jsou vícestupňové.

8) Veřejná správa

2010-03-26T02:54:00.000-07:00

FÁZE ROZHODOVÁNÍ

1. Definice problému = co má být rozhodnuto (o čem), formulace problému = koncepční lidé; správná formulace je velice důležitá, určuje následující vývoj

2. Stanovení cílů = co bude dosaženo; 2 druhy cílů:
a) které chceme dosáhnout
b) které budou dosaženy vždy, i když je nechceme;
Je třeba zabezpečit, aby dosažením určitého cíle nebyly zmařeny cíle jiné; ve správě jde o provázanost v jednotlivých sférách; je nutné dbát na dodržení zákonnosti; některé cíle jsou kvantifikovatelné, ve veřejné správě je ale většina cílů neměřitelná

3. Opatření = vymezování co musí být přijato, předpoklady pro přijetí rozhodnutí; opatření technická, právní, organizační…; musí se provádět v určitém sledu, navazují na sebe

4. Omezení = materiální = hmotné, finanční i právní (= zákazy); přicházejí z vnějšku = právní (oblast životního prostředí, bezpečnosti) X vnitřní (vybavenost, např. i lidmi). Špatný odhad zdrojů může vést ke zmaru celého rozhodnutí.

5. Rozhodnutí, stabilizující prvek = vydání aktu (v oblasti veřejné správy = vydání správního aktu); vyvrcholení celého procesu, formalizování aktu; musí být oficiálně sděleno. Rozhodnutí se týkají vztahu uvnitř X navenek orgánu; musí být sdělitelné = mít formu (nejen fyzická – papírová, ale i co je předepsáno v právním předpise; v oblasti veřejné správy je předepsaná forma pro rozhodnutí).

6. Provedení rozhodnutí – dobrovolné X nucené; některé akty z tohoto hlediska nelze provést, vždy musí být realizován (např. změna jména)

7. Kontrola realizace = jakým způsobem působí rozhodnutí na okolí + případné korekce. Kontrola rozhodnutí má funkci zpětné vazby.

Všechny kroky nemusí být vždy realizovány, nebo některé fáze mohou splývat v jednu.

Rozhodnutí lze členit:
1. Podle předmětu = v oblasti veřejné správy podle sféry správy, ve které se rozhoduje = živonostenská, vodoprávní, stavební apod.

2. Podle znaků rozhodování = příkaz, povolení, zákaz (licence, koncese); rozhoduje se, zda něco bude zakázáno nebo omezeno, povoleno = význam obecného zaměření správy.

3. Podle působení uvnitř X navenek systému = výstupní X interní rozhodnutí; interní = nejsou právní předpisy X výstupní = právní předpisy, akty; mohou směřovat k organizačním změnám X nedotýkají se organizačních změn.

4. Rozhodnutí programující X programovatelná; programující = u mimořádných nerutinních činností, výjimečné nebo první rozhodnutí; programovatelná = rutinní činnosti, realizace trvá; v oblasti veřejné správy by žádné rozhodnutí správně nemělo být rutinní.

5. Strategická, taktická, pružná (realizační) rozhodnutí; strategická = koncepční, zásadní, dlouhodobé (povolení nové stavby obchvatu dálnice); taktická = realizují strategická (vyvlastnění jednotlivých úseků pro stavbu); pružná = realizace, dokončovací akty (při stavbě)

6. Podle toho, zda jsou celková (komplexní) X dílčí (postupná = z jednotlivých úseků);

7. Sledování cíle rozhodnutí v podobě zisku X využití prostředků které jsou k dispozici (= ekonomové) X akty aplikace práva (= právníci, akty kterými se aplikuje právo); druhé dvě roviny se často střetávají, je třeba je sladit.

8. V jaké fázi rozhodovacího procesu se nacházíme = rozhodování přípravná; pomocná; meritorní = konečná, řeší určitou věc; realizační = vynucuje plnění povinností, např. v odvolacím řízení; kontrolní;

9. Rozhodnutí povinně vydané (= orgán musí rozhodnout) X orgán jej může vydat = na základě uvážení, např. u pořádkových deliktů.

V rozhodovacím procesu rozlišujeme racionální a nonracionální rozhodnutí. Racionální rozhodnutí = každý krok procesu zdůvodněn, nepřipouští se improvizace (= postup kterým se hledá optimální varianta); základní problém = rozhodování v sociálních oblastech = ne vždy lze odhadnout situace, výstup nelze vždy přesně měřit = špatné důsledky, racionální rozhodnutí v sociální oblasti je nerealizovatelné – (Simon) = omezená racionalita, nehledají se optimální, ale ještě uspokojivá rozhodnutí = odpovídající možnostem v čase, vybavení, nepožaduje se úplné nejsprávnější řešení, ale vyhovující, např. rychlejší. Nonracionální rozhodnutí = improvizuje se, rozhodnutí nejsou vždy zdůvodnitelná.
Racionalita je jiná z hlediska ekonomického (= sleduje se především kvantita) X právního (= sleduje se dodržování právních předpisů), dále hlediska politická = nejširší pohled u kterého by rozhodnutí měla být vždy racionální.

Kdo rozhoduje, měl by mít k dispozici údaje a informace (význam jen v relaci = ve vztahu). Údaj = každé sdělení které obsahuje charakteristiku hodnoty subjektu, cokoliv je řečeno. Informace = každé sdělení které přináší něco (význam) pro toho, kdo ji činí či přijímá, přináší nový údaj, přínos, rozvíjí znalost. Údaje a informace pak musí být zhodnoceny vzhledem k existujícímu a budoucímu stavu; podle toho kolik údajů a informací známe se dosahuje stavu, o kterém se hovoří = rozhodovací optimum je dosaženo, pokud jsou definovány cíle, s jistotou známe pořadí, ve kterém nastanou, známy jsou všechny alternativy a důsledky a jejich hodnota je nesporná.
Podle toho, jak se blížíme optimu, rozlišujeme 3 druhy rozhodnutí v podmínkách:
a) jistoty = rozhodovací optimum; kdo rozhoduje plně informován o změnách, které nastanou, pokud zvolí tu kterou variantu. Nevýhoda = nepoužitelné v oblasti sociální NIKDY (práce s lidmi); pouze laboratorní prostředí, modely.

b) rizika = známy jsou všechny alternativy – varianty voleb i důsledky, ale s jistotou nelze říci, který nastane; toto rozhodování je mimo oblast správy, např. koňské dostihy.

c) nejistoty = typické pro oblast správy, nikdy nelze shromáždit všechny podklady; modelově – podstupuje se malé riziko – vysoká míra pravděpodobnosti dosažení cíle X velké riziko s nízkou pravděpodobností dosažení cíle pokud chceme dosáhnout nějakého cíle; rozhodování v podmínkách rizika je časté v sociálních systémech, není tam vhodné podstupovat vysoké riziko; některá rozhodnutí jsou vysoce riziková, přesto musí být učiněna (oblast bezpečnosti); přirozená tendence lidí = spokojení se s méně hodnotným cílem + dosažení jistějšího výsledku, než hodně riskovat s nejistým výsledkem.

Nejtypičtější v sociálních systémech, kde chybí potřebné informace, nejsou známy varianty, které nastanou, absolutní nejistota. Pokud nejsou informace, snažíme se je získat, zkvalitnit; Subjektivní moment = znalosti, zkušenosti hrají důležitou roli = rozhodnutí na základě analogie předchozích zkušeností. Rozhodování v podmínkách rizika víme o možném nezdaru a bereme na sebe toto riziko, v podmínkách nejistoty nevíme že nezdar nastane.
Kromě informací působí na optimální rozhodování moment časový; čím kratší doba, tím větší šance učinění špatného rozhodnutí; dále vymezení působnosti = který orgán (člověk) rozhodne; otázka finančních a materiálních prostředků které jsou k dispozici; subjektivní momenty = člověk situaci zvládne, nebo ne, subjektivní stav rozhodovatele (člověk ve špatném psychickém, duševním, či fyzickém stavu může rozhodnout špatně). Tyto momenty jsou uvažovány jako pravidlo, nikoliv jako výjimka (především subjektivní).

Rozhodovací systémy = otevřené = komunikují s okolím X uzavřené. Veřejná správa – ideální by bylo, kdyby působila uzavřeně bez působní nonracionálních vlivů, což je utopie, nelze. Je třeba eliminovat vnější prvky, které by přímo bránily, narušovaly normální chod správy (lobby).
- poruchy v rozhodování: je třeba reagovat, odstraňovat je s ohledem na příčiny; nejlepší stav = předem je eliminovat, nepřipustit.
- kompenzace: s jistotou nastane stav, jsme připraveni a kompenzujeme důsledky.
- vyrovnání se s již nastalou situací: prostředky které vyrovnávají již nastalou odchylku.

Rozhodnutí je obvykle postupné = sekvenční (= jednotlivá rozhodnutí navazují, jsou dílčí, jedno ovlivňuje druhé, vytváří pro něj předpoklady); je důležité, že se stále mění podmínky, které mění rozhodnutí; z předchozího rozhodnutí získáme informace pro rozhodnutí následné = kladná stránka. každé předchozí rozhodnutí je informačním prvkem pro rozhodnutí následné.
Složitější je rozhodování v organizačních strukturách, než u jednotlivce.
- u jendotlivců je potencionál intelektuální, psychický, fyzický omezen.
- v organizačních strukturách rozhodnutí ruší omezení, která má jednotlivec, zvyšuje potenciál, ale struktura se skládá ze substruktur, mohou být konfliktní ve svých zájmech, jednotlivé části mají tendenci se přeceňovat a prosazovat své cíle podle svých zájmů – vznikají napětí, poruchy – při rozhodování se musí vymezit pravomoci a působnosti a koordinovat činnosti. Jeden z hlavních nástrojů zajištění rozhodování = stanovení dělby práce při zajišťování úkolů (např. okresní úřady: referáty, oddělení). Dělbu práce je třeba objektivizovat – stanovit, což činí organizační pravidla, která sama jsou vydána jako rozhodnutí.
Při rozhodování platí zásada, že každý člen organizace má informovat o své činnosti a záměrech a vedoucí při tom kontrolují nižší rozhodovací procesy. Charakteristické je, že rozhodnutí se tvoří jako hierarchický řetězec; ve vztazích státní správy dominují vertikální vztahy: nižší rozhodnutí = předpoklad pro rozhodnutí vyšších článků.
Pravidla v rozhodování stanoví působnost, postupy, formy, usměrňují a limitují rozhodnutí – redukuje se nejistota, zajišťuje se komplexnost; rozlišujeme pravidla interní X správní řád = organizační. Aby pravidla byla vydána, je třeba vysokého stupně znalosti rozhodovacího procesu. Pravidla nesmějí být příliš obecná ani příliš konkrétní (celé rozhodování se pak může zablokovat).
Je třeba uvažovat o tom, že rozhodování je sociální proces = rozhodují lidé, mohou mít různé sociální či kariérní zájmy. Je třeba vycházet z toho, že v sociálních poměrech je každá nová situace zcela unikátní. Je třeba brát v úvahu otázku zdrojů: při novém rozhodování jsou potřebné nové zdroje, uvažujeme, zda nové zdroje prosadit X získáme je přeseskupením (může se stát, že při špatném rozdělení budou později chybět). Je třeba si uvědomit, zda směřuje rozhodování ke změně stavu X udržení situace = ve správě častější. Při rozhodování ve veřejné správě je časté, že v něm dochází ke konfliktům = adresát nesdílí stejné stanovisko jako ten, kdo rozhodnutí učinil; konflikt je vždy vyřešen ve prospěch toho, kdo rozhodnutí učinil.

7) Veřejná správa

2010-03-26T02:48:00.000-07:00

ORGANIZAČNÍ VÝSTAVBA VEŘEJNÉ SPRÁVY

ORGANIZACE – pojetí:

1. řád, pořádek, stav, uspořádání organizovanosti
2. instituce – výsledek organizovanosti, cíleně uspořádaný prvek
3. struktura - vnitřní složení, vztahy
4. činnost – organizování, vytvoření systému struktury – vydávání právních předpisů, resp. interních norem

Formální organizace = stanovené (normované) pozice, komunikační vztahy vynutitelné běžnými právními prostředky; typickým příkladem formální organizace je veřejná správa;
Neformální organizace = není předepsán systém komunikace = vztahy právně neupravené, právně nejsou vynutitelné; různé „kroužky“ pracovníků, vytvoří se vždy, není možné je „zničit“ (spíše je využít, než proti nim bojovat); ovlivňují formální organizaci; může dojít k zablokování činnosti, škodit

Organizace ve smyslu organizačně - systémovém
- pokrývá území celého státu, vnitřní členění, vertikální uspořádání (především státní správa);
- veřejná správa tvoří 1 systém subsystémy – např. obvodní úřady jsou samostatnou organizační složkou, ale jsou součástí systému státní správy – tedy veřejné správy;
- organizace správy je výsledkem použití organizačního principu = technická doporučení = neideová, nehodnotící opatření, ani dobrá, ani špatná, samy o sobě nic neříkají

Principy:
- teritoriální – preferuje vytváření orgánů podle území (územní orgány správy, samosprávy)

- odvětvový – vytváření orgánů podle věcných působností (ministerstva, celní úřady; kombinace s teritoriálním principem)

- funkční princip – budování průřezových orgánů – komise na úrovni vlády v oblasti informačního systému
centralizace – určuje do jaké míry jsou soustředěny pravomoci do vyšších stupňů a naopak - jak na území celého státu, tak na úrovni orgánů; rozhodování soustředěno do centra, na nižší složky delegované pravomoci;

- systém vylučující samosprávu (úplná centralizace) – centrum rozhoduje o všem, místní složky pouze plní úkoly; centrum soustřeďuje informace; především u větších celků, kde je zapotřebí rychlosti a jednoduchosti rozhodování

- tradičně v evropských zemích; policie a armáda; vhodné na nejvyšších stupních koncepční rozhodnutí, kontrola, na nižších stupních = realizace
☺ rychle, jednotně lez přenášet informace, pokyny; neprojevují se místní vlivy; jednotnost (jedna koncepce)

- rozhodování nebere ohled na místní potřeby (pragocentrismus); zranitelnost toku informací (slepé centrum); ODS – 39 samosprávných celků - neefektivní
decentralizace = do jaké míry jsou přeneseny pravomoci z center na místní úroveň; limity – zachování systému; souvislost se zřizováním samosprávy, stát se zbavuje určitých činností; demokratický stát X není: nevyskytuje se decentralizace

- nelze stavět centralizaci a decentralizaci proti sobě;
☺ schopnost postihnout místní problémy, přihlédnutí k místním poměrům

- pomalé a nejednotné rozhodování; limity, omezení – mohou vést k zániku tělesa = rub a líc téhož

Koncentrace – na kolik z prostorového hlediska došlo k dělení pravomocí; vertikální = na kolik došlo k soustředění (rozdělení) orgánu na nižší složky; horizontální = soustředění nebo rozdělení mezi více orgánů
Centralizace = vertikální koncentrace; realizace úkolů nižšími složkami; některé činnosti musí být centralizované, například obrana
Dekoncentrace = možný zásah vyšší složky do nižšího aktu (není v decentralizaci); prostorové rozložení orgánů; vertikální dekoncentrace = interní akt, nakolik došlo k rozdělení činností orgánu na nižší složky; horizontální dekoncentrace = nakolik na této úrovni jsou rozděleny pravomoci;
Decentralizace = přenesení působnosti
Delegace – delegování = svěřování činnosti fyzickým X právnickým osobám, které ji následně vykonávají na vlastní účet; provádí se přímo zákonem či na jeho základě
Vertikální dekoncentrace X decentralizace = v decentralizaci nemůže vyšší složka zasahovat do činnosti nižší, vztah nižší – vyšší neexistuje X dekoncentrace = platí podřízenost
Další principy - podle obsazení:
- monokratický – rozhoduje 1 subjekt, spíše u státní správy (ministerstva)

- kolegiální – stanovení pravidel, hlasuje se, spíše u samosprávy

podle toho jak je orgán vytvořen:
- volební = volba, státní správa

- jmenovací = jmenováním – samospráva (většinou)

volební X kolegiální; jmenovací X monokratický:
volba principů, nelze ponechat jen na veřejné správě – rozhodování se činí prostřednictvím tzv. organizačních aktů (= právní akty X interní); kdo je vydává, má organizační moc:
a) externí organizační moc = stojí vně správy
b) interní organizační moc = přednosta obvodního úřadu, rady obce; Parlament = extrémní organizační moc; vláda – může organizovat orgány státní správy = širší pojetí X užší pojetí = podřízené ministerstvo X nejširší pojetí = Parlament, může činit cokoliv
Jak bude orgán řízen stanoví zákon; vztahy uvnitř orgánu zákon upravovat nemusí, stačí zákonná moc – zmocnění; důležitá je proporce těchto aktů: zákony příliš detailní X příliš obecné (v ČR častá novelizace destabilizace), je třeba vyvarovat se extrémů

Organizační modely:
1. hierarchický model (byrokratický) - nejstarší, nerozšířenější, nejosvědčenější; princip vertikálních vztahů, pravomoci soustředěny u vyšších složek, dělba práce, značný stupeň specializace; státní správa; velmi často kritizován (byrokratický)
☺ stabilita celého systému – kontinuita pracovních postupů a jejich depersonifikace (není důležité, kdo místo zastává, ale že existuje); je jasně vymezeno, kdo vykonává jakou práci - specializace; stanovení formálních objektivních pravidel pro rozhodování, vysoká míra právní jistoty, rovnost před zákonem ideál, ale záleží na okolnostech
koncentrace, hierarchické vertikální uspořádání, vysoká dělba práceneobjektivnost a špatné šíření informací – špatné nebo pomalé rozhodování; nepřizpůsobování se měnícím se poměrům; možnosti konfliktů mezi odborníky (osobnosti); nemožnost horizontální komunikace; vedoucí se zabývá vším, musí činit veškerá rozhodnutí, nemá čas na koncepční práci – přesun na podřízené složky, ale musí je kontrolovat

Existují 3 varianty tohoto modelu:
1. liniová: založené na nadřízenosti a podřízenosti; jednoliniová (přesný vztah) X víceliniová (podřízený je podřízen více nadřízeným); jednotnost řízení, ale nesmí být v příliš velkém rozpětí;

2. štábní: štábní útvar = poradní, soustřeďuje odborníky; nehodnotí, ale radí; vhodné jen pro ústřední složky

3. pružná: vysoká flexibilita a efektivnost; pro vyřešení komplexního strategického úkolu
X místa v systému:
a) liniová – činí se zde rozhodnutí ve vertikálních vztazích (rozhodnutí obecního úřadu)
b) štábní – poskytují rady, expertizy, školení, odpovídají za odbornou úroveň
c) pomocná – zajišťují služby, slouží ostatním, fakticky mohou být vlivná)
d) vlastní – sami vedoucí funkcionáři si je vytvoří
e) dodaná zákonem – musí být, protože to stanovuje zákon

Vztahy:
Přímé řízení (vedoucí – podřízený)
Funkční řízení = nižší složka přejímá úkoly, rozhodnutí od různých vyšších
Koncentrované řízení = specializované složky, sjednocují organizování, samy jednotlivě příkazy vydávat nemohou.

2. Participační model – delegování pravomoci; dává pocit důležitosti, samostatnosti nižší složky se podílejí na rozhodování a řízení; ve státní správě jen omezeně

3. Konzultativní model – víceoborové odborné problémy – nemůže řídit jen jeden člověk nebo odborníci pouze jednoho resortu: vytváření týmů, komisí; dočasné X trvalé; fakticky má velký vliv na rozhodnutí (odborné autority)
Rozpětí řízení = možnost někoho ovládnout, efektivně řídit, určitý počet, stupeň; v dnešní době existují spíše ploché struktury;
Žádný model se nevyskytuje v čisté podobě, určujeme podle převažujících rysů.

ROZHODOVÁNÍ

= volný nenáhodný výběr více alternativ, které jsou reálně k dispozici;
alternativy = 2 X varianta = více možností
Dynamický proces, vyvrcholením je přijetí rozhodnutí; člověk je činí buď sám za sebe, nebo v organizovaných strukturách (dotýká se nejen toho, kdo rozhodnutí činí, ale působí i navenek);

V oblasti veřejné správy je typické, že je vydáváno jménem subjektu veřejné správy; stálost rozhodování; je vynutitelné legálně stanovenými prostředky; je v zájmu někoho jiného, než kdo jej učinil; princip koncentrace, centralizace a hierarchického rozhodování – nižší stupeň je vázán rozhodnutími vyššího a akty nižší mají menší právní sílu, než vyšší;

Rozhodnutí:
a) formální = povolaná osoba k učinění rozhodnutí, např. ministři; vždy nese odpovědnost
b) faktické (materiální) = větší váha rozhodnutí nižší složky

Rozhodovací systém = subjekty které formálně rozhodují, ale ve skutečnosti je třeba zařadit vše, co rozhodnutí skutečně ovlivňuje (lobby); okamžik, kdy je rozhodnutí činěno (nejméně populární rozhodnutí v polovině volebního období, populární před volbami); jsou důležité cíle a úkoly, vstupní informace a pravidla pro rozhodování: uzavřené X otevřené.

6) Veřejná správa

2010-03-26T02:44:00.000-07:00

OBDOBÍ PO OKUPACI ČESKOSLOVENSKA

část politické reprezentace odešla do Londýna, část do Moskvy;
v červenci 1940 vzniklo v Londýně prozatímní státní zřízení – 3 orgány: president, vláda a státní rada; centrem – osou zřízení byl president republiky (abdikace presidenta v roce 1938 vynucená = neplatná), dostal pravomoc vydávat právní předpisy = ústavní dekrety (= Benešovy dekrety, řádově desítky, vydávány vždy s konsensem vlády); president jmenoval vládu; státní rada = poradní orgán presidenta, kontrolní, ale neschvaloval akty;

Dekrety z konce války (ústavní, především dekrety č. 10, 11,18 jsou velice důležité) vycházely v Úředním věstník;

č. 11 z roku 1944 = úprava principu právní kontinuity – všechny akty vydané do okupace = platné, akty vydané za nesvobody jsou platné jen pokud je akceptovala právní moc; převzetí veřejné úpravy do té doby vydané, období okupace prohlášeno za neplatné;

č. 10/1944 = o dočasné správě osvobozeného území – správu vykonával vládní delegát (veškerá státní moc na území), v praxi přicházelo v úvahu u Podkarpatské Ukrajiny a Slovenska – při osvobozování; tento dekret nebyl akceptován;

č. 18/1944 = o národních výborech a prozatímním národním shromáždění – již od let 1942-3 jednání o správě po osvobození; koncepce londýnského křídla = obnovení poměrů před okupací, kontinuita; koncepce komunistická = systém národních výborů = změna systému
- kompromis (výhodnější pro levici): zřízení národních výborů (jako prozatímní orgány státní správy a samosprávy a z nich mělo vzejít prozatímní národní shromáždění; vznikl problém (X od Francie - tam se připravili lidé na vnitřní správu a při osvobození byli nasazováni) – povolování národních výrobů vedlo ke kolizi systému;

Vláda přišla (symbolicky) z Moskvy – oficiálně poprvé jmenovaná v Košicích; 5.4. 1945 Košický vládní program, ve kterém se také vyjádřila k národním výborům: levicový proud prosadil dikci, která nebyla již prozatímní = národní výbor jako trvalý orgán

Národní výbory existovaly již za okupace, nyní se začaly ustavovat jako orgány výkonné moci: vládním nařízením č. 4/1945 Sb = na osvobozeném území mají být obnoveny v co nejkratší době národní výbory (místní, okresní, zemské); měly podléhat vládě (orgány státní správy); první volby do národních výborů se však konaly až v roce 1954;

V každé obci se měly vytvořit místní národní výbory = obecní orgány; okresy = okresní národní výbory = pravomoci a působnosti hejtmanů; země = zemské orgány měly přejít na zemské národní výbory;
Ustanovení národních výborů: nejčastěji se dohodly politické strany, na základě parity jmenovaly zástupce (v Čechách 4 strany, na Slovensku 2 strany); parita = volby = sešly se občané místní části a veřejně odhlasovali – zvolili zástupce do národního výboru;

Orgány národních výborů: předseda, rada, plénum (původně komise); plénum = plenární zasedání všech poslanců NV, rozhodování základních věcí, volili ostatní orgány; rada = ostatní, méně podstatné věci, zasedala permanentně; v čele komisí stáli referenti = připravovali podklady; v čele stál předseda – zastupoval navenek;
vlastní výkonnou činnost zajišťovaly úřady; tytéž funkce, které dosud dělala státní správa a samospráva v obcích a zemích; nové úlohy = osídlení, retribuce = postih osob, které se provinily proti národní cti, repatriace;

Již v této době začal rozklad systému moci: samospráva zůstala zachována (obce, země), ale platila podřízenost národním výborům (NV vyššího stupně řídil NV nižšího stupně = rozpor v samosprávě, nemají si vzájemně podléhat); celou správu řídilo MV – pokyny, směrnice národním výborům;

Ostatní správa: na vyšší úrovni ministerstva (dekret 1/45), v čele ministři, vláda složena paritně (zástupci všech politických stran), v čele vlády Zdeněk Filinger; NKÚ + další úřady obnoveny;

Tato situace trvala až do voleb v květnu roku 1946 = první skutečné volby do Parlamentu = ústavodárné shromáždění + další běžné činnosti Parlamentu, současně byla také vytvořena vláda; celkově vyhráli komunisti, především v českých zemích měli velkou převahu; byla sestavena koaliční vláda – národní fronty, která předložila program (tzv. Budovatelsky program) = slíbila přijetí ústavy, předběžně byla naznačena její struktura, ze které bylo patrné, že se počítá s národními výbory; přes sliby a náznaky nebyly v těchto volbách znovu zvoleny národní výbory, ale obnovily se na podkladu výsledků voleb do Parlamentu; tyto NV pak přežily až do roku 1954;

Okolo ústavy byl sehrán politický zápas – vládě odebrána ústavodárná činnost, kterou převzala Sněmovna; různé projekty nové ústavy – návrhy o novém státě; komunisté preferovali NV –vize orgánů, které budou současně usnášející i výkonné a budou v rukou lidu (= lidé si budou vládnout sami); národní socialisté navrhovali, aby zůstal dvojkolejný systém pro agendu (správní agenda - odborné orgány + ostatní agenda – samosprávný systém národních výborů);

Otázka územního uspořádání: byl převzat zemský systém (3 země); další vývoj – 2 propozice:
1. komunisté chtěli zmenšení zemí (lépe se ovládá; větší území je lepší opozicí centru)

2. demokratické proudy prosazovali zachování dosavadních
Nedošlo se k závěru, do února zůstala situace otevřená.

Existovala zájmová samospráva = profesní, na vysokých školách, obnoveny byly také profesní komory = samospráva;

Únorový převrat: během několika dní přijata zásadní rozhodnutí o budoucím uspořádání republiky; demokratické složky neměly šanci zvládnout situaci – komunisté byli připraveni; zachováno uspořádání, 9.5.1948 přijata nová ústava (jednomyslně) = 150/1948 Sb.; státní orgány: rozlišoval se president, vláda, jednokomorový parlament, sbor pověřenců, slovenská národní rada; president + vláda + sbor pověřenců – orgány výkonné moci;

• president stál v čele státu i v oblasti správy měl tradiční pravomoci;

• vládu jmenoval president, formálně pod kontrolou parlamentu; orgán s všeobecnou působností; ministerstva měla být zřizována zákonem, ale v roce 1950 přešlo toto právo na vládu (= nebyl právní stát), trvalo až do roku 1960; republika měla v té době v určité fázi i několik tuctů ministerstev ;

• soustavu místní správy tvořily NV v městech, okresech a krajích = veškerá správa, pokud nebyla svěřena někomu jinému; nemohly vykonávat odborné věci = soustava nezávislých orgánů (např. oblast obrany, vnitřní bezpečnosti = odborná agenda);

• ústava nepoužívala výraz samospráva – v roce 1948 zanikla na dalších 40 let;
Existovala řada slibů, že NV budou lidové, ale tak to nefungovalo – NV ztratily státu samosprávy, místní celky jako samosprávné korporace také zmizely = zrušení zemí a zřízení místních krajů, zavedena jednota;

Celý systém se dovršoval vytvořením paralelních orgánů politických + státních; komunisté vytvořili místní, okresní, krajské ústřední orgány – zvoleni lidé, kteří byli současně členy strany a současně členy složek správy = propojení (fungovala místní rozhodnutí);
Byly zrušeny profesní komory, vysoké školy formálně zůstaly samostatné, v roce 1954 vysokoškolským zákonem zrušena samospráva;

NÁRODNÍ VÝBORY
první předpis = zákon o krajském zřízení = republika rozdělena na 19 krajů a 270 okresů = malé územní celky; krajské národní výbory podléhaly vládě; od počátku se prosazovaly, aby NV nefungovaly jako lidové = pléna se nescházely (maximálně 2x do roka) a tam jen odhlasovaly předložené věci; rozhodujícími orgány byl předseda (prodloužená ruka centra ) a rada = výkonný orgán; výkonnou činnost zabezpečovali referenti = členové Rady, vedli nich přednostové referentů = odborná činnost;

Další úprava = vládní nařízení 14/1950 o místních národních výborech; struktura: plénum národního výboru (zasedání), výkonné složky = rada, předseda, referenti a komise; konstatovalo se, že národní výbory jsou volené, spojené s lidem atd.

Národní výbory od počátku fungovaly špatně (systémově); předpoklad samovlády lidu je nerealizovatelný, absurdní; permanentně se zřizovaly různé komise z lidu, ale lidé neměli zájem o součinnost; národní výbory neustále měnily své referáty (úzké, malé působnosti, přizpůsobovaly se ministerstvům chaotické změny) = odraz ústřední úrovně; významným prvkem byla skutečnost, že faktické rozhodování bylo vždy na odborném aparátu, nikdo nedělal koncepční rozhodování ani na ústřední úrovni;

Stav v národních výborech až d roku 1954 - rozhodnutí o přijetí nových zákonů o národních výborech (ústavní a prováděcí):
Ústavní = definice NV jako místních orgánů pracujícího lidu; normativní = stanovení struktury a druhů národních výborů = rozlišení krajských, okresních a místních (= také obvodní a městské); odvolatelnost poslanců NV (nikdy nebylo realizováno);
Soustava národních výborů podle prováděcího zákona o NV = opakování, že jsou krajské, okresní, místní; vymezení pravomoci = fráze, ze který není možno přesně zjistit konkrétní údaje, obecné formulace (žádné přímé povinnosti); normativní = nadále zásada podřízenosti národních výborů; orgány NV: plénum NV, rada, předseda, komise; hlavní orgán = rada (užší kolegiální orgán); místo referátů = odbory + správy rad = výkonné rozhodovací složky;

1954 – první volby do národních výborů („odpovídající době“); zákonem z roku 1954 definitivně založen většinový systém mandátů, jedna kandidátka; duchu doby odpovídala i účast ve volbách (+ 99%, „jednohlasné“ usnesení);

Koncem 50. let se objevily problémy ve struktuře; byly vyčerpány určité zásoby - 50. léta = období industrializace, všechny prostředky šly to těžkého průmyslu = vybudování socialismu, komunismu: akce (např. rozdávání chleba); přizpůsobení struktury státních orgánů: v roce 1960 přijata nová ústava – vycházela z vize budování komunismu, byly přizpůsobeny národní výbory: ještě před přijetím ústavy byl přijat zákon č. 65/1960 o národních výborech = předpoklad, že lidé budou 8 hodin pracovat a 8 hodin si budou vládnout (NV chápány jako pracovní korporace) – katastrofické důsledky;

Nové území členění státu = místa, okresy, kraje zvětšeny: 10 krajů, okolo 100 okresů; rozdělení bylo provedeno politickým způsobem (krajské město = vyšší – úpadek měst, které ztratily státu okresních); NV: zákon rozlišoval mezi kolegiálními orgány a odbory kolegiálních orgánů = plénum, rada (= hlavní orgán), komise (= nejdůležitější orgány složené z „neposlanců“ i z poslanců = osvědčených odborníků; měli rozhodovat i o odborných otázkách – každá komise rozhodla samostatně, proto vydávaly i protikladná usnesení – rozhodovali laici, odbornou v podstatě závaznou přípravu měli od odborníků z národních výborů);

- jeden z nejhorších rozvratů státní správy, zákonnost velmi omezovaná, možnost přezkoumání rozhodnutí také omezená; tento stav trval do roku 1967, kdy byl vydán nový zákon o národních výborech; do toho systému mírně zasáhla federace = řízení přešlo na národní vlády; 1968 = nové náznaky, obnovení samosprávy, strukturální reforma se však nezdařila – normalizace.

5) Veřejná správa

2010-03-26T02:38:00.000-07:00

I. republika
vznik 28.10.1918, první přijatý zákon = recepční norma, převzetí všech dosavadních právních předpisů a orgánů, které existovaly;

Nový prvek = národní výbor: po roce 1918 převzal moc, v první fázi se stal hlavním orgánem moci, podřídil si veřejnou správu – komplexní zákonodárný i výkonný orgán; vychází zákon o zřízení ústředních orgánů = ministerstva; konstituován nejvyšší soud; vznikají další národní výbory vedle hlavního – okresní, městské, zprvu fungovaly bezproblémově, postupně si ale nárokovaly i jiné pravomoci a výsledkem bylo, že jim vláda poděkovala a koncem roku 1918 je rozpustila; zachoval se pouze národní výbor v Praze – rekonstrukce a rozšíření – prozatímní revoluční národní shromáždění; poslední akt NV v Praze před rekonstrukcí = prozatímní ústava; vláda byla orgán nařizovací a výkonný, zprvu volená Parlamentem, posléze jmenovaná presidentem republiky, byl zaveden princip odpovědnosti vlády Parlamentu, ústřední orgány = ministerstva + zakládaly se další orgány (zásobovací);

Politická (= státní) správa se zprvu nezměnila (ni personálně), ke změnám došlo v oblasti samosprávy: zrušena zákonodárná moc zemských sněmů, prozatímní řešení = místo sněmu zemská komise, potom zemský správní výbor (až do roku 1928);

Změny na Moravě a ve Slezsku:
- prozatímní orgány až do roku 1928;
- okresní samospráva: zrušena okresní zastupitelstva - nahrazena okresními správními komisemi (desetiletý provizorní stav)
- na úrovni obcí dvě radikální změny: reforma volebního práva v roce 1919 = poprvé všeobecné, rovné, přímé a tajné (i pro ženy) a současně změny ve struktuře obce (které platí dodnes): obecní zastupitelstvo = volené, obecní rada, starosta (ty volí zastupitelstvo), komise; rada = orgán usnášecí i výkonný v oblasti hlavní i přenesené působnosti; komise = iniciativní kontrolní orgány, zřizovala je obec; obec má i nadále vlastní a přenesenou působnost, sféra přenesené působnosti se stále zvětšuje
V této době vzniklo první velkoměsto – Praha; připojení všech sousedních obcí k Praze; v 60. letech 19. století zrušeny hradby, město se rozrůstalo (Žižkov); zákonem o Velké Praze - administrativní připojení okolních obcí (1/2 mil. obyvatel), podobné kroky se činily i v Brně.

Ostatní úrovně – kromě obcí – nezbytnost reformy, provizorium bylo nefunkční; reforma měla plnit několik funkcí:
1. integrovat republiku (různé národnosti – minority, které měly různé separatistické tendence, např. Němci v roce 1918 chtěli odpojit pohraničí)

2. správa měla být demokratizována, zvýšena efektivnost činností + poměr mezi státní správou a samosprávou – 2 koncepce (politické odlišnosti): koncepce velkých celků a koncepce malých celků;
Zvítězily menší celky – zákon č. 126, kterým se upravila správa na území, byl přijat současně s ústavou (28. února 1920), pojednávala o moci vládní a výkonné, kterou vykonával president, vláda a ministerstva (dnešní ústava z této vychází);
President: správní moc v úzkém rozsahu (jmenování, vrchní velitel ozbrojených sil); ke všem svým aktům potřeboval kontrasignaci; vláda: největší okruh výkonu; ministerstva: vlastní výkon správy, v čele stáli ministři; další ústřední úřady: statistický, bytová péče, pozemkový úřad, NKÚ také zařazen mezi správní úřady;

Územní správu vykonávaly (podle 126/1920 Sb.) župy = vykonávaly vše, co dosud zemské úřady, sněmy a výbory, v čele župy stál župan (označení župa = hledal neněmecký slovanský termín); obvody a sídla župních úřadů byla dána ze zákona; pod župami byly okresy; okresní úřady – vnitřní (správa která do té doby náležela hejtmanům (změněn na okresního náčelníka, který byl podřízen županovi);
Složení župy: župan, župní zastupitelstvo, výbor, komise; župní zastupitelstvo bylo voleno na 6 let, působnost ve sféře hospodářství, normotvorné + zčásti správní a soudní; ze svého středu volilo župní výbor, jehož předsedou byl župan; dále zřizovalo výbory a komise (některé dílčí záležitosti); župní úřady podléhaly MV (to je mohlo rozpustit);
Zřízení župních zemských svazků (funkce hospodářská + správní), které trochu přerůstaly působnost žup;
Okresní zastupitelstva: náčelník – výbor – komise; výbor byl volený, v jeho čele stál okresní náčelník; funkce hospodářská, správní, soudnictví, poradní atd.; vlastní výkon správy: okresní úřad v čele s okresním náčelníkem, řídil správu, zastupoval okres navenek; okresní výbor mohlo rozpustit MV a vyhlásit nové volby;

Vedle zákona č. 126 z roku 1920 byly vydávány i další zákony (volební právo, správní soudnictví atd.), jejichž hlavním cílem byla unifikace.

Úprava profesní správy a samosprávy = převzetí systému z Rakouska + pokračování; profesní komory: notářská, obchodní atd. + vznik nových – inženýrská, zvěrolékařská; systém povinného členství, samosprávný princip, vysoká prestiž komor; zachována také samospráva vysokoškolská - universita v Praze, Brně, Příbrami a Olomouci; po vzniku republiky vznikly i další školy, které také dosáhly samosprávu;

Župní zákon byl z části zaveden na Slovensku, v Českých zemích nikdy – tam fungovalo provisorium; správa se neunifikovala, ale existovalo několik systémů (Podkarpatská Rus – vojenská administrativa; Slovensko – župní zákon; Čechy – bývalý zemský systém); v oblasti obcí nedošlo ve 20. letech k žádné změně, neustálé potýkání se s otázku finanční – zadluženost; rozdělený nejednotný systém správy existuje až do roku 1927 (příprava reformy) – nový zákon o územní správě (formálně právně novela zákona z roku 1920) = vrátil se systém z období Rakouské monarchie, rozšířený i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi;

Nadále se republika dělila na země a okresy (všechny územní celky se stále pohybovaly: župy, země, kraje, jediným smysluplným celkem byly právě okresy); změna – spojení Moravy a Slezska v zemi Moravskoslezskou; typická dvojkolejná správa, předchozí systém: v jednom orgánu (župě) propojená státní správa i samospráva, nyní organizačně rozděleno na dva celky:

země:
• státní správa – zemské úřady v čele se zemským presidentem (jmenoval ho president republiky);

• samospráva – zemské zastupitelstvo (2/3 voleny, 1/3 jmenována), 6-ti leté funkční období, zastupitelstvo ze svého středu volilo zemský výbor, předsedal mu zemský president, dále volilo zemské komise (bděly nad cestami, podniky atd.);
působnost zastupitelstva: hospodářská, správní, normotvorná atd.;
zemský výbor měl za úkol připravovat návrhy pro jednání zastupitelstva, dozírat nad hospodařením okresu, nad rozpočtem;
nejdůležitější postavení měl president – zastupoval navenek;
vlastní výkon státní správy zajišťoval zemský úřad

okresy:
• státní správa – okresní úřady v čele s okresním hejtmanem (jmenoval ho ministr vnitra)

• samospráva – okresní zastupitelstvo (2/3 volené, 1/3 jmenována ministrem vnitra), v čele s okresním hejtmanem (jmenovaný ministrem vnitra) postavení zastupitelstva bylo obdobné, volilo okresní výbor (postavení jako výbor zemský); správu vykonával okresní hejtman a okresní úřad
(o volby do zemský orgánů byl nulový zájem, neexistovaly regionální zájmy, lidé k zemím neměly vztah (k obcím a parlamentu spíše ano); samospráva na obou úrovních byla organizačně rozdělena; státní správa fungovala obdobně.

Tento systém správy fungoval od roku 1928 dalších 10 let bez problémů, ke změně došlo až v souvislosti s druhou republikou.
září 1938 – Mnichovská dohoda , pohraniční území zabrána ve prospěch Německa, Polska a Maďarska; přijetí zákona o autonomii Slovenské krajiny (nikdy nevyšlo česky – podle Slováků krajina nelze přeložit jako země), chtěli větší než jen zemskou autonomii; autonomie přešla i na Podkarpatskou Rus;
změna ve Federaci – všude sněmy, vlády a společný byl pouze president;
zavedení zmocňovacího zákonodárství: president + vláda měli právo přijímat i ústavní zákony svými nařízeními a dekrety;

Územní správa: zbylá území okresů, které byly převzaty do jiných států byla přiřazena k sousedním okresům, byla rozpuštěna okresní zastupitelstva a nahradily je komise; totéž na úrovni zemí; počátkem roku 1939 zřízení instituce obecních tajemníků, kteří měli pomáhat ve výkonu přenesené působnosti obcí;
15.3.1939 president Hácha a ministr zahraničních věcí pozváni do Berlína – požadavek na připojení torza republiky k Německu – zánik Československa, rozdělení na část Protektorát Čechy a Morava (stav Protektorátu opsán z protektorátu Marocko-Francouzského), Podkarpatská Ukrajina přešla pod Maďarsko, Slovensko – samostatný štát;
16.3. výnos Hitlera o zřízení Protektorátu, prohlášen za součást říše, němečtí příslušníci se stali občany Německa, ostatní měli rovnou – protektorátní příslušnost; český vyslanec protektorátu – Chvalkovský;

V první fázi vývoje protektorátu byly české země okupovány – vojenská správa, kterou řídil velitel armád, dozírali na činnost okresních úřadů; za měsíc po zřízení Protektorátu byla zřízena pozice protektora = zastupoval říšské zájmy, dbal na dodržování směrnic Hitlera, zastupoval ho státní tajemník; protektor potvrzoval ministry protektorátní vlády, podával námitky proti jejich aktům, mohl měnit protektorátní právo;
místní územní správu vykonávali vrchní zemští radové (celky = oberlandáty – pokrývaly vždy území několika okresů) – řídili správu kterou převzala Říše + dozor nad protektorátní správou; 1942 zrušeny, nahrazeny vedoucími okresními hejtmany (měli podobné postavení); nižší politická správa byla v zemích zachována, zemská politická správa byla závislá na okupační správě;

Změny v samosprávě: odvolání starostů, rozpuštění zastupitelstev a jejich nahrazení německými komisemi; zemská i okresní samospráva byly postupně zlikvidovány;

1941 – Heidrich, zastupující říšský protektor přišel s úkolem stabilizovat území Čech; zrušena vláda, dále trvala jen ministerstva, v čele každého ministerstva stál německý státní tajemník; Heidrichova správní reforma: zřízení instituce správy z příkazu říše (vše je německé a něco může být propůjčeno autonomním orgánům, původní statut autonomie zmizel)

1942 – atentát na Heidricha; jeho zástupce státní tajemník K.H.Frank; správa fungovala dále, ale se stále většími problémy;

1944 – zmizely poslední zbytky obecní samosprávy – do obcí jmenováni úředničtí vedoucí.

4) Veřejná správa

2010-03-26T02:33:00.000-07:00

HISTORIE VÝVOJE VEŘEJNÉ SPRÁVY V ČR
(= z organizačního hlediska)

1. STÁTNÍ SPRÁVA

A. ÚSTŘEDNÍ SPRÁVA
Základy moderní veřejné správy = počátky v polovině 18. století (osvícenecký absolutismus): „pečovatelský stát“ (= policejní stát od slova policie, v původním smyslu obec, veřejné záležitosti, správa – řecky politea);

Tento policejní stát byl charakteristický tím, že v jeho čele stál panovník = pozice osvíceného monarchy, který nejlépe věděl, co je pro poddané nejlepší = určoval pravidla; zasahoval do nejrůznějších sociálních procesů (= ekonomické, edukační, hygienická úroveň, všeobecné vzdělání, kontrolovací orgán = správa, zavádění všeho v masové míře);

Současně se správa začíná specializovat, rozděluje se na jednotlivé obory správy (zahraniční, fiskální, vojenské, soudní, vše ostatní = bez souvislostí = vnitřní správa = od toho ministerstvo vnitra); mizí specielní správa vrchnostenská a vzniká jednotná; postup akceleroval po roce 1848, ale základy moderních reforem mají kořeny ještě o 50 let dříve – Tereziánská, Josefínská doba;

Rebelie v březnu 1848 – Vídeň, Praha – vydáno císařské nejvyšší rozhodnutí o reorganizaci orgánů ústřední státní správy; dosavadní dikasteria, přezvána na ministerstva (války, financí, zahraničních věcí, postupně přibývala další) v čele s ministry = nejnižší správní úředníci, byli jmenováni panovníkem, ale kolektivně odpovídali nejvyšším zastupitelským orgánům;
tento stav trval stejně dlouho, jako revoluce: v srpnu 1850 byla kolegiální odpovědnost zrušena a nadále ministři se zodpovídali pouze panovníkovi, vláda jako kolegiální orgán zmizela; ministři byli vázáni tím, co císař nařídil (František Josef I.);

V dalším vývoji ministerstva byla zachována až do naší doby, jejich počet se postupně zvyšoval;

B. ÚZEMNÍ SPRÁVA
Reforma se prováděla od roku 1849, revoluce byla zvládnuta; v březnu byla vydána ústava „Březnová“ (Oktrojovaná, Stadionova; byla vydána bez souhlasu Sněmu); na to navázalo v červnu císařské rozhodnutí (více v duchu liberálně demokratickém), státní správa (= správa politická) = všeobecná se zřizovala na úrovni zemí, krajů, okresů = třístupňová;

Tím se dosáhlo vysokého stupně centralizace – základní výkon byl úrovni zemí, ale hlavní pravomoc měly kraje – s vazbou na ministerstva (kraje jsou menší a slabší = snáze ovládnutelné, ministři komunikovali s kraji a země neměly velký význam = záchrana jednoty monarchie); na úrovni zemí byly místodržitelské úřady v čele s místodržitelstvím, úkolem bylo zastupovat panovníka na zemském sněmu, řídit policii = spojovací článek mezi kraji a panovníkem, ale kraje byly důležitější;

Tento stav netrval příliš dlouho – do reformy Alexandra Bacha (ministr vnitra): posílil význam zemí a omezil význam krajů; 1855 reorganizace, místodržitelství bylo přímo podřízeno MV a ve specializovaných oblastech vždy příslušnému ministerstvu; působnost místodržitelství = dodržování zákonů, řízení policie apod.

Kraje: původně byly podřízeny ústředním orgánům = krajské vlády a krajští presidenti, zprvu rozsáhlé jednotky, některé kraje = země; reformou v roce 1855 byly kraje oslabeny, posílen byl význam místodržitelství; zůstala působnost v oblasti daňové; byly změněny názvy: v čele kraje stál nově krajský představený (namísto dřívějšího krajského presidenta); kraje nadále zůstaly zachovány, klesaly však na významu a postupně byly rušeny (v Čechách koncem 60. let);

Okresy: = základní články, byly zřízeny reformou v roce 1849; správu v okresech vykonávaly okresní hejtmanství v čele s okresními hejtmany; v období do roku 1855 byla správa rozdělena na soudní a správní agendu = zvláštní soudní okresy (kde fungovaly soudy) a správní okresy (kde fungovaly okresních úřady) – tato správní okresní hejtmanství vykonávala většinu správní agendy = rozhodnutí, evidence, sociální péče atd.; od roku 1851 vznikaly také „smíšené okresy“ = správa + soudnictví, agendu vykonával tentýž orgán; reformou v roce 1855 byl učiněn krok zpět: spojení výkonné i soudní moci do jednoho orgánu; rozsah činnosti správních – okresních úřadů se dále rozšířil, šlo o formální změny; okresy byly jediným správním celkem, který od roku 1849 až do současnosti nebyl nikdy zrušen;

2. SAMOSPRÁVA
V roce 1848 bylo zrušeno poddanství (i správa, soudnictví nad poddanými) a objevila se idea, že obec se musí vyvázat ze vztahů vrchnostenských i ze závislosti na státní moci: obce = celky s přirozeným právem samy s spravovat = území a lidé, kteří v obci žijí, mají tam svůj majetek, hospodaří tam = kořeny samosprávy, dodnes nepřekonaná idea;

V této době se objevila i další myšlenka národnostně - politická (v té době německá), Češi se rozrůstali a v samosprávné rovině chtěli samostatnost (= ochrana proti německým zájmům) – upevňování představ o českém národě, státě, obrození (celá desetiletí trvalo například ovládnutí radnic); v tomto smyslu byla samospráva proklamována v roce 1848 a zakotvena v roce 1849 ve Stadionově ústavě;

Obce byly místního a dále i obce vyššího druhu = kraje a okresy; již v této době se začala rozlišovat působnost obcí na vlastní = přirozenou (= samosprávná korporace) a na přenesenou = svěřená státem, kterou obec vykonává místo státu; tento stav funguje i v dnešní době;

Místní obce byly vytvářeny na základě katastrálních obcí, které vznikly za Josefa II. (rozdělení státu podle katastrů pro berní účely); místní obce politického okresu tvořily okresní obec; souhrn krajů okresních obcí = obec krajská;

Orgány obcí – další vývoj: všude stáli v čele starostové, zastupitelstva, případně výbory; zájem státu nebyl obce vyššího stupně (= okresní, krajské) aktivovat, aktivovaly se pouze obce místní;

Reforma podle Oktrojované ústavy z 1849 = prozatímní stav, pokusy o náhradu vždy selhaly – vyšší obce nebyly aktivovány; na nejnižší úrovni docházelo k četným zásahům: orgány obcí musely být potvrzovány okresním úřadem, usnesení obce byla přezkoumatelná okresními orgány, neprováděly se volby; teprve na sklonku Bachovského režimu bylo vytvořeno nové zřízení = zřízení institutu obce = domovského práva; rozvoj samosprávy území i zájmových celků (vysokoškolské, samospráva advokátů, vznik obchodně živnostenských komor);

3. DALŠÍ VÝVOJ V ÚSTŘEDNÍ SPRÁVĚ

50. – 60. léta – politické, vojenské, hospodářské problémy Rakouska, Bach byl odvolán z funkce ministra vnitra a byl povýšen do šlechtického stavu – baron, vyslán do Vatikánu; konec absolutistické éry;
Začíná doba konstitučně liberální (od října 1860, podpis říjnového diplomu), vychází ústavy Schmerlingovy = soustava zákonů upravující základní stránky;

Vedle dvoukomorového parlamentu se obnovila vláda jako kolektivní orgán; z hlediska instituce představovaly vládu v zemích zemské sněmy a zemské výbory;

1862 vychází rámcový zákon obecní; 1866 Rakousko-Pruský spor, bitva u Hradce Králové, poražena rakouská armáda – mír mezi Rakouskem a Německem, ztráta vlivu Rakouska v Evropě, ztráta i vlivu uvnitř monarchie; v roce 1867 se Rakousko změnilo v tzv. dualistickou monarchii: existovala vláda Uherská (+ Slovensko, Rumunsko, Předlitavsko) se společným panovníkem, společná obrana, zahraničí, finance ve společných věcech (nemělo společný sněm); v Rakousku začala éra obrody, rozvoje liberalismu, definitivní přeměna v konstituční monarchii, celkový duchovní, hospodářský a národnostní rozkvět;

Organizace Předlitavska: základem je Prosincová ústava z roku 1867 = série zákonů (o soudu, zastupitelstvu…), dnešní Rakouská ústava z ní vychází, například v zákoně o základních právech občanů; v červenci byl přijat zákon o odpovědnosti ministrů = podřízeni a odpovědni Parlamentu; každý akt panovníka musel podepsat odpovědný ministr; na nejvyšší úrovni vláda = ministři resortů (tendence specializace resortů, vedle nich byli ještě ministři – krajani = zastupovali jednotlivé národy – „bez portfeje“; po přijetí prosincové ústavy – v dalším roce proběhla reforma územní správy, stav potom trval 80 let.

Organizace politické správy: země (= historické země = administrativní jednoty) + okresy; v čele správy stál zemský místodržitel, jeho úřad = místodržitelství = výkon záležitostí, které na nejvyšší úrovni vykonávala jednotlivá ministerstva; také byla odvolací instancí od rozhodnutí okresních úřadů; v resortních věcech podřízena příslušnému ministerstvu, ve všeobecných věcech podřízena ministerstvu vnitra;

Základ územní správy = stále okresy v čele s okresním hejtmanstvím s hejtmanem; definitivní rozdělení správní a soudní agendy; opatření, které umožňovalo rychle vyřizovat soudní otázky na nejnižší úrovni = zrychlení spravedlnosti, soudní okresy byly menší, než okresy politické, což umožňovalo rychlost; v čele okresních hejtmanství stáli hejtmani, odpovědni císaři; okresy = první instance, nejdůležitější část výkonu státní správy;

Stabilizace poměrů zaměstnanců (státní zaměstnanci) = specifický statut, definitiva = osoba, která byla přijata do zaměstnaneckého poměru nemůže být propuštěna, vyjma důvodů stanovených zákonem; důraz na odbornost, nezávislost, nezaujatost; postupně vydávány zvláštní zákony, definitivní úprava v roce 1914 – úprava veškerých úředníků státu = věrni svému úřadu; vznik republiky v roce 1918 – státní úředníci pracovali v úřadu pro republiku, zajištěn trvalý příjem (ne vysoký, ale jistý, jistota zabezpečení v penzi); tento systém převzala první republika, zrušen v roce 1948.

D. DALŠÍ VÝVOJ V SAMOSPRÁVĚ
Samospráva u nás byla zakotvena (dříve než státní správa) v roce 1862 rámcovým říšským obecným zákonem + každá jednotlivá země vydávala své vlastní obecní zákony; obec chápána jako přirozený základ státu, samostatná jednotka (obyvatelstvo, území, samospráva);

Obce = veřejnoprávní korporace se subjektivitou, měly svůj základ v obyvatelích, kteří se rozlišili na příslušníky (= měli domovské právo v obci), společníky (= měli v obci majetek – platili daně) a přespolní (= všichni ostatní); příslušníci a společníci = občané obce, pouze oni měli právo sociální a z části i politické; příslušníci a společníci mohli v obci volit, ale existoval majetkový census (= pouze pokud měli majetek); občanství obce zakládalo právo na pobyt v této obci; tento význam obce se postupně vytrácel (občanství obce bylo zrušeno v roce 1918);

Zachovalo se rozdělení působnosti obce na vlastní a přenesenou; orgány obce: starosta, obecní výbor (= nejširší plénum) a obecní představenstvo (= užší plénum); v oblasti samosprávné byla působnost obce nekontrolovatelná, dohlíželo se pouze na zákonnost;
Zákon předpokládal zřízení orgánů na vyšších úrovních (= okresních), ale ty měly malý význam, někde nebyly ani zřízeny.

Země: samosprávu tvořily zemské sněmy a zemské výbory; zemské sněmy byly voleny v kuriích (kurie měla např. města), výkon činnosti zákonodárné ve věcech, kde ji nevykonával říšský sněm; působnost správní ve věcech vyhrazených (hospodářských, personálních); vývojem význam zemských sněmů klesal a upevňovala se centralizace;

V této době se dovršil systém dvojkolejné správy = symetrická; ústřední orgány zemské státní správy a samosprávy, okresní správa a samospráva a na úrovni obcí státní správa a samospráva spojena v jeden orgán; dovršil se systém zájmové samosprávy (advokacie, lékaři, lékárníci); tento systém ve státní správě i v samosprávě zůstal zachován s různými odchylkami do roku 1948.

3) Veřejná správa

2010-03-26T02:27:00.000-07:00

SPRÁVNÍ VĚDA

Evropa i USA – dva proudy nazírání na správní vědu a její vztah k ostatním oborům:
1) správní věda = všeobsáhlá, pouze jediná věda a jiné odvětví zabývající se správou je jen další součástí správní vědy (starší pojetí)
2) každý obor samostatný, nikoliv součástí správní vědy

AD1) člení se na tři roviny:

a) správní nauka – zahrnuje popis reálného existujícího stavu správy; pojmy, cíle správy

b) správní právo – juristický obor, zabývá se právními předpisy, normami, které upravují správu;
= není nutně vědní obor; každá disciplína se může zabývat správou, aniž se stává odvětvím správní vědy, musí to však činit ze svého pohledu (politologie, správní historie apod.); správní právo je odlišné, právní věda se stala samostatnou disciplínou;
interdisciplinární odvětví = spojení metod, a pojmů více vědních oborů

c) správní politika – prakticistní nauka, hodnotí správu a hodnotí, jak má být dosahováno cílů správy

Správní věda je typ interdisciplinární nauky, což je dáno povahou veřejné správy (sociální služby, výkonná, nařizovací; věcné, organizační pojetí činností = široký okruh činností, které spolu často nesouvisí) – nároky na růst aparátu, detailizace právních norem; je nutné používání různých metod chápání, pojímání, výzkumu = obecné metody (logická metoda), specifické metody (= kybernetické, sociologické), zvláštní metody jednotlivých aspektů (= oblast práva, řízení, ekonomie); z tohoto hlediska je správní věda velmi kompletní disciplínou.
Definice správní vědy = správa veřejná = správa veřejných záležitostí prováděná ve veřejném zájmu, projev výkonné moci ve státě; není to činnost zákonodárná, soudní, či vládní, je vykonávána soustavou orgánů, které nejsou orgány moci soudní, vládní, či zákonodárné (= negativní vymezení); správu vykonává stát, obce, soudy, soukromé fyzické osoby;
Správní věda zkoumá organizaci veřejné správy, její vnitřní struktury, organizační uspořádání, efektivnost, fungování správy, zabývá se také metodami správy a jejich efektivností; správní věda = disciplína sledující veřejnou správu v dané době, čase a zemi (= funkčnost, vztahy k jiným mocenským fenoménům a jiným sférám – vztahy uvnitř a navenek správy)
= disciplína prakticistní a pragmatická 3 funkce správní vědy:
1. funkce programová; správní věda zprostředkovává informace o veřejné správě (fungování a metodách), doporučuje řešení, jak realizovat nutné změny = obrací se na oblast legislativní (normotvornou) i na aplikační praxi jednotlivých orgánů správy = uplatnění; doporučení se používají i ve vnitřním řízení složek aparátu veřejné správy
2. funkce koordinační; používá se při provádění výzkumů; správní věda = zastřešující prvek, sjednocuje jednotlivé heuristické přístupy
3. funkce aplikační, poznávací; správní věda zajišťuje, aby zjištěné poznatky byly aplikované v praxi = metody
= funkce, správní věda není autoritativní, tzn. nemůže prakticky zajistit jejich aplikaci, záleží na právních normách atd. (např. některé činnosti se dějí mimo vědní poznatky)

Shrnutí:
správní věda = sociálně – vědní disciplína, která se komplexně zabývá organizací a fungováním veřejné správy v její reálné podobě (= jediný obor, tato disciplína má komplexní, celkový, nikoliv dílčí, přístup); přitom správní věda nahlíží na veřejnou správu jako cílevědomě uspořádaný (= pevně stanovený předpisy) organizační celek se stanovenou cílovou činností; cíleně organizována je činnost prvků, které vykonávají státní správu (= organizace je dána pevně a stejně tak je dána činnost, kterou cíleně vykonává státní správa);
Správní věda = teoretický i užitý (= konkrétní doporučení, návrhy apod.) obor.

Jedna z hlavních otázek, které se stanoví při vymezení vědního oboru = metody = způsoby a nástroje, kterými poznáváme vývoj ve vědě: původně pouze obor, věda která má svoji samostatnou metodologii, je chápána jako samostatná disciplína; v další fázi = jednotlivé obory se vyvíjí, oddělují, prolínají = použití metod jiného odvětví; správní věda = interdisciplinární věda = používá k pochopení metod různých odvětví
Používané metody:

1. systémový přístup: správní věda zkoumá jednotlivé jevy ve vzájemných souvislostech, uspořádanosti, nikoliv izolovaně = obecný přístup, uplatňuje se ve zkoumání prováděném na základě strukturálně-funkcionálních nebo formalizovaných postupů
strukturálně-funkcionální postupy = přístup který sleduje vztahy mezi součástmi systému, z hlediska jeho jednotlivých činností a organizace (např. vztahy a význam, ukotvení jednotlivých prvků z hlediska stupně centralizace)
= jeden z nejefektivnějších přístupů – lze najít poruchy a důvody těchto poruch, špatné fungování
formalizované postupy = jádrem je vytváření formálních modelů;
modely: statistické, matematické, kybernetické
postup: vydefinuje se problém, který se převede do modelu, tam se problém vyřeší a převede se zpět do oblasti, ve které se vyskytoval; problém (nevýhoda) těchto modelů je relativní efektivnost na první pohled, ale je třeba si uvědomit, že ne všechny problémy jsou schopné převodu z jazyka správní vědy do jazyka modelu (matematiky) – kariéra; modely jsou v čistém laboratorním prostředí, ale reálná veřejná správa vždy pracuje za podmínek rizika a nejistoty = lidský fenomén, o model se proto nelze 100% opřít, je to pouze jakýsi základ, doporučení

2. historické přístupy = cenné, na jejich základech lez poznávat realitu v minulosti = proč něco vzniklo, zaniklo, porovnání se současným stavem, porovnávání vývoje = lze odhadnout i budoucí stav; při historickém výzkumu zkoumáme a porovnáváme 1 instituci v 1 státě, nebo více institucí z různých zemí; pracná metoda, ale její výsledky bývají velmi validní

3. juristické přístupy (= právní) = sledují právní normy – fungování, vydávání, aplikace; v některém období byly tyto přístupy vyloučené = co nebylo v právu, to nebyla správa;

4. komparativní metoda = získává výsledky porovnáním určitých jevů; při komparaci je třeba použít subjekty, u kterých je to možné, např. NE úroveň správy v ČR + v Africe = jiné kulturní přístupy, tradice, nemá to význam

5. metody empirických výzkumů (nejtypičtější)= výzkumy, které používají otevřené X uzavřené zdroje
- otevřené zdroje = uvedené ve sdělovacích prostředcích, výsledky statistického šetření;
- uzavřené zdroje = jinak získané = zvláštní šetření, nejčastěji:

a) pozorování = jednoduchá, levná metoda; pozoruje se chování lidí; problém = význam má, pokud pozorování provádí odborník, laik není schopen validního závěru; pozorování je skryté X otevřené

b) dotazování = interview – kladení otázek, rychlá metoda, vyžaduje přípravu, předem stanovené otázky, eventuelně doplňované na místě; časově náročné; levnější jsou písemné dotazníky rozesílané lidem – nelze klást doplňující otázky, návratnost může být nižší; obavy lidí z vyplňování dotazníků; otázky musí formulovat a vyhodnocovat odborník; výjimečně probíhá celoplošně, obyčejně se realizuje na vzorku = panelu, který se po určité době obměňuje (objektivnost)

c) analýza dokumentů = důležitá v oblasti správy, protože správa jako taková funguje především na základě oběhu dokumentů = zkoumáme jaké jsou a proč; pracná, ale efektivní metoda, správa není efektivní množstvím, ale kvalitou dokumentů (např. zkoumáme dokumenty, které přijdou do správy – např. žádosti, nebo které správa produkuje, dále jak je vyřízen nějaký podmět lidí, za jakou dobu, jakým způsobem apod.); velká vypovídací schopnost o vnitřní struktuře; ve správě je velká tendence plodit množství dokumentů, ale to nevypovídá o její kvalitě

d) experimenty = vytvoření určitého umělého prostředí, kde se zkoumá průběh, aplikace, funkčnost určitého jevu – závěry; výhoda = lze vyzkoušet navržený model předem, nenáročně; nevýhoda = ve správě nelze příliš experimentovat (pilotní projekty zavedení techniky do veřejné správy…); sociální prostředí se neustále mění; pokud lidé vědí, že jsou součástí experimentu, chovají se jinak, než v realitě, protože se cítí ve zvláštní pozici

Správní věda = teoretický obor + užitý obor; výhoda v užití = možnost doporučení ke změnám, zlepšení bez nutnosti změny právních předpisů (např. postačí změna stylu řízení, změna vedoucího); správní věda musí být schopna na základě vědeckých přístupů signalizovat předem řešení problému.

K nejvýznamnějším uplatněním výsledků správní vědy patří správní reformy = komplexní změna, zahrnuje široký okruh vztahů; = v případě, že systém veřejné správy je postižen dlouhodobými závažnými poruchami, nebo pokud dojde k ústavním změnám; reforma celé správy X její podstatné části; cílem je odstranit poruchy, zlepšit fungování systému, rozhodovací procesy; správní věda se uplatňuje v každé fázi reformy: při signalizaci potřeby provést reformu, při přípravě i při vlastním provedení

Při realizaci reforem je třeba počítat s těmito momenty:
- postoj veřejnosti
- politické zájmy (zájmem dobře organizovaných politických stran jsou menší celky, které samy špatně fungují)
- setrvačnost ve vědomí společnosti, zvyk
Je třeba uvažovat, zda přínos reformy nebude znehodnocen svými sociálními důsledky = dopad může být špatný (mínění, nespokojenost lidí)

Vedle správní vědy existují další oblasti zabývající se veřejnou správou =
SPRÁVNÍ POLITIKA
= pragmatický obor, pokyny k fungování správy, hodnocení apod.
Teorie správních reforem = obor, vychází z toho, že správa neustále prochází reformami a proto je třeba je neustále připravovat.
Je třeba odlišit správní politiku (= věda správního práva, teoretická disciplína) X správní politiku státu: stejný předmět zájmu, stejná práva, ale nazírají na ně z odlišných hledisek: normy X komplexní přístup;
- správní politika státu = politika která vytváří strategii, taktiku, metody fungování státu
- věda správního práva = nauka zabývající se právními předpisy, jež upravují chování veřejné správy, sleduje jednotlivé instituty i celý systém správního práva; zkoumá především právní normy upravující veřejnou správu

2) Veřejná správa

2010-03-26T02:23:00.000-07:00

DEMOKRACIE = původně správa lidu (výkon moci); moderní pojetí = vyjádření vůle lidu v zastupitelských orgánech; + dnes = další znaky pro uplatnění (předpoklad sociálně právního státu);

Jedním ze základních znaků demokracie je
SAMOSPRÁVA, uplatňuje se na základním stupni demokracie (přímé rozhodování); stát zasahuje do činnosti samosprávy; kontrola dodržování právního řádu, zákonnosti, dotýká se všech činností státu: zákonodárná = stát vydává zákony, kterými se samospráva řídí
výkonná, nejkomplikovanější; forma státního dozoru nad
samosprávou; především oblast zákonnosti a hospodaření s finančními prostředky; řada společných oblastí státní správy a samosprávy – může se překrývat, proto je tato oblast nejvíce vázána zákonem – nejpřísněji stanovené podmínky (pružné, rychlé zasahování, ale nesmí omezovat)
soudní = kontrola nad dodržováním zákonnosti, nikoliv otázka věcná, ale dodržování právních předpisů – zákonů (systém správního a ústavního soudnictví). Soudy mohou poskytovat ochranu činnosti samosprávné před zasahování výkonné moci (některé akty obcí jsou přezkoumatelné obecními soudy)
V rámci činnosti samosprávné mohou funkce veřejné správy být vykonávány pouze na základě výslovného zákonného zmocnění – fungují pak jako orgány veřejné X soukromá správa nemá toto zmocnění a může zasahovat jen vůči svým členům, do této oblasti zasahuje stát méně než do oblasti veřejné správy.

Samospráva se dělí:
1. územní (nejdůležitější) – organizována na podobných principech jako stát = územní jednotky; týká se všech subjektů na určitém území
2. profesní – spojuje všechny subjekty, které vykonávají určitou činnost (profesní komory); nepůsobí navenek, ale jen vůči svým „komorám“
3. zájmová (např. VŠ) – spojení zájmem na určité činnosti

Veřejné zdravotní pojišťovny – určité samosprávné prvky, zájmové členství, nelze však přesně zařadit, není možné podílet se na činnosti korporace, ani na volbě orgánů; je to druh samosprávy.

Krom výkonu samosprávy mohou být orgány samosprávy pověřeny výkonem státní správy (stát nezřizuje ve všech jednotkách své vlastní orgány; = důvod utilitární); pokud samospráva funguje v této pozici přenesené působnosti (delegovaně), podléhá stejnému principu jako státní správa (nadřízenost, podřízenost)

Stát může pověřit výkonem správy i jiné subjekty, než samosprávné (soukromé právnické X fyzické osoby) – vliv angloamerický; např. provádění certifikací, vydávání technických norem, výkon dozoru, zřizování stráží (např. lesní stráž).

POSTAVENÍ, VÝVOJ VĚDY O VEŘEJNÉ SPRÁVĚ

Veřejná správa – negativní vymezení; odlišení od řízení;
Řízení = činnost která směřuje ke změně stavu
Správa = činnost uskutečňovaná v pevně vymezených celcích která směřuje k obnovení stavu
Jedná se o pojmy od sebe oddělené, ale mohou se ztotožňovat = správa zahrnuje správu věcí, obslužnou a informační činnost a řízení; oddělení je dominující (= chápání v užším smyslu slova), častější.
Správa = správa veřejná = správa veřejných záležitostí, je uskutečňována pověřeným orgánem ve veřejném zájmu.

HISTORIE SPRÁVY

V Evropě se tento pojem objevuje v 17. století - 30-tiletá válka – centralizované národní státy (odchylkou bylo Německo, které bylo parcelováno); státy byly absolutní, později policejní = od slova policie = správa (později se správa a policie oddělují).

Policejní stát = spravující stát; bylo třeba obnovit hospodářský stav po třicetileté válce: připoutání nevolníků k půdě, zřízení armády – nucené odvody, ochrana hranic před cizím zbožím – uplatnění teorie a praxe merkantilismu (stát je bohatý drahými kovy, získávají se z obchodu, ale jen z aktivního = žádný dovoz), zavedení cel.
V těchto státech stál v čele panovník = patriarcha poddaných, určoval veškeré činnosti a dění (např. povinná školní docházka…).
Správa musí být odborná, profesní, závislá na státu; vzniká nauka radící panovníkovi = kameralistika (v Německu a Rakousku) = od záležitostí komory, liší se od science police (ve Francii) = policejní vědy, věda o správě; tyto teorie formulovaly nezávazná doporučení pro fungování správy a plnění účelu.
Paralela správy: finanční, vojenská, zahraničních věcí, soudních záležitostí, ostatní vnitřní správa (= všechno ostatní).

Věda o správě zahrnovala původně záležitosti správy = záležitosti státních financí, policie, hospodářství; v další fázi se rozčlenila do státoprávních věd - veřejná (politická) ekonomie, sociologie aj., objektem zájmu zůstala také správa. V této době vznikl obor správní nauka; v první fázi měl povahu správní politiky = praktické návody k fungování veřejné správy, v další fázi se začal zabývat i správním právem. Správní nauka přerůstá ve správní vědu a je právní disciplinou (Evropa je ve fázi liberálního státu, který je právem fascinován, dříve absolutistický panovník pouze vydával závazné předpisy). Občané ztotožňují správu s právem - řešení problémové – řadu otázek činnosti správy nelze chápat pouze díky právu (právní vztahy X způsob řízení, efektivnost fungování, častost kontroly nelze popsat právními normami – unikají problémy).
Vznik základních přístupů – normativní škola ve Vídni: význam mají jen právní normy, ztotožnění správy s právem;
Výjimky: Max Weber (20. léta min. století), problematika byrokratické organizace + její fungování (= racionálně fungující vertikálně postavená organizace, která vyřizuje rychle a neosobně záležitosti); Henri Fayol – otázka správy a řízení a vzájemných průniků: správa a řízení jsou dvě rozdílné činnosti, každý musí mít práva spravovat a řídit v dané instituci, každý se to musí naučit; v Čechách sepsal přínosné teoretické poznatky Dr. Ulrich.

VÝVOJ V AMERICE

Amerika nahlížena na sféru soukromé a veřejné správy odlišně – neexistuje státní správa na úrovni územního řízení; na začátku 20. století nebylo ani správní právo;
pragmatismus = sledování utilitárního významu, nauka o prosazení realizace toho, co je dobré a vhodné, střízlivý přístup.
V Evropě existovalo dělítko mezi soukromým a veřejným; americká teorie byla schopna přenášet poznatky z oblasti soukromé do veřejné a naopak: horizontální mobilita; umožnění rozvíjení správní vědy jinak než v Evropě.

I. Klasická teorie řízení
Hlavními osobnostmi byli Taylor a Ford, dále manželé Gilbertovi; Ve správě soustředění se na maximalizaci výkonů, zabývá se především organizací, racionalizací správy v úzkém slova smyslu. V ekonomické sféře čím rychlejší práce, tím vyšší plat – docílení maximalizace práce (pásová –masová – výroba); symbol = model „T“, automobil značky Ford. (manželé Gilbertovi – ekonomické aspekty činnosti)

II. kritická reakce na I, fáze teorie mezilidských vztahů (human relations)
toto období je spjato se jménem prof. Eltona Maya, jehož objevitelem byla Mary Foletová – pro rozvoj a maximální výkon je důležité zabývat se ekonomickými stimuly i postavením člověka, mezilidskými vztahy.
E. Mayo – výzkum v továrně (zjištění – teorie) – proč a za jakých podmínek lidé dobře pracují – stimuly morální povahy, vztahy mezi lidmi i mimo zaměstnání, morální odměňování; význam – odraz také v oblasti správní a v oblasti správního rozhodování;
Teorie Bernarda: racionalita chování v rozhodování – lidé se nechovají absolutně racionálně, ale spokojí se s řešením, které jim přinese ještě uspokojivý zážitek.

III. Teorie strukturálně funkcionální
Tvůrce: Talcont Parsons, zkoumání jevů a správy jako systému který je složen ze soustavy subsystémů (jednotlivci); jak optimálně fungují struktury, jak je stabilizovat; konflikt je potřebná záležitost, potom se směřuje k pozitivnímu východisku; neuznával revoluci = negativistický zlom. Tuto teorii lze uplatnit v praxi – návaznost a souvislost jednotlivých částí struktury.

Řada menších teorií:
Teorie Dowsona – teorie organizace a trhu:
Správní úřady je třeba posuzovat stejně jako ostatní subjekty trhu, ale ve státní správě je nutné určit i výdaje, které nejsou tržně ziskové.
Teorie Likertona – teorie překrývajících se skupin
= různé skupiny, různé zájmy, které se překrývají; pro dobré řízení je třeba postihnout všechny zájmy a skupiny.

Tyto teorie se po 2. světové válce dostávají do Evropy – vytěsnily normativistické nahlížení na státní správu (= širší pozice, nejen hledisko správní);
- vývoj ovlivnila ideologie (např. východní blok);
- Polsko – některé práce polských autorů jsou dodnes akceptovatelné;
- ČR – správní věda částečně na okraji, rozvíjí se jen na právnických fakultách a pracovištích;

1)Veřejná správa

2010-03-26T02:18:00.000-07:00

Správa = záměrná systematická činnost, realizovaná v organizovaných celcích za účelem udržet (obnovit) stav (dle plánu) (= funkce správy); liší se od řízení = činnost směřující ke změně stavu
Smysl organizační = kdo (které orgány) správu vykonává; vztah nadřízenosti a podřízenosti; ve vnitřních vztazích může správa také řídit (např. změna organizační struktury, řízení pracovníků).

Správu dělíme:
a) soukromá = podniková správa - jiná oblast předmětu; může zavazovat pouze osoby, které jsou v členském (zaměstnaneckém) vztahu, např. správa politické strany
b) veřejná = např. státní správa

Veřejná správa Soukromá správa
Akty se řídí pouze tím, co zákon dovoluje, přikazuje Co zákon přímo nezakazuje, je dovoleno
(= akty mohou být mimo zákon, ne proti)
Správa veřejných záležitostí ve veřejn. zájmu Správa soukromých záležitostí v soukr. zájmu
Vztah k právu: vázanost právem je intenzivnější, než u soukromé správy
- může vydávat právní akty (regulace chování fyzických a právnických subjektů i v případě, že tyto subjekty nejsou ve vztahu ke správě, která akty vydává – policista) - svými vydávanými akty zavazuje jen své členy, zaměstnance
- veškeré vydávané akty musí být v souladu s právem (na rozdíl od soukromé správy) a pouze v oblasti která je právem regulovaná

Tendence přenášet určité úkoly ze státních na některé soukromé subjekty (soukromé základní školy, přesuny zprostředkování práce na soukromé agentury) – rozdíly mezi veřejnou a soukromou správou se postupně stírají

Právní akty vydávané veřejnou správou:
a) individuální (konkrétní): rozhoduje se o konkrétních osobách a konkrétních případech
b) normativní = právní akt zavazující neurčený počet subjektů (např. také interně)
Krom právních aktů jsou vydávány v oblasti veřejné správy i neprávní akty = organizační, evidenční, statistické apod.

Aby veřejná správa fungovala, musí mít k dispozici orgány veřejné správy = subjekty veřejné správy – úřady, např. obec = vykonavatel). Úřad má pravomoc a působnost (působnost je často zaměňována s kompetencí, což je ŠPATNĚ).
Pravomoc = zákonem vymezené prostředky které zákon svěřuje orgánům, aby mohly vykonávat působnost (např. pravomoc vydávat předpisy).
Působnost = určena okruhem záležitostí, společenských vztahů, v nichž lze vykonávat pravomoc; dělíme je do skupin:
• věcná = určuje v jakých věcech orgán může rozhodovat (např. stavební úřady, finanční úřady); je nejdůležitější, její nedodržení mívá nejtěžší následky (závažnost aktu); také označována jako reálná
• místní = územní, teritoriální = určuje působnost z územního hlediska (např. na území obce či okresu, ministerstvo = na území státu)
• časová = výjimečná; omezení od – do, kdy orgán může fungovat
• osobní = na které osoby se správa vztahu (např. na vojáky)

Příslušnost orgánu veřejné správy = dána určením pravomoci a působnosti v konkr. případě
Funkční příslušnost = který konkrétní orgán, složka funkci vykonává

Vymezení orgánu veřejné správy = orgán který má vlastní pravomoc a působnost a není součástí jiného orgánu (složitá otázka v ČR, např. orgány obce – obec celek X orgány)

Dimenze státní správy (pohledy):

a) funkční (materiální, věcný); funkce státní správy: některé typické (dozorčí činnost, sankce), jiné vykonávají i jiné orgány veřejné moci. Vedle správy existuje i moc zákonodárná a moc soudní. Veřejná správa vykonává činnosti iniciační (podněty), organizační a kontrolní. Dále může veřejná správa vydávat právní akty (normativní – nemůže vydávat např. soudní moc, konkrétní); funkční pojetí: správa je vymezena činností, kterou vykonává

b) organizační (institucionální) = kdo vykonává správu (= které orgány které činnosti); Správa je součástí moci výkonné, ale výkonná je širší; Správu vykonává řada různých orgánů – některé výlučně, některé také m.j.; např. NKÚ také vykonává správu tím, že dává pokuty, totéž ČNB (dozor, pokuty = také činnosti, převažující činnost je jiná).
Orgán veřejné správy je ten, který není orgánem moci zákonodárné, výkonné… = negativní vymezení; označujeme tak orgán, jehož převažující většina činnosti je správní činnost. Někdy je toto označení vymezeno také v právních předpisech. Přestože orgán označíme jako orgán veřejné správy, neznamená to, že veškerá jeho činnost je správní činnost (technické úkony, zaměstnavatel…)

Členění veřejné správy:
a) státní správa; vždy povaha veřejné správy; základní druh veřejné správy (vychází ze suverenity státu, stát musí správu vykonávat); státní správa je základním druhem, je odvozena od volených orgánů (podřízená); ve své činnosti realizuje normativní akty a státní politiku v závislosti na složení volených orgánů (= státní správa je závislá např. na usnesení Parlamentu)
Vymezení státní správy (- moc zákonodárná, soudní a výkonná): vymezuje se zásadně negativně: státní správa = co není mocí zákonod., soudní a vládní – vše ostatní je správa; Vláda = vládnutí není správou, ale vláda vykonává také (omezeně) správu;

Vztah k Parlamentu: správa je vázána na zákony; zákon určuje oprávnění i organizaci státní správy (zákonem se zřizují i ruší například okresní úřady); správa se podílí na výkonu činnosti Parlamentu = připravuje zákony (návrhy zákonů)
Brzdící mechanismy: president může rozpustit Poslaneckou sněmovnu

Vztah k soudní moci: soudy jsou státní správě nadřízené tím, že mohou přezkoumávat akty moci soudní = posuzují zákonnost aktů správy. Současně správa spravuje soudy po stránce technické a materiální, vydává závazné předpisy pro soudy.

Vztah k vládě – vláda stojí v čele výkonné moci, prostřednictvím ministerstev může zasahovat do činností jednotlivých resortů. Správa zajišťuje – vykonává činnost vlády.

Pro orgány státní správy je typická realizace vztahů vertikálních = nadřízenosti a podřízenosti; typické je omezení autonomie rozhodování. Pro státní správu je charakteristická vázanost obecně závaznými právními předpisy i interními normativními akty, individuálními pokyny (dáno hierarchií)
Omezení autonomie rozhodování (rozhodování o právech a povinnostech) – akty jsou přezkoumatelné vyšším – nadřízeným orgánem, případně soudy.

b) samospráva je charakteristická existencí korporace jejíž členové si sami spravují své záležitosti. Korporace (samosprávné) jsou charakteristické těmito rysy:
- orgány které vykonávají činnost jsou podřízeny nějakému tělesu = základnímu orgánu
- orgány jsou ustavovány volbou; základní orgán je volen nejširší členskou základnou
- rozhodování samosprávy orgánů je zpravidla demokratické (= hlasování)
- v samosprávě X od státní správy neexistují vertikální vztahy = není nadřízenost a podřízenost; není zde nižší a vyšší složka (obec nepodléhá kraji)
- rozhodnutí samosprávy je většinou konečné
- samosprávné orgány se řídí ve svojí činnosti pouze právními předpisy, nejsou vázány interně individuálními akty (MŠMT nemůže zavazovat vysoké školy)

Státní správa plní především dvě hlavní funkce:
a) aplikace zákonů, rozhodování o individuálních právních poměrech
b) provádění státní politiky, sledování státních zájmů

X

Samospráva spravuje především záležitosti konkrétního územního samosprávného celku, vyjadřuje jeho zájmy – v činnosti samosprávy jsou činnosti, které svojí povahou nejsou správními činnostmi (např. hospodaření s majetkem)

13) Přednáška: Veřejné finance v České republice

2010-03-26T02:01:00.000-07:00

Veřejná rozpočtová soustava v ČR
- státní správa a územní samospráva (chybí ještě mezičlánky)

Vazby veřejné rozpočtové soustavy na
- veřejný sektor (státní a místní)
- neziskový nestátní (non-profit) sektor
- soukromý sektor

Veřejná rozpočtová soustava
- veřejné rozpočty
- orgány a instituce zabezpečující vztahy a procesy ve fiskálním systému

Veřejné rozpočty v ČR
- státní rozpočet
- okresní a místní rozpočty
- rozpočty státních fondů
- rozpočty příspěvkových a rozpočtových organizací

Jednotnost rozpočtové soustavy a srovnatelnost rozpočtových procesů zabezpečují
- rozpočtová pravidla: zákon, který upravuje hospodaření s rozpočtovými prostředky a s prostředky obcí, a další návazné vyhlášky
- daňová legislativa: konkrétní daňové zákony, zákon o soustavě daní a zákon o správě daní a poplatků
- finančně správní předpisy o obcích
- rozpočtová skladba, což je závazný předpis o členění příjmů a výdajů v rozpočtové sféře

Orgány státní správy
- ministerstvo financí
- finanční ředitelství
- finanční úřady

Vazby v rámci fiskálního systému (tj. uvnitř veřejné rozpočtové soustavy) a na ostatní subjekty ČR

Daňové určení v ČR
- daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
o celookresní výnos 100%
- okresní úřady 30%
- obce
• 20% podle počtu obyvatel
• 10% podle plátcovy pokladny
- státní rozpočet 40%
o výnos daně z katastrálního území magistrátu měst Plzně, Brna, Ostravy a hl. města Prahy
- magistrátní města 70%
- státní rozpočet 30%
- daň z příjmu fyzických osob z podnikatelské činnosti
o výnos daně 100%
- obce včetně magistrátních měst (alokace do obcí podle trvalého bydliště plátců daně)
- daň z nemovitostí
o výnos daně 100%
- obce včetně magistrátních měst (alokace do obcí podle katastrů, v nichž se nemovitosti nacházejí)

- daň z příjmů právnických osob
o celostátní výnos 100%
- státní rozpočet 80%
- obce včetně magistrátních měst Plzně, Brna, Ostravy a hl. města Prahy (alokace podílem počtu obyvatel obce na počtu obyvatel ČR) 20%

Daně v ČR

Základní pojmy
- fyzická nebo právnická osoba, která má daň uloženou ze zákona, se nazývá
o poplatník
o plátce daně
- poplatník platí daň ze svého předmětu daně
- plátce odevzdává daň vybranou nebo sraženou od jiného subjektu
- předmět daně: to, z čeho se daň platí
- daňový základ: základ, ze kterého se daň platí
- odčitatelné položky: daňová úleva
- daň
- sleva na dani: možnost snížení daně o určitou částku
- daň k zaplacení

Kroky výpočtu daně
o určení předmětu daně
o vyloučení osvobozených částek (základ daně)
o odečtení odčitatelných položek (upravený základ daně)
o vypočtení daně pomocí daňové sazby (daň)
o odpočet slevy na dani (daň po slevě)

Způsoby placení daně
- samovyměření: daňové přiznání
- vyměření daně finančním nebo celním úřadem
- srážka daně u zdroje příjmu

Daně ukládané v ČR
- daň z přidané hodnoty včetně daně při dovozu
- daně spotřební a to daň z uhlovodíkových paliv a maziv, daň z lihu a destilátů, daň z piva, daň z vína, daň z tabáku a tabákových výrobků
- daně z příjmů (daň z příjmů fyzických osob a daň z příjmů právnických osob)
- daň z nemovitostí
- daň silniční
- daň z dědictví a darování
- daň z převodu nemovitostí
- daně k ochraně životního prostředí

Další platby v ČR, které mají charakter daní
- pojistné na sociální zabezpečení: pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění
- příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
- pojistné na veřejné zdravotní pojištění
- místní poplatky
- dovozní cla

Daň z příjmů fyzických osob (osobní důchodová daň)
- poplatníci
o daňoví rezidenti: území s bydlištěm na území ČR
o daňová nerezidenti: osoby s příjmy ze zdrojů na našem území
- předmětem daně jsou veškeré příjmy, a to i nepeněžní a získané směnou
- pět dílčích daňových základů
o příjmy ze závislé činnosti a funkčních požitků
o příjmy z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti
o příjmy z kapitálového majetku
o příjmy z pronájmu
o ostatní příjmy
- odčitatelné položky
o standardní: zohledňují sociální situaci poplatníka, progresivní daně, např. odpočty na děti
o nestandardní: stimulační charakter, odečíst je může poplatník, který investuje do nových strojních zařízení
- snaha o spravedlnost a efektivnost
o nejsou zde rozdíly mezi poplatníky a pro všechny se uplatňují stejné postupy (např. není žádný rozdíl ve zdanění mužů a žen nebo mladých a starých lidí)
o výše daně nezávisí na druhu příjmu poplatníka
o existují sociální úlevy
o daň má progresivní sazbu, čímž je dosaženo přerozdělení na úkor bohatších a ve prospěch chudších

Daň z příjmů právnických osob
- poplatníci
o obchodní společnosti a družstva
o rozpočtové a příspěvkové organizace
o další neziskové právnické osoby
- daňoví rezidenti (sídlo v ČR) a nerezidenti
- daňový základ vyplývá z účetního zisku
- lineární sazba daně, ne progresivní

Daň z přidané hodnoty
- podíl daně v konečné ceně je vždy stejný a nezávisí na počtu zpracovatelů
- technika výběru DPH
o výpočet daně z celkových výstupů (obratů) a odečtení daně placené ze vstupů
- plátci jsou pouze větší firmy, jejichž obrat překračuje zákonem dané minimum
- směrnicemi ES jsou stanoveny základy daně, minimální sazby daně i daňová administrativa

Spotřební daně
- líh a lihoviny, pivo, víno, tabákové výrobky, uhlovodíková paliva a maziva
- účel spotřebních daní
o penalizace škodlivých návyků
o zahrnutí negativních externalit do nákladů výrobců
o získání nevýznamného zdroje prostředků pro státní rozpočet
- směrnice ES určují, která zboží podléhají dani, minimální použitelné sazby a administrativu daně

Majetkové daně
- pravidelné: daň z nemovitostí, daň silniční
- nepravidelné: daň dědická, daň darovací, daň z převodu nemovitostí
- předmětem je stavová veličina (stav majetku

Daň z nemovitostí
- daň z pozemků a daň ze staveb
- předmět daně z pozemků: všechny pozemky vedené v katastru nemovitostí (orná půda, zahrady, louky, vodní plochy, stavební pozemky)
- pozemky osvobozené od daně
o pozemky státu a obcí, které se nepoužívají k podnikání
o pozemky využívané k veřejně prospěšné činnosti
o pozemky, které nelze používat, nebo jejichž využití je omezené
- základ daně z pozemků
o cena určená vyhláškou u zemědělských pozemků (cena za m2 krát rozloha krát sazba v %)
o rozloha u ostatních pozemků (rozloha krát sazba v Kč/m2)
- korekční koeficient: od 0,3 pro obce do 300 obyvatel do 5 pro Prahu

Plátci pojistného
- zaměstnanci
- zaměstnavatelé
- osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ)

Výpočet daně z příjmů fyzických osob
Poplatník XY je daňovým rezidentem ČR. V roce 1999 byl ženatým měl dvě děti, na které uplatňoval nárok na daňovou úlevu a nepobíral starobní důchod. Jeho příjmy v tomto roce byly následující:
- u svého kmenového zaměstnavatele měl hrubou mzdu celkem 340000 Kč (zaměstnavatel strhával měsíční zálohy na daň a celkově strhl panu XY na pojistné sociální a zdravotní 42500 Kč)
- během ledna měl další zaměstnání, kde za tři dny vydělal 1300 Kč
- má též živnostenský list na ekonomické poradenství, kde měl příjmy po odečtení výdajů (včetně pojistného zdravotního a sociálního) 130000 Kč
- obdržel dividendy z akcií ve výši 6000 Kč
- prodal akcie celkem za 7000 Kč (akcie koupil před dvěma roky)
- z vkladní knížky vybral 10000 Kč a v lednu mu tam bylo připsáno 800 Kč úroků
Výpočet daně poplatníka XY:
Nejprve určíme, které příjmy se budou zahrnovat do základu daně
- zahrneme 340000 Kč mínus sražené pojistné 42500 Kč rovná se 297500 Kč
- tento příjem podléhá srážkové dani (jde o příjem do 2000 Kč měsíčně), daň 15% činí 195 Kč a příjem se již nebude zahrnovat do běžného základu daně
- zahrneme 130000 Kč
- dividendy podléhají srážkové dani 25%, tedy daň bude 1500 Kč a příjem se již nezahrnuje do základu daně
- prodej cenných papírů po 6 měsících po jejich získání je od daně osvobozen
- úroky z vkladní knížky podléhají srážkové dani, mají sazbu 15%, tj. 200 Kč
Základ daně: 297500 + 130000 = 427500 Kč
odčitatelné položky:
- na poplatníka: 34920 Kč
- na dvě děti: 2.21600 Kč
- celkem odčitatelné položky: 78120 Kč
upravený základ daně: 42750 – 78120 = 349380 Kč
zaokrouhlíme na stovky dolů: 349300 Kč
Daň určíme podle tabulky daňových sazeb:
Ze základu daně daň
od 0 do 102000 Kč 15%
od 102000 do 204000 Kč 15300 Kč + 20% ze základu přesahujícího 102000 Kč
od 204000 do 312000 Kč 35700 Kč + 25% ze základu přesahujícího 204000 Kč
od 312000 do 1104000 Kč 62700 Kč + 32% ze základu přesahujícího 312000 Kč
od 1104000 316140 Kč + 40% ze základu přesahujícího 1104000 Kč
Základ daně spadá do 4. pásma , takže daň je
62700 + 32% z (349300 – 312000) = 74636 Kč

12) Přednáška: Soudobé trendy v oblasti veřejných financí

2010-03-26T01:55:00.000-07:00

Soudobé trendy
- veřejné finance jsou souhrnným pojmem, který označuje finanční aspekty rozmanitých činností státu
- v průběhu 20. století se úloha státu a veřejné správy měnila
- je třeba rozlišovat autonomní rozvoj veřejné rozpočtové soustavy (tj. rozvoj uvnitř této soustavy) od rozvoje jejích vazeb na ostatní ekonomické subjekty

Příčiny změn ve veřejných financích ve 20. století
- přechod od úzce chápané úlohy státu, jakožto garanta dodržování zákonů a realizátora státní správy k širokému výkladu toho, co všechno by moderní stát měl zaručit a zabezpečovat v oblasti alokace, redistribuce a stabilizace
- diferenciace úlohy centrální, regionální a místní úrovně státu při výkonu jeho základních fiskálních funkcí a v prohloubení trendu k decentralizaci koncem 20. století
- rozšíření mezinárodní spolupráce a integrace v podmínkách globalizujícího se ekonomického vývoje

Změny ve veřejných výdajích
- vývoj jejich objemu a struktury
- analýza dynamiky veřejných výdajů
o růst veřejných financí v absolutním vyjádření
o růst podílu veřejných financí na HDP
o rychlejší růst veřejných výdajů oproti HDP (měřeno elasticitou veřejných výdajů ve vztahu HDP), a to v průběhu celého 20. století, minimálně do poloviny 80-tých let

Příčiny růstu objemu veřejných výdajů
- objektivní příčiny, související s větší angažovaností státu v období hospodářských a sociálních krizí a válek
- rozšíření spektra aktivit státu (resp. veřejné správy) mimo oblast výkonu základních správních činností

Strukturální analýza veřejných výdajů
- změny mezi obrannými (válečnými) a civilními výdaji
- změny mezi výdaji na nákup statků a služeb, a transfery (zejména sociálními)

Prohloubení krátkodobé a dlouhodobé fiskální nerovnováhy
- objektivní příčiny
- subjektivní příčiny
- setrvačnost dluhového problému
- obtížné řešení
- efekt domácí dluhové pasti

Ukazatele soudobých daňových systémů
- daňová kvóta: podíl vybraných daní na HDP, = daně/HDP
o EU 41,8%, USA 28%, ČR 44%
- vybírané daně
- struktura výnosů (struktura daňové kvóty) podle jednotlivých daní a daňového určení
- stanovení daňových základů důležitých daní
- daňové sazby

Ekonomické charakteristiky daňových systémů
- mikroekonomické důsledky daní: efektivnost, redistribuce, stimulační efekty
- makroekonomické dopady daní: vliv na zaměstnanost, ekonomický růst a inflaci

Velké daně
- DPH nebo jiná obratová daň
- osobní důchodová daň
o z příjmů fyzických osob
o globální daň zahrnující zdanění všech důchodů jednotlivců bez ohledu na jejich zdroj
o progresivní sazba daně ( destimulační efekt)
- daně spotřební z vybraných výrobků (alkohol, tabák a uhlovodíková paliva)
- příspěvky na sociální zabezpečení
o zatížení a zdražení práce (jedna z příčin nezaměstnanosti)

Vztah mezi veřejnými výdaji a příjmy
- prohloubení krátkodobé a dlouhodobé fiskální nerovnováhy ve 20. století
- domácí dluhové pasti
- fiskální decentralizace: příčinou je posílení významu nižších stupňů veřejné správy (nový fiskální federalismus v USA), decentralizace alokační fiskální funkce

Vybrané problémy veřejných financí v intencích evropské integrace
- po 2. SV vznikly tři nadstátní organizace
o Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO - 1951) – Pařížská smlouva
o Evropské hospodářské společenství (EHS – 1957) – Římské smlouvy
o Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM – 1957) – Římské smlouvy
o zakladatelské země: Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí, Lucembursko
- společenství fungovala nejprve jako celní unie, ale postupně se vytvářel společný trh na principech volného pohybu zboží, pracovních sil a kapitálu
- 1992 – Maastrichtská smlouva o EU: EHS  ES
- Evropská unie: evropská integrace pro měnovou, hospodářskou i politickou unii
- Evropská unie nenahrazuje Evropská společenství. Nyní existují paralelně oba celky s totožnou členskou základnou, avšak s různou působností.
- EU – princip subsidarity: rozhodnutí v rámci Unie jsou přijímána co nejblíže občanovi, a zároveň je respektována identita členských států Unie (každý veřejný úkol má být řešen na té úrovni, která ho může uspokojivě splnit, tj. na úrovni obce, regionu, spolkové země, členského státu a nakonec na úrovni EU)

Maastrichtská konvergenční kritéria
- fiskální
o rozpočtový deficit nesmí překročit 3% HDP
o celkový vnitřní dluh nesmí překročit 60% HDP
- měnová kritéria
o udržení cenové stability patrné z míry inflace tří členských států, jež v této oblasti dosáhly nejlepších výsledků
o udržení stability dlouhodobých úrokových sazeb
o aby po dobu dvou posledních let udržovala členská země stanovené rozpětí své měny v EMS bez devalvace

Hlavní zdroje příjmů EU
- celní výnosy z cel uvalovaných na zboží dovážené do EU z třetích zemí
- zemědělské vyrovnávací dávky (z dovozu zemědělské produkce)
- příspěvek jednotlivých zemí

Fáze rozpočtového procesu
- komise předkládá každoročně návrh rozpočtu Radě
- Rada může mít pozměňovací návrhy a poté musí postoupit návrh Parlamentu
- Evropský parlament projednává rozpočet a může ho akceptovat, nebo zamítnout

Agenda 2000
- střednědobý finanční rámec na roky 2000-2006
- rozpočet EU by neměl překročit 1,27% HDP

Strukturální fondy ke snížení rozdílů v rámci EU
- Evropský regionální rozvojový fond (ERDF)
- Evropský zemědělský a záruční fond (EAGGF)
- Evropský sociální fond (ESF)
- Kohezní fond (CF): pomoc čtyřem nejméně rozvinutým zemím EU

11) Přednáška: Krátkodobá a dlouhodobá fiskální nerovnováha

2010-03-26T01:50:00.000-07:00

Krátkodobá fiskální nerovnováha

Situace mezi veřejnými příjmy a výdaji
- veřejné příjmy se rovnají veřejným výdajům: P = V
- veřejné příjmy převyšují veřejné výdaje: P > V přebytek rozpočtu
- eřejné příjmy jsou nižší než veřejné výdaje: P < V schodek

Přístupy při analýze krátkodobé fiskální nerovnováhy
- dynamický: v průběhu rozpočtového období
- statický (bilanční): po ukončení rozpočtového období

Celkový schodek
- suma primárního (operativního) deficitu a úroků z veřejného dluhu
- umožňuje analyzovat a hodnotit rozpočtovou politiku konkrétní vlády v konkrétním období

Negativní vládní úspora
- schodek = -(veřejné příjmy – veřejné výdaje)

Druhy schodku
- aktivní (strukturální)
o expanzivní fiskální politika
o politické důvody (např. vládní populismus)
o snaha rozložit důsledky tzv. výdajových šoků
o rozložení daňového zatížení na více generací ( v případě nákladných veřejných projektů)
- pasivní (cyklický)
o hospodářský pokles
o růst cen základních surovin
o společenská, přírodní apod. kataklyzmata
o úroky veřejného dluhu

Hodnocení důsledků rozpočtového schodku
- krátkodobé důsledky schodku se liší od dlouhodobých
- rozpočtové důsledky jsou zřetelné, zatímco fiskální důsledky jsou obtížně vyjádřitelné a nejednoznačně hodnotitelné

Krytí (financování) vzniklého schodku rozpočtu
- zvýšení daní (aj. veřejných příjmů)
- krácení veřejných výdajů
- využití prostředků z privatizace
- dluhové financování
- emisní financování
- kombinace některých uvedených způsobů

Dluhové financování schodku
- transformace rozpočtového deficitu do veřejného dluhu (domácího i zahraničního)

Emisní, peněžní (monetární) krytí schodku
- transformace do nárůstu monetární báze

Financování schodku z výnosů z privatizace
- krytí aktivy
- -(T – G) = B + M + S
- B – vládní obligace, M – monetární báze, S – finanční aktiva vlády

Vládní bilanční rovnice
- -(T - G) = prodej vládních obligací domácímu soukromému sektoru + prodej vládních obligací do zahraničí + půjčka od centrální banky

Komplikace dluhového financování
- omezená absorpční schopnost domácího soukromého sektoru
- -(T – G) = (soukromé úspory – soukromé investice) + deficit obchodní bilance
- vynucená aktivizace obchodní bilance = procento importu pohlceného úroky ze zahraničního veřejného dluhu

Dlouhodobá fiskální nerovnováha
- soudobý fenomén veřejných financí a fiskální politiky
- vyústěním je veřejný dluh
- existují různé pojmy k označení zadluženosti státu (resp. vlády), jako jsou např. veřejný, vládní či státní dluh
- existují různé přístupy k definici veřejného dluhu
- existuje více způsobů krytí schodků, z nichž pouze tzv. dluhové financování vede k transformaci těchto schodků do veřejného dluhu
- závazky státu mohou vznikat nejenom v důsledku rozpočtových schodků, ale také mimo rozpočet

Vnitřní a vnější dluh
- vnitřní dluh dluží země svým občanům
- vnější dluh: zadluženost vůči zahraničí

Problémy vnitřního a vnějšího dluhu
o ztráta efektivnosti ze zdanění
o nahrazování kapitálu veřejným dluhem
o deformace importu v důsledku zahraniční zadluženosti

Problémy veřejného dluhu
- kdo je držitelem veřejného dluhu (resp. vládních obligací) – jednotlivci, bankovní instituce, různé fondy, zahraniční subjekty
- zda má dluh formu státních cenných papírů
- preference spíše vnitřního nebo spíše zahraničního dluhu
- způsoby řešení veřejného dluhu (aktivní či pasivní)
- dopady těchto odlišných způsobů řešení
- zásadní trendy v oblasti veřejného zadlužení a jeho dopady

Vývojové trendy konce 20. století
- růst veřejných dluhů v absolutním vyjádření
- růst relativní váhy veřejného dluhu (tj. podílu veřejného dluhu na HDP)
- růst podílu úroků z veřejného dluhu na celkových veřejných výdajích

Domácí dluhová past
- reálná úroková míra převyšuje tempo růstu HDP – podíl domácího veřejného dluhu na HDP bude růst, a to i při mírně přebytkovém primárním rozpočtu

Různé názory na deficit a dluh veřejného rozpočtu
- po 2. SV se vymezily 3 druhy názorů na deficit
o keynesiánský: přechodný, mimořádný
o neoklasický: pozitivní vliv krátkodobého deficitu, kritika dlouhodobého deficitu
o neoricardiánský: popírá